Pražský maratón 2011

Když jsem v roce 2002 absolvoval svůj první maratón, byl jsem přesvědčený, že to bylo poprvé a naposled. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že po devíti letech se postavím na start svého jubilejního desátého maratónu, lehce bych si poťukal na čelo. A přesto je to tak. Pořád stejně špatně trénovaný, pořád stejně nadšený, možná o něco zkušenější. Ale ani zkušenosti mi tentokrát moc nenapověděly, jak to letos dopadne.

Stále jasněji se totiž ukazuje, že pražské vytrvalostní závody jsou pro mě rozmístěny do kalendářního roku docela nevýhodně. Když se na přelomu března a dubna běží půlmaratón, jsem ještě jako jezevec čerstvě povylezlý ze zimního doupěte a omámený prvními jarními paprsky. Není divu, že tento první jarní běh pro mě dopadá nevalně. No a když konečně v nepříliš poctivé přípravě trochu pokročím a mohl bych si troufnout na půlmaratónskou vzdálenost, což nastává začátkem května, organizátoři mi z jednoho půlmaratónu udělají půlmaratóny dva, navíc servírované ve stejný čas na stejném talíři. Přichází maratón. Optimální by pro mne bylo, kdyby se půlmaratón běžel v květnu a maratón někdy v září, ale organizátoři se mnou své termíny vůbec nekonzultují, to je prostě hrůza!

 

Tentokrát jsem ani v nejmenším netušil, co od sebe můžu čekat. Posledních 14 dní jsem vůbec neběhal a snažil jsem se zbavit několika neduhů, které samy o sobě nepředstavují nic kritického, ale bohužel neumožňují člověku běhat, což je pro plnohodnotnou účast v maratónském závodě poněkud limitující. Ještě den před startem jsem podáváním koňských dávek horkého čaje a vitamínů odvracel útok nastuzení. Ale důležité bylo, že moje problematická kolena se zdála být celkem v pořádku. Pětadvacet kilometrů bych uběhnout měl a pak se rozhodnu, co dál, podle situace a podle toho, jak se budu cítit, řekl jsem si a vyrazil na start.

Několikrát jsem si zkontroloval, jestli mám s sebou opravdu všechno důležité. Až když jsem se blížil k dobřichovickému nádraží, došlo mi, že nemám svůj zpevňovací neoprénový návlek na vyvaklané koleno, tedy výstrojní součástku, bez které jsem si dobrých pět let netroufl vyběhnout ani kolem domu. Ano, měl jsem čas se pro nákoleník vrátit, ale neudělal jsem to. Stejně jsem hledal důvod, proč to jednou zase zkusit bez něj. Kolena se díky shozeným kilům vylepšila a nákoleník zůstal (snad) už jen psychickou berličkou. Řekl jsem si, že po lurdském způsobu berličku odhodím. Další stupeň nejistoty k těm již existujícím. Tedy jak tohle dneska dopadne?!

Na start se postavilo přes 8000 běžců z 90 zemí. Mrazivé ráno se postupně vylouplo do nádherného slunečného dne, ve kterém hrozilo spíš přehřátí než podchlazení. Celých sedm minut od startovního výstřelu trvalo, než jsem se dostal aspoň na start. Rozhodl jsem se, že rozběhnu závod o hodně pomaleji než jindy a budu chtít první půlku absolvovat průměrnou rychlostí (pokud tomu lze vůbec říkat rychlost) kilometr za 7 minut, což by znamenalo čas kolem 2:27 hod. na půlmaratónské metě. První kilometry vedly nádhernými místy: Přeběhli jsme Vltavu a přes Klárov a kolem Valdštejnského paláce jsme se dostali na Malostranské náměstí a poté na Karlův most - ten se vrátil na trasu po několika letech, kdy byl "v poruše". No krása všude okolo, hlavu jsem si mohl ukroutit. A uvědomil jsem si, že se mi běží docela dobře, protože vždycky když mám tendenci se hodně rozhlížet, je to dobré znamení.

Předbíhá mě mladý pár intelektuálů, partneři se o cosi spoří, není možné neposlouchat: "Irituje mě, že i když jsem to vyjádřil explicitně, ty jsi to vůbec nereflektovala," říká vyčítavě mladík a jeho dívka mu v podobném duchu odpovídá. No tedy… Takhle teď probíhají domácí pře? Je vidět, že vůbec nejsem "in". Kolem Rudolfina točíme opět na levý vltavský břeh, po němž poběžíme až k Libeňskému mostu a pak přes Karlín zpět do centra. Počasí je krásné, dýchá se mi dobře, běžím pomalu ale stejnoměrně. Nikdy jsem tak dobrý pocit z běhu po Praze ještě neměl a užívám si to. První občerstvovací stanici míjím, vodu ani energii zatím nepotřebuji, na 10.kilometru si už ale beru kousek banánu a iontový nápoj. Běží se mi skvěle, tak nezastavuji, ale obojí spořádám v klidu za běhu. Ani to se mi předtím nikdy nepodařilo bez akutního nebezpečí zadušení.

Nastává nejrušnější úsek centrem města: Pařížská ulice, Staroměstské náměstí, Celetná, Prašná brána, Příkopy, Můstek, Národní třída, Národní divadlo. Davy přihlížejících tleskají a mávají, to mi vždycky dělá dobře a tleskám jim taky, usmívám se na ně a zdá se mi, že nemám v nohou skoro 15 km, ale že jsem právě vystartoval. Ale nějaké zkušenosti už mám a dobře vím, že zásoba endorfinů dojde, jen není jasné, kdy to bude. Na odbočku do Nuslí a pod Vyšehrad to ještě bohatě stačí, i cesta do Podolí je docela pohodová. Na obloze se začínají objevovat mráčky. Bude to symbolické? Chtěl jsem mít půlmaratón za 2:27? Hodinky mi při průběhu měřícím místem ukazují 2:27:03. Celkem slušný odhad! Otáčíme se zpátky směrem k centru a teď už je jasné, že mráčky nejsou jen na oboze. Sice i další občerstvení si dávám za běhu, ale cítím, že už to není úplně ono. Přestávám se okouzleně rozhlížet a naopak začínám netrpělivě vyhlížet příští kilometrovník. Dobíhám na 25.kilometr (ještě nikdy jsem při maratónu neběžel takovou dálku bez jediného zastavení) a je zřejmé, že dál to půjde už jen střídáním běhu a chůze. Ale přesně s touhle vzdáleností jsem počítal, na víc prostě nemám naběháno, a nejsem tedy ani zklamaný.

I lidé kolem mne střídavě běží a pochodují. Obloha se zatahuje a u řeky nepříjemně a studeně fouká. Poslední třetina trasy bude sice hodně pomalá, ale do cíle se dostanu. Jako obyčejně nic moc, ale nijak netrpím, nic mě dramaticky nebolí, puchýře nemám, jenom moje hlava už nezvládá běžet. Ano, hlava, protože nohy jsou v tomhle jen složkou výkonnou. Kdyby záleželo na nich, běžely by. Ale hlavě se potvůrce už nechce. Má pro dnešek splněno, říká si, a já jí to tentokrát nerozmlouvám - za všechny ty zážitky, které mi při závodě dopřála. Kolem silnice stojí špalír řádových sester, které povzbuzují, jak to jde. Pomáhej Pánbůh!

Poslední kilometry už moc neubíhají a hodiny jako by běžely v tomhle pokřiveném časoprostoru nějak rychleji. V protisměru láteří asi stočtyřicetikilový chlapík s bagem golfových holí. "Taková chátra běžecká, jenom bordel nám to tu dělá!" nadává, když jde kolem občerstvovaly, kterou ještě pořadatelé nestihli uklidit. Jasně, pořádkumilovného pána nepustili kvůli maratónu autem až k jeho golfovému klubu a on teď musí supět s nákladem do kopce pěšky. Hajzlové běžci, střílet by se měli! To na golfovém greenu se kelímky od Mattonky nepovalují nikdy! Ostatně na poslední občerstvovací stanici se kelímky také nepovalují, protože došly. Kdo chce a neekluje se mu to, může se napít z flašky. Nebo z potoka.

Nepsané pravidlo říká, že Pařížskou ulicí se běží, i když ještě před odbočkou do cílové rovinky tomu nic nenasvědčuje. Rovinka je asi půl kilometru dlouhá, ale hlava tentokrát neprotestuje a povoluje nohám běžet. Skupiny přihlížejících houstnou a lidé sympaticky fandí a každému individuálně tleskají. Kvůli tomu krásnému pocitu z cílové rovinky to vždycky stojí za to. Na všechny kolem se usmívám, mávám na ně a tleskám jim za to úžasné povzbuzování. Nikdo, kdo to sám nevyzkoušel, si neumí představit, jak to umí zaktivizovat poslední síly. Proto když sám nemůžu běžet, jsem mezi diváky a čekám právě na ty pomalé, jako jsem já. I na ty úplně nejpomalejší.

Čas 5:36 je samozřejmě pro opravdové běžce směšný. Ale pro mne je to jen o 9 minut pomalejší než jsem tady v Praze běžel nejrychleji. Je to o 4 minuty lepší než loni a o 5 minut lepší než můj první pokus z roku 2002. Vím, že v mých silách by mohl být čas o půl hodiny rychlejší, kdybych dal aspoň trochu víc přípravě. Uvidíme. Ještě bych si chtěl jednou zaběhnout maratón, se kterým bych byl spokojen úplně. Aspoň tak jako jsem byl letos spokojen s prvními pětadvaceti kilometry.

Děkuji všem známým, kteří se na mě přišli podívat i těm, kteří se zajímali, jak jsem dopadl. Děkuji všem, kteří na mě v době závodu mysleli, i těm, kteří mi dovolili, abych já myslel na ně, to umí být obojí panečku pořádné povzbuzení. Jo, to se to běží, když má člověk takovou morální podporu!

V cíli jsem dostal jako obyčejně na krk pověšenou medaili. Ta vzbudila u jedné slečny prodavačky v obchodě na Václaváku nebývalý zájem:

"Co to máte za medaili?"

"To je z toho maratónu, co se tu dneska běžel." Nezdálo se, že by o něčem takovém slyšela.

"A to ste byl jako vopravdu úplně první, jo?" vytřeštila oči, protože tohle by do mě tedy neřekla.

"Hmmm. To bohužel ne," odvětil jsem posmutněle a její zájem povadl. My, pravdomluvní lidé, to máme těžké, protože pravda je pro nás důležitější než nějaká okamžitá krátkodechá výhoda.

"Až druhej!"

Důležité je mít do jedenáctého maratónu ještě nějaké rezervy.