O poštovních e-mailových holubech

Večer někdo zazvonil u mých e-mailových dveří. Zvláštní, takhle nezvoní žádná z mých milých pravidelných nebo občasných e-mailových návštěv. Nebylo to zazvonění nijak energické nebo stroze úsečné, spíš rezignované, unavené, líně protáhlé. Kdo to jen může… Že by zase jen nějaká e-mailová reklama vzbuzující často svým zazvoněním tak velká očekávání? "Ahoj jsem princezna Ngorongoro, a zlosyni mne drží ve stanu v hluboké africké poušti zcela izolovanou od světa a já se i k takové samozřejmosti, jakou je internet, dostanu maximálně pětkrát týdně. Prosím, pošli mi něco peněz, nemusí jich být moc, tak jeden nebo dva milióny dolarů, abych se konečně dostala k pohádkovému dědictví svého otce a to ti pak mohla celé poslat do tvé krásné země." Kolikrát už dopisy různých takových svůdných princezen zazvonily u mých dveří, ale musí se jim přiznat, že nejsou příliš vlezlé, nemusíte ani otvírat, stačí se na ně vyčítavě podívat kukátkem a rozplynou se, zbyde po nich jen česnekový zápach po vylhaných bajtech.

Nezlobte se, krásná princezno, ale čekal jsem někoho jiného, možná napohled ne tak oslňujícího, jako jste vy ve své pouštní nespatřitelné kráse a v odlescích zlatých ingotů v bezpečnostních schránkách švýcarských bank, ale přesto o moc bohatšího a sympatičtějšího, protože sny z lidí dokážou udělat doslova boháče, i když se právě šekových knížek nedostává. A zase zvuk e-mailového zvonku! Je to divné: Přece ten můj poslední dobou tak často se opakující sen zvonívá v úplně jinou dobu a jinak; ohlašuje se měkce, kulatě, ten zvuk nádherně barevně jiskří, jako by se skládal jen z těch nejvybranějších jedniček a nul, podobně jako se výborné víno získává jen z vybraných hroznů. Není přece možné, aby šlo o stejně obyčejné číslice jako u všech ostatních, když umějí přenést tolik radosti. Ale dnes zní e-mailový zvonek úplně jinak. Že by jiný sen?

 

Vyhlédl jsem ven. Za dveřmi stál poštovní e-mailový holub a vypadal znaveně. Peří rozčepýřené jako po proflámované noci, kruhy únavy pod očima, podlamující se nožky. Brašnička se zprávou nakřivo, i když si jinak - parádník jeden - dává tolik záležet, aby visela zcela rovně přes levé křídlo. Dnes má do své pověsti štramáka dost daleko. "Nešlo to doručit," hlesl omluvně. Pustil jsem ho dál a nabídl trochu vody a zrní. Nepohrdl. Cesta byla zřejmě dlouhá a komplikovaná a navíc ještě bez výsledku.

Služeb poštovního e-mailového holuba využívám jen tehdy, když mi na nějaké zprávě opravdu záleží, vím totiž, že je u něj v dobrých rukou, nebo spíš křídlech. Ještě nikdy mne nenechal ve štychu a cokoli jsem po něm poslal, to bylo doručeno prakticky obratem. E-mailoví holubi jsou mnohem rychlejší než ti normální, není jim zatěžko zaletět na druhý konec světa a ještě na vás zpátky mrknout na znamení, že všechno dobře dopadlo. "Bylo to u mě v cuku letu," lebedí si adresáti a netuší, že šlo o let (a možná i cuk) holubí. Samozřejmě, nevědí, že takový e-mail neposílám skrze nespolehlivé dráty, které přece jen čas od času pošlou zásilku špatným směrem nebo ji odstaví na slepé koleji, ale v brašničce poštovního e-mailového holuba, který důležitou zprávu doručí pěkně až na obrazovku adresátova počítače. Jak to dělá, nevím, to je tajemství firmy, ale výsledky jsou skvělé. Lépe řečeno - byly skvělé. Teď tu sedí nešťastný ze svého profesního pochybení. "Prostě jsem to nedokázal!"

V neděli odpoledne jsem mu svěřil zprávu se sice téměř bezvýznamným obsahem, ale přesto - z prapodivných a racionálně uvažujícímu člověku obtížně pochopitelných důvodů - pro mě důležitou. Co se asi stalo, že zprávu nebylo možné doručit? Byl můj e-mailový holub cestou napaden jestřábem? Potkal se na své pouti čelně s Airbusem? Byl sestřelen v bezletové zóně nad Libyí? Popletla jeho zemským magnetismem řízenou navigaci světélkující fukušimská pára? Nebo ho jen svedla z tzv. správné cesty sympatická holubička? Podíval jsem se na něj s otázkou v očích. Jen vzdychl a neodpověděl. Nenapsal jsem mu snad špatnou adresu? Ale tu mu přece nikdy nepíšu, stačí mu jeden pohled zkušeného profesionála a je mu jasné, kdo je adresátem: Přece ten můj poslední dobou tak často se opakující sen, který se skládá jen z nejvybranějších jedniček a nul a chutná po exkluzívním víně.

Zazněl ostrý neharmonický zvuk a já se ve svém křesle osvětlovaném jen bledničkově zářící obrazovkou počítače probudil. V místnosti nebyl žádný holub, na misce žádné zrní. E-mail ohlásil novou zprávu: Neosobní automat mi právě po třech dnech anglicky s množstvím čísel a tajuplných znaků oznámil, že moje nedělní zpráva nemohla být doručena kvůli poruše nějakého obskurního neživého serveru. Jak by řekl docent Chocholoušek: "Náš ústav se vám mými ústy co nejsrdečněji omlouvá za toto politováníhodné nedopatření." Jen napsáno poněkud hutněji a méně srozumitelně. Pravděpodobnost je mrška neprohlédnutelná: Proč z několika tisíců zpráv nedojde právě ta, na které nám - ať už ze sebepochybnějších důvodů - opravdu záleží? Umějí tohle vysvětlit vážení statistici? Inu, moje chyba - vždyť se mi ještě před chvilkou zdálo správné řešení: Opravdu důležité zprávy se mají posílat po spolehlivých e-mailových holubech a ne jen tak pustit nazdařbůh do spleti drátů nebo ještě hůř jen tak volně do éteru. Ale kde se dnes dá sehnat takový spolehlivý holub, kterému nemusíte říkat adresu, a on stejně trefí nejkratší cestou na správné místo a ještě z pilnosti počká na odpověď?

Psst! Slyšeli jste? Jako kdyby právě někdo lehce zaťukal na okno a v protisvětle pouliční lampy se zablýskly štramácké ptačí kontury s malou brašničkou přes levé křídlo. Profesionální služby, tisíce děkovných dopisů!