O privátním blanickém rytíři

Kdysi jsem dospěl k rozhodnutí, že bych do bytu potřeboval knihovnu. Velkou, pokud možno nepravidelných tvarů, s mnoha fochy. Kaštanově hnědou, nebo béžovou, křiklavě oranžovou anebo čistě bílou, na tom tolik nezáleží, hlavně aby se v ní moje knížky cítily dobře. Ještěže u nás už máme vyspělou konzumní společnost a na všechno existují moderní supermarkety! Zašel jsem tedy do specializované Velkoprodejny knihoven nepravidelných tvarů s mnoha fochy.

Před vchodem postával mladík s nepřítomným pohledem a sluchátky na uších a rozdával letáky; i mně jeden vtisknul do dlaně. Akční nabídka, která platí jen dnes: pravil leták. Koupíte-li si svou nepravidelnou knihovnu právě u nás a právě dnes, dostanete k ní blanického rytíře zdarma. S koněm, samozřejmě. Nabídka se nebude opakovat, protože blanických rytířů je na skladě omezený počet. Svatováclavská armáda nikdy nebyla příliš početná a - jak to v Čechách bývá - něco se ztratilo i při její divoké privatizaci.

 

Slyšel jsem o té kauze. Protože blaničtí rytíři ještě nikdy nevyjeli do pořádné ostré akce a udržovali tak český národ po staletí v bahně pesimismu, že může být ještě hůř, než kdy v minulosti bylo, firma Blaničtí rytíři s.r.o., do které se transformoval původně státní podnik, se dostala do platební neschopnosti. Není divu, sem tam nějaká malá zakázka na kompars ve středověkém filmu, občas reklamní akce v kině Blaník, někdy o víkendu představení historického šermu na nějakém hradním jarmarku. Pro opravdové rytíře jen příštipkaření. Konkurzní správce pak během pár týdnů stihl to, co se vojskům cizáků nikdy nepovedlo. A teď jeden díl z toho legendárního vojska mohu mít i já jako bonus ke své nové knihovně nepravidelných tvarů. Vítězství novodobého marketingu nad legendou!

Je možné odolat představě vlastního blanického rytíře? Takového, který se za vás vrhne do líté řeže, když vám bude nejhůř (zvlášť když se možná právě schyluje být)? Myslím, že odolat nelze, zvlášť když jsem měl stejně v úmyslu nepravidelnou knihovnu si koupit. Obývám shodou okolností poměrně velký byt, tak velký, že si často ani nejsem jistý, jestli v něm se mnou náhodou někdo nebydlí, vejdeme se tedy pohodlně a všichni. S knihovnou i s koněm, samozřejmě. Jen ať se mne teď pokusí nějaký zloděj navštívit, odnese si přinejlepším sečnou ránu na hýždích a přesný zásah kopytem do překvapeného čela. Úžasný pocit bezpečí, minimální provozní náklady. Nepravidelná knihovna se v porovnání se svým přívažkem dostala postupně na periferii zájmu. Knížky počkají.

Nakonec se naše soužití ukázalo jako úplně bezproblémové. Legendy - jak známo - dokážou zázraky, takže rytíři ani jeho koníkovi nebylo zatěžko stát se v případě potřeby neviditelnými, mohl jsem s nimi bez nemístného zájmu okolí chodit volně ulicemi, mohli jsme spolu navštěvovat divadla, mohl jsem zajít s přáteli do hospůdky a přitom být stále se svými ochránci, kteří byli v pohotovosti. Ani jsem to po nich někdy nechtěl, ale přesto mi dělali neustále tichou nezištnou ochranku: Co kdyby najednou zčistajasna bylo nejhůř?!

Bál jsem se, jak se se svým blanickým rytířem domluvím. Budu rozumět jeho staročeštině? A bude on chápat terminologii světa 21.století? Ukázalo se ale, že mluvit není zapotřebí. Stačilo jen být spolu a porozumění přicházelo jakoby automaticky. Někdy jako našeptávané tiché rady, jindy rytíř třeba jen ukázal prstem na něco, čeho jsem si do té doby nikdy nevšiml a co za to přitom stálo. Při našich společných vycházkách ani většinou neseděl na koni, jen ho tiše vedl. "Koník už je postarší," říkaly jeho oči omluvně, "co by se se mnou tahal!"

Za celou dobu, co jsme spolu, jsme se kupodivu nezúčastnili jediné velké bitvy nebo rvačky, nikdy nemusel tasit svůj těžký meč. Možná proto, že k těm největším a nejdůležitějším bojům jen zřídka potřebujeme soupeře, ale vystačíme si často jen sami se sebou. A v těch chvílích byl rytíř vždycky po mém boku, silný, spolehlivý, no prostě blanický - v nejlepším smyslu toho slova. S koněm, samozřejmě, byť už je postarší. A přitom vše probíhalo decentně a bez patrného vměšování, jako bych se sám snažil předem vyhnout tomu, aby mi někdy bylo opravdu nejhůř a můj privátní blanický rytíř byl nucen vážněji zasahovat. Kdoví, možná právě v tom spočíval jeho význam, že ono příslovečné "nejhůř" díky rytířově lehkému ale soustavnému vlivu vlastně nikdy nenastalo.

Jednou jsem se mu ale stihl podívat zpříma do očí, ještě než je sklopil po moderní dobou vštípeném služebném způsobu. Bylo mi ho líto: Taková síla, odhodlanost a navíc součást legendy - v privátních službách u takového člověka, jako jsem já. Pro opravdového rytíře nejspíš jen nuda a šeď. Někdo takový potřebuje k plnohodnotnému životu vzrušení bitev a intenzivní pocit, že jeho nasazení a smysl toho, co chrání, je úměrné jeho pověsti. Co by možná někdo jiný za takové služby dal; někdo, kdo je na tom mnohem hůř než já se svými drobnými bolístkami, které si na opravdové rány jen hrají. Přitom měl oproti mně jen tu smůlu, že nezatoužil ve správný čas po knihovně nepravidelných tvarů s mnoha fochy.

A tak jsem si dal inzerát: "Daruji originálního blanického rytíře (i s koněm, samozřejmě) do dobrých rukou, zn.: Za odvoz." A tiše dodávám: Kdo přijede i se speciálním vozíkem pro přepravu koní, bude mít u mě oko, protože - přece jenom - koník je už postarší. Nechcete? Já budu mít na oplátku dobrý pocit, že třeba moje vlastní nejhůř už pominulo, a blanické pomoci už mi tedy dále není zapotřebí. A konečně se budu moci pustit do skládání své nepravidelné knihovny s mnoha fochy. Takové knihovny, ve které se moje knížky budou cítit dobře.

Možná by to k té knihovně chtělo ještě novou šatní skříň ve stejné barvě. Zrovna nedávno jsem viděl reklamu na jednu pěknou, ke které je možné dostat jako bonus rekvalifikovaného Horymíra nebo dokonce ne sice přímo divokou ale jen velmi mírně domestikovanou Šárku.

Vypadá to, že starým českým pověstem se v prostředí volného mezinárodního trhu nevede nijak zvlášť.