O jedení příborem

Celkem jsem svým rodičům za způsob výchovy, které se mi dostalo, vděčný. Jednu skutečnost jim ale rozhodně kladu za vinu: Nenaučili mne totiž jíst příborem. Tedy plastovým příborem!

Ne, že by se u nás jedlo na stříbře, ale vždy poctivým příborem (sice mi jako dítěti nebylo jasné, jak se v něčem takovém mohl narodit Sigmund Freud, ale toto trauma jsem nakonec vytěsnil). Příbor to byl různorodý, ale vždy zvonil kovem a dobře vedl elektrický proud. Dal se násilím ohnout a o něco šikovnějším zpětným násilím uvést zase skoro do původního stavu, dal se hodit do tašky, aniž byste si museli lámat hlavu s tím, jestli není vystaven nepatřičnému tlaku spoluzavazadel a místo příboru vás na dně kufru nečeká jen bílá plastová drť. Pokud jste chtěli někoho popichovat, na kovovou vidličku bylo vždy spolehnutí. Lžíce ponořená příliš dlouho do horké polévky sice pálila, ale nikdy se v dýmající tekutině nerozpustila. No a hlavně s tímto příborem šlo jíst. Přesněji řečeno - sousto šlo například ukrojit, bylo možné ho napíchnout a celkem bezpečně donést k ústům a předat k dalšímu zpracování. Zdá se to být jako samozřejmá věc, ale právě existenci zcela samozřejmých věcí si uvědomíte až v okamžiku, kdy o ně přijdete.

 

Poslední dobou je totiž stále více podniků rychlého občerstvení vybaveno pouze příbory z plastu. Tyto předměty se snaží tvářit, že jsou také příborem, mají podobný tvar a podle pokynů výrobce patrně i stejné určení. Jenom mi to s nimi nejde. Vroucí polévka má na bílý plast zřetelně devastující účinek s jedinou výjimkou: tepelný šok nijak neotupí jako břitvu ostré hrany lžíce, které sice neumějí přesvědčit horkou tekutinu, aby se udržela uvnitř vyhrazeného prostoru a nevycintala se zpátky (a jen v lepším případě do talíře), ale umějí bez problémů rozříznout koutky úst, abyste mohli vůči svému okolí snáze použít úsměv od ucha k uchu.

Plastovou vidličkou nejde napíchnout ani žužlací želé. Chci-li použít pseudovidličku aspoň jako lopatku a jídlo na ni nabrat, projeví se zvláštní soustofobie použitého materiálu a tvaru, který na sobě žádnou potravinu nesnese a shodí ji zpět na talíř. Z rychlého občerstvení se tak stává občerstvení mnohem pomalejší, než normální pomalé, což by jistě na naše zdraví v dnešní uspěchané době mělo pozitivní dopad, kdyby ovšem zároveň náš krevní tlak nedosahoval výbušných hranic a láva vzteku již nebyla sešikována těsně pod napohled stále klidným povrchem.

Nejveselejší je asi kombinace plastového příboru se stísněným prostorem letadla, zvlášť dostanete-li nějaké pěkně zakulacené pochutiny; optimální jsou ovocné bobule všech typů, kluzké těstovinové trubičky nebo malé kulaté nočky. Když nic jiného, snáze se seznámíte se svými spolucestujícími ze širokého okolí. Ostatně předpokládám, že takový plastový nůž vůbec nebyl vyvinut kvůli jídlu, ale především proto, aby s jeho pomocí nebylo možné unést letadlo (nebo aspoň ne nikým z ekonomické třídy). Proto jím není možné nikoho píchnout ani říznout. Nikoho a taky nic. Jak se s takovým plastovým příborem vypořádat s houževnatým a kompaktním kuřecím stehnem, je hlavolam na úrovni dikobraza v kleci. Po nějaké době si vždy vzpomenu na repliku Jiřiny Šejbalové z filmu Světáci: "U drůbeže se to smí!" a popadnu kuře příborem králů.

Uznávám, plastový příbor přináší i jedno pozitivum: Nemusí se mýt (což byl v raném dětství můj tajný sen), jen se sebere a vyhodí (tuhle fázi už jsem jako bezelstné dítě nedomyslel). V lepším případě se vytřídí do plastového odpadu, který se časem přetvoří v něco užitečného (ruku na srdce - nešlo by to rovnou?). Ale je možné, že ostatní lidé podobný problém nemají a v mém případě je to opravdu jen špatným vychováním, ze kterého mohu vinit rodiče, školu a kdybych byl zaměřen levicověji, než jsem, třeba i stát. Co je mi platné, že se snažím žít jako přiměřeně slušný člověk, když nedokážu jíst příborem?!

Kdybyste se dozvěděli o nějakém specializovaném kursu, dejte mi, prosím, vědět. Jsem připraven praštit se přes kapsu, jen abych se opět zařadil mezi civilizované moderní lidi mladší doby plastové.