Jablunkov - Mionší - 1.den

"A co čepujete?" zeptal jsem se místo odpovědi na otázku mladé servírky, co si přeju k večeři k pití. "Pivo?" odpověděla nejistě a s otazníkem. Ano, pivo. Na hloupou otázku celkem přijatelná odpověď. Ujednáno, tak si tedy dám jedno pivo.

Jedno pivo v Beskydech znamená většinou jeden radegast. Jednoduchá úměra i pro bývalého Plzeňáka jako jsem já. A Jablunkov - i když na první pohled nevypadá - je v Beskydech. Lépe řečeno mezi Beskydy: Z jedné strany Beskydy Slezské, z druhé Moravskoslezské, uprostřed právě tolik místa, aby se sem vešlo nejvýchodnější město České republiky a slily se řeky Lomná a Olše a taky český a polský element do jednoho míchaného salátu.

 

Můj dočasný pokoj má střešní okno, ze kterého - postavím-li se na špičky - vidím jen věž místního kostela, o jehož existenci mne každou chvilku ubezpečují bijící věžní hodiny. Když si ale stoupnu na malou štokrličku, kterou je - zřejmě právě proto - pokoj vybaven, dohlédnu nejen na dlažbu náměstí, ale i na kontury Beskyd, které právě zvýrazňuje zapadající slunce. Západy mají být krvavé skzevá právě soptící Islanďany, předvídají meteorologové a romantické duše básnické. A polétavý skelný prach z hlubokých útrob Země má být v dalších dnech spláchnutý deštěm jak moje celodenní žízeň večerním radegastem, a rozechvěný jitřními mrazíky jako já nedočkavostí z očekávaných zážitků. Aspoň zdejší prales nebude přemalován na potěmkinovo a bude dostatečně syrový a sychravý.

Zeptal jsem se servírky na to, co jsou to pečené vepřové tyčky, protože ty ve zdejším hotelovém menu vypadaly zajímavě. "No, jak to říct,…" přemítala nahlas. "To jsou takové tyčky z pečeného vepřového." Vida! Na další hloupou otázku další pravdivá odpověď. Ještě jsem se původně chtěl zeptat na to, jak by se k tyčkám z pečeného vepřového hodila tatarská omáčka, ale netroufl jsem si, protože město bylo v polovině 15.století kýmsi napadeno a vypáleno, a já nevěděl, zda to třeba nebyli Tataři a já svým dotazem nezjitřím staré národnostní vášně. Ale nakonec jsem zjistil, že to tehdy byli Uhři, takže na těch pár dní do neděle vyřadím ze svého jídelníčku uherák. Ale v národnostních vášních už dnes na Uhry nikdo nehledí. Snad na Poláky, kterých tu žije tolik, že všechny nápisy jsou dvojjazyčné, ale o velkých vášních se asi nedá mluvit. I když - na nádraží poblíž záři pouze nápis český, protože ten polský někdo rozbil šutrem. Žádná erupce se v tomto směru sice nekoná, ale někde hluboko v jícnu zdejšího kráteru to asi ještě doutná.

Po podvečerním příjezdu jsem se stihl jen letmo zorientovat ve městě, porozhlédl jsem se po autobusovém nádraží, abych věděl, odkud ráno ku pralesu Mionší, který je mým hlavním zdejším cílem, a vystoupal jsem ke klášteru alžbětinek. Krásně opravený areál s velmi pěknou kostelní věží, na které jsou brutální hodiny nádražního typu. Ctihodné sestry se usmívají, klopí zrak ke svým cupitavým nohám, spěchají na mši a ještě cestou třídí odpad. Modrá, bílá zelená a žlutá nádoba na svinčík všeho světského druhu pomáhají tedy i při duchovní očistě.

Kousek za městem ukazuje šipka s nápisem "Paintbal areal" do příkrého kopce. Žádný areál nevidím, ale zato vidím hřbitov. Zřejmě někdo omylem vyměnil náboje. Mají to ti zdejší nebožtíci ale krásný rozhled do krajiny! Dnes tedy díky (sopečnému?) oparu není vidět skoro nic, ale zítra by se měl výhled vylepšit, protože by - slovy Josefa Hlinomaze - měli v noci "padat ševci a sem tam i nějaká ta švadlena". Měl bych proto ráno vyrazit nabitý energií, nejlépe po dobré snídani. Ptám se tedy servírky, co znamená onen "košík plný pečiva" inzerovaný na snídaňovém jídelním lístku.

"No, jak to říct,…" zamyšleně si mne nos a já už tuším, co mi na mou další hloupou otázku odpoví.