Jablunkov - Mionší - 5.den

Pro poslední den pobytu jsem měl připravené dvě zcela odlišné varianty programu: Buď zajedu do centrálních Beskyd a podívám se na Pustevny, Radegasta a Radhošť nebo si projdu hřeben Slezských Beskyd na česko-polské hranici. Zpočátku si Radegast nevedl špatně, ale pak ztratil svého mocného přímluvce (ano, dnes už i za bohy se musí někdo přimluvit, abychom je vůbec vzali v potaz) a jeho akcie dramaticky klesly. No a nakonec lenost a pohodlnost zvítězila a rozhodl jsem se pro variantu, pro kterou nebylo třeba žádné součinnosti hromadné dopravy.

Když jsem tak stoupal předměstím Jablunkova plným nově postavených domků, uvědomil jsem si, že jsem za celou dobu svého pobytu nespatřil nikoho, kdo by sekačkou sekal trávu. Zato skoro vedle každého domu je malé políčko, kde spousta lidí sázela brambory, v zahradách žijí kromě samotných obyvatel i slepice, perličky a morky (krůty), všude pobekávají ovce a pobíhá mnoho čerstvých jehňat, občas i koza zamečí, prostě vše běží trochu jinak než v Praze a okolí, kde už dost lidí žije v přesvědčení, že v české ústavě je zakotveno právo na bazén a golfový trávník.

 

Jo a taky jsem konečně na louce za Jablunkovem uviděl bílého čápa. Kdoví, jestli byl pravý nebo jen jako bílá filmová paní sestoupil z obecního bocanovického znaku, aby si trochu protáhl zdřevěnělé nohy. Věř a komu věříš, měř; nebo jak zněla ta kouzelná formulka?

Když se cesta dostala do lesa, začalo stoupání, dnes o to krušnější, že jsem začínal skoro o 150 m níž než v minulých dnech. Ani jsem se nemusel dívat po značkách, na každém rozcestí bylo jasné, že ta strměji stoupající cesta je ta pravá. Ale není divu, když se má během 4 kilometrů vystoupat o 520 metrů. Navíc lesní cesta dost často svou kvalitou připomínala, že první hřebenovou zastávkou bude vrch Bahenec. Paradoxně samotný vrchol je nezalesněný a celkem bahnaprostý a skládá se z turistického ghetta (restaurace, ubytování, bazén, parkoviště) a pár chaloupek starousedlíků, kteří k nevelké libosti automobilových výletníků rozváželi na svá políčka chlévskou mrvu. První dnešní půllitr kofoly dostal tělo jakžtakž do rovnováhy.

Zatímco v předešlých dnech jsem byl na horských turistických trasách zcela sám, tentokrát vyrazilo víc lidí. Inu - je víkend, celkem krásné slunečné (a poprvé i teplé) počasí, dá se sem zajet autem a projít se kousek po hřebeni nenáročnou procházkou, takže zájemců je dostatek. Většina turistů, které cestou zdravím, odpovídá polsky. Největší nával je na vrcholu Velkého Stožku. Z polské strany sem vede sedačková lanovka a vyjíždí sem spousta mladých mužů - cyklosjezdařů: To je takový ten sport, při kterém se prudkým krpálem dolů, který nejde projít ani pomalu pěšky, jak je strmý, pustíte rovnou na kole a ještě přitom šlapete, aby to jelo rychleji. Adrenalin cáká zpod přileb, já pozoruji, čekám, vyhlížím, ale lituji - mezi davy zájemců nevidím ani jednu dívku. Hmm, pořád si říkám, že statisticky mají dívky víc rozumu, místo takové ozlomkrk zábavy se zabývají méně nebezpečnou činností, třeba píší básně nebo tak…

Na Malém Stožku míjím opuštěnou budku hraničního přechodu. Okolojdoucí turisti se s ním fotí jako s exotickou celebritou a budka neprotestuje a ochotně pózuje s polskou orlicí na pyšně vypnuté dřevěné hrudi. Dojdu nakonec až na Velký Sošov, kde zatočím z česko-polského rozhraní definitivně na českou stranu. Hluboko pod sebou na protějším kopci vidím usedlosti na Filipce, kam směřuji. Pouze - a to je k vzteku - nás odděluje hluboké údolí, do kterého musím sestoupit a zase vystoupit další strmou cestou na Filipku. Cesta se mi moc nelíbí, vede rozsáhlými polomy, tak si řeknu, že jsem se vlastně tento týden ani jednou pořádně neztratil a mám asi poslední šanci to napravit. Mapu zahrabu hluboko ke dnu batohu, na prvním rozcestí zamávám žluté značce a jde lesem jen podle citu. Snažím se sice držet směr na Filipku, ale cesta se kroutí jak politik přistižený při nekalosti.

Sestupuji hluboko a hluboko do údolí, nevím přesně, kde jsem a jestli jdu dobře, na cestu se nemám koho zeptat. Jdu v kýženém směru a kupodivu brzy narazím na turistické značení. Ukazuje se, že jsem si oproti standardnímu doporučení v mapách dost zkrátil cestu a na Filipku mi zbývají asi 2 kilometry prudkého stoupání. Vůbec je dnešek hodně nahoru - dolů; když jsem to celkově spočítal, vyšlo mi to cca 1000 metrů celkového "vyšlapaného" převýšení, což je možná na centrální Karákóram tak akorát, ale na okraj Beskyd mi to přijde dost. Z posledním sil vylézám na Filipku, dávám si v malebně položené hospůdce s grandiózním výhledem na překrásné údolí s několika horskými usedlostmi druhou dnešní kofolu a zbývá mi už jen pár kilometrů prudkého klesání k železničnímu nádraží v Návsí, kde si pod stínem rozlúčkového splínu kupuji lístek na zítřejší ranní pendolino. Ufff! Se mi nějak nechce! Zapíjím tedy hořkost třetí funebrácky tmavou kofolou a zdá se mi, že tohoto vydatného nápoje mám zase na pár týdnů dopředu dost.

Když docházím do Jablunkova, slunce už je hodně, hodně nízko nad velmi nadstandardně tvarovaným beskydským obzorem, tvořeným vrchy, vršky a vršíčky, z nichž na většině v okolí jsem se byl osobně podívat. Dole v potůčku jakási žena neomaleně a proti všem zásadám ochrany přírody smývá z válečku barvu z malování bytu. Napřed kanárkově žlutá, nakonec růžová. Beskydská realita malovaná na růžovo, aniž by to jakkoli potřebovala. I když se pár zamýšlených věcí nezdařilo, stejně to bylo krásných pár dní, za které děkuji Beskydům, anonymním inspirátorům, kteří mne pro Beskydy zapálili, a samozřejmě taky vám, čtenářům, kteří jste mne na této pouti - nahlas nebo potichu - doprovázeli. Po té inflaci z posledních dní už teď dám s reportážemi na chvíli pokoj, slibuju.

Tak to je asi všechno, co jsem vám chtěl říct a napsat…. o Mionší!