Jablunkov - Mionší - 4.den

Tentokrát jsem si naplánoval klidnější a trochu teplejší den. Zkusím se vrátit k říčce Kopytné, abych udělal pár fotek, a pak si vyjdu procházkovým tempem ke kapli na vrchu Kozubová, kam jsem se chtěl podívat již první den, ale déšť mne odradil. Nemusím nikam spěchat, nic stihnout, prostě pohodový a klidný den.

Klidný den začal tím, že se mi jako obyčejně nepodařilo publikovat článek ze včerejška. Když jsem ani na třicátý pokus nedokázal z počítače dostat víc než že "sezení již není platné", rozčílil jsem se v tom klidném dni doběla a vyrazil jsem do městského informačního centra zjistit, kde mají v Jablunkově veřejný internet. Milá paní informátorka ukázala prstem do rohu místnosti, článek byl za minutu na svém místě a ještě jsem se dozvěděl, že ty slovenské zasněžené vrcholky, které jsem viděl včera, byla Fatra. I tak ale tahle štrapáce znamenala zdržení a já musel trošku přidat, abych stihl autobus.

 

Bylo to jako vždycky, když opravdu pospícháte: Pod vašima nohama se pletou lidé, kteří se pohybují neuvěřitelně pomalu a nejdou obejít ani odstrčit. Jsou v bohorovné náladě, připraveni okamžitě s vámi zapříst neodbytný rozhovor na jakékoli téma. V samoobsluze, kde si potřebujete koupit pití na cestu, protože jste si připravenou láhev ve stresu zapomněli na pokoji, jsou u pokladen dlouhé fronty. Chlapík ve frontě před vámi vyžaduje po prodavačce razítko na účet z pokladny, ona ho nějakou dobu hledá a pak pokrčí rameny, že ho má asi Máňa. Chlapík na oplátku začne po kapsách úporně hledat požadovaných 227 korun a asi po třech minutách po oslíčkovsku natřese necelou polovinu, protože papírové peníze, zdá se, nechal doma (přitom se dívá podezřívavě na mne). Ptá se, jestli berou i euro, prodavačka přisvědčí, ale pak se ukáže, že se mu povedlo najít jen dvoueurovou minci, která uvízla v kapesníku, a protože mince neberou, vše se opět přepočítává. Chlapík tedy musí vrátit půl nákupu zpátky, takže napřed dlouze přemýšlí, co je méně důležité, přičemž několikrát změní názor, pokladní pak hledá jakýsi storno klíč, pak omylem vrátí tři šlehačky místo dvou, což je zbytečně moc, protože zákazník nacinkal v mezidobí ještě další tři koruny a vše se musí přepočítat od začátku. A můj autobus odjíždí už za šest minut! Napružený a s nechápavě kroutící hlavou vyrážím k autobusovému nádraží, když si najednou všimnu, že moje ruce jsou podezřele prázdné. Nemám stativ!

Bez stativu si můžu nechat o zajímavých fotkách proudící vody jenom zdát. Letím tedy zpátky do hotelu, beru schody po čtyřech, porazím uklízečku, popadnu stativ a v běžecky nevhodných trekových botách sprintuji přes náměstí. Na nástupiště dobíhám (prý nenapodobitelným, chacha) stylem Ussaina Bolta minutu před odjezdem autobusu, ostatní se mým vystoupením výborně baví, zvlášť když na autobus ještě čtvrt hodiny společně čekáme. Ale to vůbec nevadí, hlavně, že je dneska klidný den!

Po asi hodinovém focení, při kterém konečně zapojím skoro veškeré vybavení, které jsem zatím bez valného efektu tahal všude s sebou, vyrážím opět vzhůru, protože mne čeká skoro 500 výškových metrů na vrch Kozubová. Kromě posledního kilometru, který vede do krutého stoupání (těší mne, že je to oficiálně značené zároveň jako cyklostezka) je tentokrát cesta přijatelná a po většinu času dokonce zpevněná. Ke kapličce svaté Anny dorážím sice splavený, ale celkem spokojený, protože stoupání jsem vyběhl jako středně těžce postřelená srna.

U kapličky mne obestoupilo několik podmračených mužů v montérkách a já jen doufal, že svatá Anna učiní nějaký zázrak, abych se s nimi dorozuměl. Vnuknutí přišlo a já pochopil, že se mne ptají, odkud jsem. To je docela záludná otázka, na kterou mám připraveno několik různých (a víceméně pravdivých) odpovědí podle toho, kdo se ptá. Pražákům řeknu, že jsem z Dobřichovic. Dobřichovičákům, že jsem z Rokycan. Jinde v Čechách říkám, že jsem z Plzně, protože všude mají na Pražáky pifku. V evropském zahraničí říkám, že jsem z Prahy, protože ti mají pifku jenom na Ameriku. Američanům říkám, že jsem z Evropy a jim je to jedno.

Tentokrát jsem zkusil Plzeň a byla to dobrá volba. "Do boga, z takej dialky!" vykřikl jeden a upřímně nechápal, co mne k takovému bláznivému výletu vede. "Dobre sa má, v Plzni býva a idze do takej ritsi!" Protože se pohádali, co je odtud všechno vidět, ještě jsem jim podle mapy musel pojmenovat několik kopců a vesniček v údolí, aby se nakonec ukázalo, že jsou všichni místní. Postěžovali si, že cesta autem na takový kopec je náročná. Podotkl jsem, že cesta pěšky není o nic lepší, což chápali. Kulturní bariéry tak byly definitivně prolomeny a dali jsme si spolu na zdejší chatě pod patronací svaté Anny pivo.

Vybraná (zelená) cesta z Kozubovej dolů do údolí mne moc mile překvapila svou pestrostí. Nejde se totiž výhradně neprůhledným lesem jako při standardních hřebenových túrách, ale chvíli jehličnatým lesem, chvíli mezi obrovitými buky, chvíli po prostorných vyhřátých loukách, chvíli starými úvozy; průhledy jsou na obě strany do údolí, takže co chvíli máte tendenci se zastavit a podívat se do mapy, cože je to za tu vesnici dole a co jsou asi ty domečky v protější stráni.

Na jedné takové louce s dalekým výhledem jsem si všiml asi 20 metrů dlouhé polorozbořené kamenné zídky, která upomínala na dávné obdělávání tohoto místa. Pod zídkou byla odhozená plechovka od Semtexu a já si říkal, kolik asi generací dělí tyto dva odlišné produkty civilizace. Fabulace mohla propuknout naplno, když jsem kousek odtud spatřil zbytky kamenného zdiva domu, klenby propadlých sklepů, zbytky spojovacích kamenných schodů a obrysy hospodářských stavení. Neodolal jsem a prohlédl si ruiny podrobněji. Na jednom z největších kamenů až dole ve zdi přízemí jsem našel ozdobnými číslicemi vyrytý letopočet 1909. A ve fantazii se začal rodit pohnutý příběh zdejšího obydlí a rodiny, která dům obývala. V roce, kdy byl dům vystavěn, zbývalo jen 5 let do vypuknutí Světové války. A já se přistihl při zcela nesmyslné myšlence: že totiž zpětně přeju všem těm dávno mrtvým obyvatelům tohoto místa, aby aspoň těch pět let prožili v relativním dostatku a štěstí. Na kamenných zbytcích jejich těžké práce rostou dnes již obrovské vzrostlé stromy, takže tu zjevně nikdo nežije už mnoho let. Myslím si ale, že historie každého druhého zdejšího stavení by možná hravě strčila do kapsy fantazie slovutných hollywoodských scénáristů, protože skutečnost sama je někdy tou nejneuvěřitelnější fantazií.

Došel jsem až do vesnice Bocanovice. V jejich názvu se prý odráží fakt, že tu kdysi bývalo rejdiště stovek čápů (což mi trochu připomíná ty tisíce švédských labutí, o kterých píše na svém blogu Janah). Ze všech těch čápů ale, zdá se, už zbyl jediný, který si spokojeně vyšlapuje v Bocanovickém obecním znaku. A ještě jeden krásný černý, velký a živý, kterého jsem zahlédl u říčky Kopytné. Inu - malé české (tedy správně spíš moravsko-slezské) poměry!

Dívám se zpátky nahoru na kopec nad obcí a vidím na jeho vrcholku známou louku s kamennou zídkou odkud jsem se ještě před dvěma hodinami rozhlížel po kraji a přemýšlel o věcech dávno minulých. Obyvatelé domu z roku 1909 měli Bocanovice i se všemi jejich čápy jako na dlani. Nahlas mne zdraví muž, který v zahradě přiléhající k mé cestě dostavuje svůj nový moderní dům. Kdoví, třeba podle zdejšího starého zvyku na jednom velkém kameni, nebo spíš na jedné tvárnici ve zdi tohoto domu bude ozdobnými číslicemi vyrytý letopočet 2010.

Vida, nakonec to byl přece jen takový klidný, rozšafný, nostalgický den.