Nedělní miniglosy č.53

V castingu na primase českého zvítězil dosavadní královéhradecký biskup. Jako tradičně doprovázelo oznámení výsledků vypouštění hustého bílého kouře z komínu tepelné elektrárny Prunéřov, takže vzhledem k dlouhodobě neuspokojivým rozptylovým podmínkám obliba a volební preference křesťanských demokratů v podkrušnohoří znovu poklesly pod hranici volitelnosti.

---------------------

Velké potíže s automatickými opravami v programu Word má poslední dobou sociální demokracie. Nejdříve se vedoucí sekce PR a marketingu této strany zesměšnil hláškou "proti gustu žádný deputát". Poté se přišlo na to že místo slova snowboardcross, které bylo díky zimní olympiádě poslední dobou častěji používáno, se ve Wordu občas zobrazuje reklama na novou podnikatelskou aktivitu bývalého předsedy - značka Snowboard Gross. Naposled se stal obětí tohoto spiknutí dokonce současný předseda strany: "Když chtěl přítel předseda ve vnitrostranickém pastýřském listě vyplísnit žvástavé kibice, Word mu poslední slovo automaticky zaměnil za slovo "kubice", řekl nám nejmenovaný zdroj blízký předsednictvu strany. Předseda zareagoval podrážděně a přes noc napsal stodvacetistránkovou studii o prorůstání organizovaného zločinu do IT služeb se zvláštním přihlédnutím k sociální demokracii, o psu nemluvě.

 

O poraženém Vítězném únoru

Viděl jsem ty dva staré muže u výlohy obchodu s elektronikou: Na vystavené plazmové obrazovce šestnácté generace sledovali znovu včerejší závod rychlobruslařky Martiny Sáblíkové ze zimní olympiády. Oba dobře věděli, že Martina vyhraje, ale přesto závod prožívali, jako by šlo o přímý přenos. Mačkali nervózně pěsti, jejich shrbená těla se před obrazovkou mimoděk nakláněla podle pohybů závodnice. Nalevo, napravo, nalevo, napravo a zase nalevo. Každé kolo trnuli, když už se jim zdálo, že závodnice zpomaluje, hned byli ve střehu, jestli ještě nemůže nastat nějaká podivná změna, jestli ta zlatá medaile ze včerejška nebyl jen jejich - krásný sice, ale přece jenom sen. A vždycky vybuchli nadšením, když na konci kola elektronická chytrá čára značící pro ilustraci místo, kde by se právě nacházela největší soupeřka, zůstala za zády české bruslařky a marně ji stíhala. Pořád má ještě náskok. "Přidej, přidej," skandoval potichounku jeden stařík. Už aby byl konec, Martina nějak tuhne.

Jarní slunce o překot rozpouštějící přes zimu naspořené hromady sněhu v ničem nepřipomínalo mráz zpřed dvaašedesáti let. Kolik asi mohlo tenkrát těm staříkům být? Osmnáct? Dvacet? Stáli natěsnáni ve vítězně naladěném davu na Staroměstském náměstí nebo si tiše odplivovali o samotě v temném průjezdu, aby nikdo neviděl? Jak asi prožili svůj život, který se z velké části odehrál v době, již předznamenala únorová katastrofa umně vydávaná za epochální vítězství?

 

O konkursu na Karkulku

Muž, který vstoupil do dveří, byl zjevně již drahnou dobu důchodového věku. Původně si mysleli, že je tu omylem, ale nebyl. Chtěl roli. Jako všichni ostatní. Jediný rozdíl byl v tom, že ostatní byly mladé dívky se ctižádostí proniknout do říše modelingu. On byl, zdálo se, spokojen s tím, že vůbec pronikl do sálu a mohl se postavit hrdým vysokým čelem a těkajícím pohledem vstříc dvoučlenné komisi.

"Kůl, supr," řekl rejža. "Kdo to je?" Podali mu papír s procvaknutou fotkou. Uchazeč se ostýchavě pousmál: "…na tu reklamu…," špitnul nesměle.

"Na myslivce, že jo?" zahlaholil rejža. "To je fakt best. Kůl!" Muž po jeho levé ruce mu něco pošpital do ucha. "Škrtli, jo?" pochopil rejža. Jasně, chápal to, rozpočet není nekonečný. Netočíme přece Titanic, ale malou reklamu na celkem odporné kšiltovky. Skvělý nápad, ta Karkulka, pomyslel si celkem upřímně, protože svou práci měl rád, i když po něm nikdo nevyžadoval Felliniho invenci. "Tak teda koho?"

"…kulku," spolkla uchazeči první slabiku tréma.

Členové komise si vyměnili překvapené pohledy jako kdysi v dětství známky.

 

Novoroční

Barevné hvězdy

hlasitě prší do všech stran,

klubka červích děr

zmítají se v rytmu měsíčního dechu

otevírají brány

napomádovaných galaxií

i brány do všech dalších bran,

do snových říší

slávy i neúspěchu

a potácivých fantazií.

Blyštivá sůl v ranách noci

a bílé jizvy dne.

Rána bez pomoci.

Nedělní miniglosy č.52

Zdravotnická komise Evropské unie se rozhodla vyhlásit boj proti nadměrnému solení, které prý vede k vyššímu výskytu srdečních chorob. Důsledkem je kromě vyššího počtu dopravních nehod v zimním období i krach většiny českých solárií.

----------------------

Zvláštní novou jednotkou objemu, kterou začali používat především novináři, se letos stala jedna orlická přehrada. V počtu orlických přehrad se uvádí především množství napadaného sněhu. Podle Ústavu pro jazyk český, moravský a slezský se má orlická přehrada jako jednotka psát výhradně s malým o, aby bylo možné odlišit ji od skutečné Orlické přehrady. Fyzikální ústav následně kodifikoval, že jedna orlická přehrada obsahuje 0,84537 násobek objemu vody, který se vejde do skutečné Orlické přehrady, než začne přepadat vrchem. Celkové množství sněhu napadaného během letošní zimy tak bylo odhadnuto na osm orlických přehrad a dva a půl tálinského rybníku.

 

O chodeckém průkazu

Na chvilku jsem se v chůzi zamyslel s mobilním telefonem u ucha. Nevím už, s kým jsem mluvil, ale musel jsem se zaposlouchat do nějakého krásného hlasu na druhém konci, protože jsem úplně přestal být obezřetný. Stáli tam za rohem dva a já si jich nevšiml. Nikdy v tomhle místě nestáli, nevím, co je to zrovna dnes napadlo. Bylo mi jasné, že mám průšvih. Policisté mi zastoupili cestu. Mobil jsem stihl uličnicky schovat do kapsy, i když bylo jasné, že ho mají vyfocený. Přinejmenším.

"Váš chodecký průkaz, prosím," rozkázal přísně Zlý a já barevnou kartičku se svou fotkou dával z ruky jen velmi velmi neochotně. Nechat se chytit s mobilem u ucha zrovna na takovém rušném chodníku, to je tedy pech!

"Víte, čeho jste se dopustil?" Neumím tak dobře lhát, abych řekl, že ne. "Ten mobil…" hlesl jsem.

"Ano, samozřejmě," pokývali hlavou. "Ale taky jste šel moc rychle, naměřili jsme vám 6,3 km v hodině. A víte, kolik se tu smí chodit?" "Pět," vzdechl jsem. "No tak," vyčítavě se na mne podíval druhý. "V uzavřené obci?"

"V uzavřené obci jenom čtyři," připustil jsem. "Trochu pospíchám…"

"To říkají všichni takoví, jako jste vy," zamračil se na mne Zlý. Vypadalo to špatně.

 

Rytmus života

Odborníci na průzkumy,

sami dosti šílení,

ptávají se na rozumy

veřejného mínění.

Oslovili muže, ženy,

za férové dobré ceny,

prostě žádná levota:

Jaký prý je oblíbený

český rytmus života?

Osloví-li tetu Gretu,

ta dá přednost allegrettu,

zato mladší sestra Týna

zastává se andantina.

Strýček Hubert vsadí na to,

že vyhraje moderato,

a bratranec v parlamentu

tiše drží palec lentu.

Kupodivu ale přesto

celkem zvítězilo presto.

Ponechávám vaší chuti,

zda je na to spolehnutí.

O nájemných tvářích

Často jsem tváří v tvář billboardům propagujícím naše budoucí politické štěstí přemýšlel, kdo jsou asi ti lidé, jejichž pohledy tak obdivně a oddaně visí na pootevřených ústech politiků, na jejich varovně vztyčeném prstu nebo rozdávačně pootevřených dlaních, nebo kteří naopak tak odhodlaně hledí stejným směrem jako jejich velitel a guru v popředí, to jest nám všem přímo do očí, aby nám dokázali i bez zbytečných slov, jak upřímně a rovně to s námi myslí. Jsou to nějací skuteční přívrženci? Jsou to příbuzní? Jsou to vypočítavci, kteří se snaží vlichotit a uhladit si svou dosud příliš kamenitou životní cestu? Neuměl jsem si odpovědět, a tak jsem časem přestal neplodně přemýšlet a omezil se jen na letmou kontrolu, zda mezi tou podivnou stafáží není i moje tvář. I když se snažím svým obličejem na fotografiích šetřit, v dnešním světě plném kamer "pro veřejné blaho" se to bohužel asi zcela vyloučit nedá.

 

Nedělní miniglosy č.51

Tiskový mluvčí zastupující Slunce a některé planety sluneční soustavy informoval, že Slunce uvažuje o zpoplatnění své energie. "Lidé si zvykli, že dostávají sluneční záření zdarma, což jednoznačně deformuje trh," uvedl mluvčí. "Pokud nebudou lidé ochotni se dohodnout, je Slunce připraveno přejít do časově neomezené stávky." Zatímco mezi energetiky a mezi rostlinami vypukla panika, ekonomové přijali vyjádření Slunce celkem příznivě, protože díky předpokládaným nemalým příjmům v něm vidí do budoucna potenciálně silného investora na kapitálových a finančních trzích. V reakci na to se očekává posilování většiny akcií, takže únorové kapacity posiloven jsou již zcela vyprodány.

----------------------

Vyšetřování potvrdilo, že stavba Karlova mostu ve 14.století byla předražena. "Analýzou starých účetních knih jsme zjistili, že bylo fakturováno poměrně velké množství vajec, která - jak prokazují výsledky rozborů - se nakonec vůbec neuplatnila při vlastní stavbě, ale byla nejspíš použita pro osobní potřebu," řekl nám jeden z pražských specialistů na hospodářskou kriminalitu. Kvůli podezření z krádeže a korupce bylo podáno trestní oznámení na neznámého pachatele. Vyšetřovatelé jsou však skeptičtí: "Vzhledem k předpokládané vysoké hladině cholesterolu u pachatelů je pravděpodobnost, že někdo z nich ještě žije, velmi malá.

 

O výhodách pesimismu

Pozn.: Znám několik lidí, jejichž schopnosti předpovědět nebo odhadnout další události (dobré i méně dobré) jsou mimořádné a jichž si nesmírně vážím pro jejich poctivý a odpovědný přístup. Rád bych pro jistotu poznamenal, že v následujícím článku nepíšu o nich, ale to oni jistě dobře poznají.

Čas od času jsme v médiích konfrontováni s proroky neštěstí. Tu někdo předpoví ničivé zemětřesení, tam zase nečekaný pád vlády a postupně vycházejí na světlo ekonomičtí šamani, kteří se nenechali oblafnout léty spokojeného růstu a již před mnoha lety předpověděli nastávající krizi. Najednou na ústech těchto vizionářů visí zástupy lidí ochotných poslechnout každé jejich příští slovo. Ale upřímně řečeno, znám nemálo lidí, kteří by mohli fungovat podobně a stačí jim k tomu jediné: Dostatečně vytrvale opakovat negativní předpovědi. Je celkem jisté, že aspoň párkrát za život budou mít pravdu a budou si tak moci vychutnat svoji chvíli slávy.

 

Malý třesk

Perličky rozsypané po mramorovém stole,

mozaika krasohledu,

rozutíkané noty, co zlehýnka oddechují

a protahují své unavené nožky

na telegrafních drátech

prohnutých jak Morseovy otevřené dlaně:

Ty, já, ty, ty...

Úplně maličký třesk.

Čas se rozběhl.

Utržené květy pampelišek

už nepláčou.

Amélie z Montmartru (Le Fabuleux destin d´Amélie Poulain)

Potřebujete-li pozitivně naladit, chcete-li na chvíli zapomenout na myšlenky tmavších barev a vyladit svou tvář do úsměvu, Amélie z Montmartru tohle všechno na výbornou splní. Nejen to, návdavkem jde ještě o film zatraceně kvalitní, dynamický a moderní (i když - je to neuvěřitelné - už je mu celých devět let). Jak toho dosáhnul, když tu nestříká krev, lidé se navzájem nevraždí a nepředvádějí se v bojových uměních, a když už si výjimečně provedou nějakou malou lumpárnu, má i ta myšlenku, vtip a nadhled? Myslím, že ho prostě museli dělat lidé s dobrým úmyslem a s chutí. Filmařské nápady tu jenom srší, často jde jen o drobnosti, které se dají obtížně zachytit napoprvé. Každopádně doporučuji se k filmu vrátit a inteligentní hru drobností si vychutnat v době, kdy už se nemusíte koncentrovat na hlavní linku děje.

Uvedení do děje je dlouhý monolog vypravěče, ale monolog tak dynamický, že si snad divák neumí představit, že by se v podobném tempu odvíjel celý skoro dvouhodinový film, ostatně - to opravdu nejde a tempo se zmírní do snesitelnějšího nadstandardního filmového rytmu, který je ale nápaditě rozbíjený různými drobnostmi a chuťovkami, střihač a animátoři si jistě přišli na své. Všechny postavy jsou vlastně normální, ale přitom každá je nějak ujetá; charakteristiky, které dodává vypravěč, jsou neotřele břitké a přitom většinou vystihnou přesně to zajímavé. Každá z postav žije ve vlastním mikrosvětě, každá se z něčeho raduje, ale každá je také něčím mile nesnesitelná a každá něčím trpí, což ovšem Amélie nedokáže vystát, a rozhodne se proto šířit kolem sebe nenápadně dobro.

 

O životní relativitě

Fyzika učí - kromě mnoha jiných chytrých věcí - i to, že chování určitých systémů se liší podle pozorovatele. Jinak tedy bude zřejmě vnímat dělovou kouli poturčenec ostřelující spolu s tureckými vojsky z kanónů opevněné město, jinak vyhládlý nepoturčenecký obránce městských hradeb a zcela jinak se bude tato koule jevit baronu Prášilovi, který na ní poletí vstříc dalším úžasným zážitkům. Abyste mohli v poklidu tvrdit, že koule je to pořád stejná, musíte mít trochu nadhled, který se všem těm, na něž má koule bezprostřední vliv, z pochopitelných důvodů nedostává. Ale jak vysoko by se měl člověk vznést do stratosféry, aby jeho nadhled nad běžnými a přitom v různých souvislostech tak zvláštními situacemi byl dostatečný? A stačí to k objektivnímu pohledu? Vždyť když do stejné výšky vystoupají dva různí lidé a budou se dívat ze stejného balónového koše stejným dalekohledem, jeden uvidí ve stejné dělové kouli jen bezduché kovové těleso otrocky bořící hodnoty, na které si někdo udělal zálusk, druhý v ní s jistotou identifikuje dobromyslného posla šířícího jedinou správnou kulturu a civilizaci do světa těch, kteří o to z nějakých prapodivných důvodů nestojí.

Jak si ovšem s takovými rozličnými pohledy mají lidé poradit a jak si mají navzájem porozumět, to už ani tak chytrá věda, jakou fyzika je, bohužel neříká. Nebylo by možná marné vymyslet nějaký chytrý univerzální vzorec, kde jedno písmeno vezmeme jen tak, druhé třeba povýšíme na druhou a celé to ještě vydělíme nějakým ctihodným číslem, aby matematický obraz tolik roztodivné a složitě košaté skutečnosti nebyl až tak strohý. Naučili bychom se příslušný vzoreček nazpaměť, matematickými prostředky bychom dokázali platnost příslušných moudrých vět, spočetli bychom výsledky, ty bychom dvakrát podtrhli a všem by hned bylo všechno stejně jasné.

 

Nedělní miniglosy č.50

Pozn.: Protože se jedná o jubilejní vydání miniglos, dnes zcela mimořádně vychází v podobě "dvojčísla".

Petr Nečas v rámci parlamentních obstrukcí ODS hovořil v Poslanecké sněmovně celou noc. "Bude-li to třeba a zabrání-li to levici přivést tuto zemi k bankrotu, budu v Parlamentu vyprávět pohádky třeba tisíc a jednu noc," prohlásil k ránu z posledních sil řečník. Vzhledem k tomu, že v poslaneckých lavicích vydržela celý projev sledovat jen asi pětina ze všech poslanců, připomínalo navíc jeho vystoupení i pohádku Alibaba a čtyřicet loupežníků.

----------------------

Největší událostí letošní zimy byl na základě hlasování čtenářů renomovaného společenského časopisu Zima pro celý rok vyhlášen fakt, že letos byla veliká zima. Na druhém místě skončilo velké množství sněhu a třetí se umístil konceptuální projekt Postmoderní dualismus ve výuce pozemků známého výtvarníka (a příležitostného učitele pozemků) Františka Mráze.

 

O prodejném štěstí

Už se sluchátkem u ucha jsem ještě jednou zaváhal. Není to nemístně velkopanské nechat si takhle sloužit po telefonu? Neměly by se některé věci nechat přirozenému běhu a vývoji? Ale můžu se v mém případě ještě spolehnout na přirozený běh věcí? Den bude náročný a spoléhat se na náhodné setkání je čím dál víc jen iluzí. Při mém štěstí…

Ale co, řekl jsem si, dnes už se to přece bere jinak: Třeba pizzu si po telefonu objednává kdekdo a přijde na tom někomu něco divného? Otevřel jsem telefonní seznam a při čtení dlouhých žlutých odstavců jsem užasl, co už je dnes možné zařídit a objednat po telefonu. Pokrok nezastavíš! Ale na druhu stranu - kdoví, jak to bude s kvalitou. Přece jen, takhle na dálku, bez obrázku a při mém štěstí…

 

Mlčení

Utleskán křídly bílých holubic,

poklekám před Césarem.

Palec vzhůru,

ale přesto v zrcadle tvých očí

směřující k zemi.

Štěstí, co jsem dostal darem,

polibek z polopouště

spěchá už roky jen bludištěm drátů,

vánicí, závějemi,

v kostýmu Cyrana,

bez širáku a bos.

Má ještě příchuť rtů

nebo jen voní po červeném písku?

V bělostné společnosti

pouťových labutí

splývám s mlčenlivou námrazou.

Na dně kamenného moře

blyští se démanty

pravé víry

a pravé beznaděje.

Nad mořem tiše svítá.

O období otázek

První, co jsem udělal, když jsem se vrátil v neděli večer z návštěvy u známých, bylo to, že jsem se na sebe šel podívat do zrcadla. "Tak přece se mi to nezdá," řekl jsem si napůl s úlevou a napůl s obavami, co bude dál. Bylo to tak, jak jsem si myslel. Moje hlava se během návštěvy viditelně zvětšila. Nebolela, ale jen proto, že se podvolila neustávajícímu vnitřnímu tlaku a zvětšila se, podobně jako se zvětší balón, který vystoupá příliš vysoko nad zemský povrch. Kdybych býval na návštěvě setrval ještě hodinu, hlava by se mi snad do zrcadla ani nevešla. A za to vše může období otázek.

Nemohu říct, že by mne známí nevarovali. "Není teď jednoduché být s ním delší dobu v jedné místnosti," řekli mi opatrně, a mně až po nějaké době došlo, že nemluví o domácím pitbulovi ani o tchoři, ale o svém čtyřletém synovi. "Prochází obdobím otázek," ztišili opatrně hlas, jako kdyby se to jejich syn nesměl za žádnou cenu dozvědět.

 

O rozmarném létě v zimě

Pozn.: Kdybyste mne náhodou podezřívali, že jsem se v místnosti, za jejímiž okny zuří intenzivní lokální ochlazování, právě prokochal Vančurovým Rozmarným létem, máte samozřejmě pravdu.

"Tento způsob zimy," děl mistr Antonín, odvraceje svůj pohled od přístroje Celsiova, "zdá se mi poněkud nešťastným. Který měsíc nám zbývá, když ani leden není dost vhodný, abychom dbali našeho přesvědčení, že koule zemská se ve svém nebeském úprku ohřívá bez přestání."

"Hle, plovárna Varů Krokových i tato číška plná druhdy lahodného moku, proměnila se v kámen, jiskrný sice v paprscích slunečních, leč dobře obrněný proti různorodým choutkám lidského plemene," dal spočinouti svým nohám na ledové krustě podivuhodné říčky Orše kanovník Roch, zkoušeje zda kra při břehu odolá váze jeho zkušenostmi odulého těla i s knihou založenou bez užitku ve zbytcích tepla v podpaží.

"Rozhlédněte se," nadýchl se k novému proudu rozdurdění a zlosti mistr Důra, tra o sebe své zimou znecitlivělé dlaně, "a nespatříte nic než sněhové hory a bělostné vrstvy rozličných zmrazků, při doteku s nimiž i bota oddaně poctivá laje svému pánu, že opustil vytopenou chýš, a červený nos, uši i tváře jen zdánlivě a mimo skutečný řád věcí upomínají na novoroční oslavy opojné hojnosti. Žel, pánové, jsem příliš chud, než aby mi bylo dovoleno býti hněvivým, leč chtěl bych zaklíti téměř bezprostředně."

"Vaše sklenice zdá se být příliš dlouho plná," děl major Hugo přikvapiv dnes jako poslední. "Nebylo by lépe z ní vysypati vyčpělé slitky?" A hlavou nevěřícně pokyvuje obrátil číšky dnem k nebi, aniž se s jejich obsahem co dalšího událo.