O tuctu svátečních obrazů

Státní svátek, malý český (tedy původně československý) Den nezávislosti (ocení především čeští zaměstnanci rakouských společností). Den volna, neděle uprostřed týdne. Čím je vhodné takový den oslavit? Snad něčím aspoň trochu mimořádným, určitě ne jen desetikilometrovým ranním výběhem podél Berounky. Rybáři na obou březích řeky hodlají oslavovat vsedě celodenním pohledem na neporušenou vodní hladinu, pejskaři se zase hromadí na psím cvičišti, nedá se tudy skoro proběhnout, kolik je tu lidí a psů. Zajícova smrt!

A tak se rozhoduji zajet se podívat na výstavu díla Josefa Čapka. Není asi méně vhodný den, pokud bažíte po klidu a nemáte rádi dav. Ale poté, co jsem zažil loňský nával ve vídeňské Albertině na malbách van Gogha, kde jste v první místnosti (pokud jste se tedy do ní vůbec probojovali) vstoupili do řeky z lidských těl, která vás unášela bez ohledu na vaše záměry a preference slalomem mezi obrazy občas a celkem náhodně vystupujícími z proudu, si myslím, že i když je den volna, a v jízdárně Pražského hradu tak bude nabito, určitě to nebude až taková povodeň jako ta vídeňská. A nebyla. Od vystavených děl - a některých opravdu nádherných - kolem poledního dělila zájemce jen asi desetiminutová fronta u pokladny.

Našel jsem si svůj tucet obrazů, které mne zaujaly nejvíc. Proč zrovna ty? Ví nejspíš jen Vševědoucí a lidé s rentgenovýma očima.

1. Mladá žena (1915): Fascinován strávil jsem před obrazem snad čtvrthodinu, k tomu mne žádný další z tuctu ani mimo něj nepřiměl. Pyramida ženy v růžovočerveném tónu, jedna tvář se pýří, druhá je bledničková. A kolem hlavy - svatozář? Žlutobílá aura přecházející do hnědého pozadí. Tvář a přece maska. Až později jsem zjistil, že obraz je na vstupence i na plakátu, ale vypadalo to jako zcela jiný obraz s jinými barvami a bez života. Ale život pro vstupenku netřeba. Měl bych začít šetřit, kdyby soukromý vlastník hodlal někdy obraz na aukci zpeněžit. Když si dám pro tento účel denně pětikorunu stranou, za nějakých deset tisíc let bych mohl mít naspořeno. Budu ovšem muset vyvolat ducha umělcova bratra a vyzvědět na něm recept starého Makropula.
   
2. Hlava s napoleonským kloboukem (1915): Barevná válka nebo divadlo? Ostré rysy, ostré barvy, ostré hrany barev. Pravé obočí vypadá jak válečné vyznamenání vhodné pro dnešní řádový den. Klobouk má tvar Řípu. Ze spektra chybí zelená, nahrazena šedou, jinak vše k dispozici. Válka je blázen!
   
3. Děvče v růžových šatech (1916): …a s modrým kloboučkem. Opěradlo židle jako by vytvářelo dívce andělská křídla. Brada do špičky kontrastuje s měkkými oblouky klobouku. A růžová hruď je tak mile posunutá… Jsou to jen moje oči, které posouvají, nebo jim vše podsouvá štětec autora? Skoro sto let je té dívce a nějak ne a ne zestárnout! No nedejte za ni z lásky 12 milionů!
   
4. Nevěstka s konvalinkami (1917): Mnohonásobně zakroucené S, měla by tu být výstražná dopravní značka se zatočeným hadem. Dvojitá zatáčka, esíčka. Okrouhlá tvář, linie ňader i vpadlých očí a za tím vším opona? Závoj? V něžně tvarované dlani křehké (i jedovaté) konvalinky. A ze srdce už zbývá jen srdéčko-šperk na šatech. Chladná kovová ozdoba nebo ještě tluče?
   
5. Koupel nohou (1921): Rozbitá a přece celistvá postava, kaleidoskop ženy, jejíž nohy se ztrácejí v bílém umyvadle. K lavóru pěkně ladí ručník s iniciálami JČ. Neuvěřitelně působivé a všechny barvy hřejí, voda je zřejmě horká.
   
6. Dva otrhaní (1924): Jako dvojčata: Postavy i obličeje stejné, jak na nich stejně nezáleží, stejné hučky na hlavách, jen v barvě klobouků a hadrů je rozdíl. Stejné rysy neexistujících tváří. Prázdné velké ruce, schopné pracovat i škrtit.
   
7. Koupání (1928): Poznávám všechny tři: Major, Abbé, i mistr plovárenský. Sami kulatí ve tváři i na těle dělají kulaté vlny ve svém mokrém vesmíru.
   
8. Dva kluci s míčem: Červený a modrý kluk na nasvíceném pozadí barevného domku. Míč, ptáček, letadlo. Pohyb, dovádění. Chuť. Potřebují kluci víc? Plot, který budou jednou muset překonat. Okolo děti, děti, děti, stokrát jinak. Naděje? Touha? Mír a dětské hry.
   
9. Děvčata na kopci: Zaměnitelné tváře, rozlišující oblečení a gesta. Kosočtverce šátků s kulatými prázdnými středy obličejů. Člověk je velký, hora malá.
   
10. Třetí procházka (1935): Obrovské slunce vyplňující celou oblohu. Co jsme bez něho? Žena a dítě kráčejí k chaloupce po neviditelné cestě. Jestli slunce spadne, obloze se uleví, ale z nás ani z naší cesty nezbyde nic.
    
11. Myslivci pod stromem (1937): Strom s Pannou Marií přechází skrze své větve v oblohu. Myslivci odpočívají, psi jsou ve střehu. Bude to stačit na to, co zanedlouho přijde? To se nám to pěkně ptá, když už známe odpověď!
    
12. Rybář (1938): Klenuté barevné nebe shlížející se na hladině rybníka. Malé stavení se dvěma stromy při levém okraji. Snad žádné šplouchnutí ryby nenaruší tu barevnou harmonii!
    

Kromě mého tuctu mnohé další: Ženy s rukama složenýma ve tvaru písmen W i X, se zvednutýma rukama (ve tvaru zmrzliny), hlavy všech tvarů a deformací i sedící žena složená z kosočtverců, co ty na to všechno, starý dobrý Freude? Osobně vnímám jako předěl rok 1921. Do té doby se mi moc líbí skoro vše, pak už jen vybírám. Přicházejí stále další a další lidé, i když venku se začíná pomalu stmívat. Josef Čapek přitahuje okolní můry a turisty svým světlem jako magnet, aspoň v dnešním svátečním dni.

Kousek odtud se chystá vyznamenávání. Pro některé vyznamenané životní vyvrcholení, pro jiné epizoda. Lustry ve slavnostních sálech se rozsvěcují a jejich světlo padá okny do Jeleního příkopu; dnes to ještě jde, ale za pár dní se Jelení příkop na zimu uzavře a světlo bude muset padat jinam. Dnes se při předávání řádů a medailí za zásluhy budou všichni přítomní tvářit a chovat vznešeně; je přece svátek. Zítra už zase budeme všichni v práci, tak se těšte!

Na Antona Špelce se zase nedostalo. "Nevadí," říká smířeně ostrostřelec. "Hlavně že Karel se dočkal," usměje se a poručí si liguére.