O bludičkách

Potkal jsem ve městě bludičku. Zpočátku mi to bylo trochu divné, protože jsem žil v bludném přesvědčení, že bludičky jsou jen barevná světélka, které je možné potkat jedině v hlubokém lese, poblíž neméně hlubokých močálů, do nichž lesní přeludy lákají naivní kolemjdoucí. Ještě si maximálně umím představit bludičky na internetu, kde najít vhodný močál je určitě snazší než ve volné přírodě. Ale bludička přímo v centru velkoměsta?

"Nenech se vysmát," povídá mi bludička. "Žijeme přece ve 21.století!"

Nějak si nemůžu na tu blackjackovskou číslovku zvyknout v souvislosti s během času.

"Dneska na světýlko už nikoho nenalákáš, jedině snad nějakého akademika na dovolené, který si myslí, že na výzkumu bludných světýlek udělá vědeckou kariéru. Moje teta jednoho takovýho dostala, ale musela ho vrátit do normálního života, protože ta jeho zvídavost nebyla k vydržení. Z pohádkovýho světa byl vykulenej a na všecko se pořád ptal." I mne napadla spousta zvídavých otázek, ale po takovém úvodu jsem se trošku bál zeptat.

A přitom jde o jedinečnou příležitost: Umělce, politika, topmodelku nebo nositele Nobelovy ceny můžete potkat každou chvíli. Na celebritu (i když často ještě nepříliš známou) narazíte doslova na každém rohu. Ale na bludičku? Co asi dnes taková moderní bludička dělá? Ještě se na ni nesmí pískat? (To by asi v Řecku rázem měli muži problém). Ještě platí, že nad člověkem nemá bludička žádnou moc, když má (tedy onen člověk) košili naruby? Co asi bludička z Václaváku jí? Klobásu u stánku? A co si dnešní bludička prozpěvuje v koupelně? Písně větru nebo Linkin Park? Ale zkuste projevit zvídavost a máte utrum: Roztrpčená bludička vás nejspíš šupem vrátí do normálního života. Jako teta.

Skoro bych ji nerozeznal od normální krásné ženy.

"Dneska se to už snadno zamění," přiznala. "Neškolené oko nepozná rozdíl."

Co asi může pomoct při identifikaci? Tělesná teplota? Rozměry a barva klobouku jako u hub? Počet nebo tvar zubů? Jedině DNA? Nebo snad ani to ne? Pozorovala mne se zájmem, ale podezřívavě. Jako kdyby správně tušila, že pod napohled nenucenou slupkou víří celá řada otázek. Vykulenej z pohádkovýho světa! Až bude příležitost, zeptám se, jestli na rozeznávání bludiček neexistuje nějaký kurs pro začátečníky.

Pozval jsem ji domů na večeři a neodmítla. Nepohrdla ani mírně krvavým steakem.

"Bludičky už se dneska neživí pavoučími sítěmi, měsíčním svitem ani kůrou stromů," uklidnila mne, protože jsem se trochu bál o jabloně na zahradě. Jen pro větší pocit bezpečí jsem zkusil podle dostupné literatury na svou ochranu rozhodit kolem bludičky chlebové drobky.

"Máš tu dost čurbes, reagovala pohotově a poprávu." Co naplat! I když zatím literatura víceméně selhala, musím se spolehnout aspoň na to, že pokud se chová pocestný k bludičkám slušně, ukážou mu prý správnou cestu.

Zatím to vypadá, že jsem si dnes výjimečně neoblékl košili naruby. A co víc - mám z toho dokonce docela příjemný pocit.