O rajské túře a občasné zboji

Pokud máte doma nadšeného mykologa nebo mladého odredovaného alternativce, doporučuji odvézt je do Slovenského ráje a vpustit do lesa. Mykolog, bude-li mít ovšem dobrý orientační smysl, se může objevit někdy kolem Vánoc se sebraným materiálem na vědecký tlustospis. No a nějaké ty halucinogenní exempláříky se určitě taky najdou. Zkušení houbaři by tu měli žně, schválně říkám zkušení, protože nejvíc je tu různých holubinek a ryzců, ortodoxní hříbkaři si tu asi na své moc nepřišli, i když na hříbka jsem narazil vždy, když jsem ztratil turistickou značku, takže jsem si domů přinesl tři malé hříbečky k usušení.

Počasí tomu chtělo, že jsem dnešní den pojal sportovně. Celý den pod mrakem, nepatrně mžilo a odpoledne se mělo vyjasňovat. Optimální počasí pro malý pochodový výlet a pro zasvěcení nových bot. Nemám čas čekat týdny, až se "vyšlapou", vyšlapu si je prostě dnes! Takže z toho nakonec vyšlo asi 35 kilometrů během 10 hodin v dost členitém horském terénu prakticky bez přestávky. Měl jsem to spočítané tak, že posledních 5 kilometrů bude po asfaltce, takže už se mohlo i trochu smrákat, hlavně jsem chtěl být včas venku z lesa, protože to, co na mapě vyhlíží jako kultivovaná lesní cesta, tu občas ve skutečnosti vypadá spíš jako rozbité potoční koryto s obrovskými vymletými krátery, kamenolomem a občasným vodopádem. To bych opravdu potmě nemusel; i když jsem byl vybavený čelovkou, přece jen to v noci v lese není ono, hejkalové, bludičky, myslivci, vždyť to znáte.

Vyhledávat cestu s převýšením 200 metrů jako v předchozích dvou dnech jsem tentokrát nemusel. Na dvou místech se stoupalo o 400 výškových metrů, na zpáteční cestě byl výšlap do sedla Kopanec (to je to, čím se - jak říkali Werich s Horníčkem - platí za pravdu), kde se stoupalo o dalších 200 m. Celkem tedy kilometřík čistého stoupání, což už je jako v Tatrách nebo Roháčích.

Dnes bych se byl mohl vesele dát na poustevničení. Za celou cestu napříč Slovenským rájem a zpět jsem potkal dva české turisty v protisměru a jednoho dřevorubce. Procházel jsem tzv. Glackou cestou, dříve obchodní cestou spojující Spiš s Gemerem. Kolikrát asi na této cestě pobrali obchodníkovi živnost místní zbojnické soldatesky obývající okolní lesy a skály? Přímo si představuji, jak se svým rozhrkaným vozíkem jedu po kamenité cestě a z křoví na mne naskáče šest udatných Jánošíků. Pak ovšem zjistí, že mám jen brousky na broušení nožů, použít se to dá jedině k práci, a kdyby chtěli Jánošíci činiti práci, nebyli by se jistě dávali na zboj. A tak jim aspoň jako pozornost podniku zadarmo zkrátím jejich lokny, vypadají všichni dost zanedbaně, a pak můžu jít dál, na Gemer brousit nože a nůžky, které si tehdy ještě nikdo nemohl dovolit jen tak vyhodit jako dnes, protože měly svou cenu a dědily se po několik generací.

Jediné větší zvíře, které jsem cestou spatřil, byla liška. Zaujata ranním lovem nevěnovala mi dostatečnou pozornost. Pak, když mne zbystřila, bojovala vnitřně s pokušením utéct, ale od vyhlédnuté kořisti se jí nechtělo. Upozadil jsem se tedy a nerušil přírodě její kruhy. Liška si jistě pomyslela, jak mne přechytračila a že ne nadarmo jí známí přezdívají Císař Zikmund. No a pak můj strach slyšel ještě spoustu medvědů, u kterých jsem si nebyl jistý, jestli jde skutečně o řev medvěda anebo se jen kravičky v údolí učí cizí jazyky. Mimochodem na jedné tabuli naučné stezky byla vyobrazena typická zvířata zdejších lesů a medvěd mezi nimi nebyl. Uklidnilo mne to ale jenom částečně, protože při mém štěstí mi nedělá problémy narazit na zvíře netypické.

Štěstí jsem ještě otestoval výstupem kolem Občasného pramene na Havraní skálu. Občasný pramen je proto občasný, protože občas teče a občas ne. Samozřejmě - když jsem k němu přišel, neteklo nic. Pech, řekl jsem si, ale překvapen jsem tím popravdě nebyl. Nicméně jsem musel začít přemýšlet, kde naplnit skoro prázdnou láhev na vodu. Vtom něco zažbluňkalo a pramen se rozběhl. Natočil jsem si tedy vody po okraj a občasnost pramene jsem ctil aspoň tím, že jsem se občas napil a občas ne.

Při napínavém výstupu na Havraní skálu jsem zase ztratil z dohledu turistickou značku, což ve strmé stráni nepotěší. To nic, řekl jsem si, prostě poškrábu se nahoru tak dlouho, dokud to půjde, a až to nepůjde, budu na vrcholu. Netušil jsem, že na Havraní skále je skutečná nekašírovaná skála a to ze severu dokonce skála převislá, proto se snadno stalo, že jsem nemohl dál, ale k vrcholu jsem měl ještě daleko. Nakonec jsem se prodral několika Hillaryho výšvihy mezi skalami a na vrchol hory jsem se po určitých peripetiích dostal (odměnou mi byl nádherný výhled přímo zprostřed Slovenského ráje), vyplašil jsem přitom nicméně zde bydlícího havrana, což byla další věc, kterou jsem nečekal, že totiž na Havraní skále bude přítomen opravdivý havran. Musel jsem tedy uznat, že na Slovensku občas věci fungují, jak je inzerováno (i když u Občasného pramene mě to tolik nepřekvapilo), načež havran moudře pravil: "Nevermore!"

A když jsem stoupal do posledního kopce namáhavé cesty, za prvé jsem si uvědomil, že být zbojníkem v těchto horách muselo klást značné nároky na fyzickou připravenost týmu, takže předpokládám, že jako správní profesionálové trénovali dvoufázově, a za druhé jsem se přistihl, že do kopce funím jako několik medvědů současně, což možná vysvětluje, proč jsem dnes na své dlouhé pouti nikoho nepotkal a proč mne i zdejší namakaní zbojníci nechali, abych si šel po svých, byť ve zcela nových botách.