O ještěří síti

Přeslechnuto ráno u trafiky:

"…a jaké noviny by to měly být?"

"To je jedno, já je potřebuju do bot."

Nutno dodat, že trafikant se projevil jako dobrý obchodník a prodal zájemci ty nejtlustší a nejdražší noviny s magazínem vytištěným na papíře, který skoro nesaje.

Po včerejším pochodovém cvičení jsem ráno vstával všelijak, proto jsem jako denní program zvolil variantu domněle nenáročnou - totiž cestu Prielomom Hornádu, tedy kaňonem, který si řeka prorazila mezi kopci Slovenského ráje. V průvodci jsem zaregistroval mnohé slibující převýšení 18 metrů. Takže rovinka. Ale rovinka ve Slovenském ráji spočívá v tom, že rovně teče řeka a vy jako kamzík běháte po skále nahoru a dolů, občas visíte na řetězu, občas se musíte spolehnout, že se s vámi neutrhne do Hornádu kovová stupačka. Čas od času se ocitáte na došplouch od řeky, ale nikdy to nemá dlouhého trvání a za chvíli na řeku zase shlížíte dolů jako z letadla.

Při vstupu do rezervace jsem si malinko zažertoval: Když jsem měl zaplatit 1,50 euro vstupenku, zaprotestoval jsem, že je to přece vstupenka na technické prostředky, tedy žebříky, lávky a podobně. No a já je používat nebudu, protože si nesu vlastní žebřík, skládací. Oficiálních žebříků se ani nedotknu, tak nemusím nic platit. Dva pánové u vstupu rokovali, přizvali si na konzultaci i hlídače parkoviště a nevyrokovali nic, jen jsem slyšel výkřiky "…vraj v batožině…" a "to je voľaaké čudné," tak jsem se nakonec k žertu přiznal a poplatek jsem zaplatil. Pánové ale asi neměli na žerty po ránu náladu a brali to skoro jako pokus je zesměšnit a místo toho, aby se smáli, se na mne náramně mračili. Taky dobře!

Přeslechnuto v bufetu u Letanovického mlyna, kde mladý slovenský pár popíjel pivo: "Celá skupina se odpojila - okrem nás dvoch…." Měli výbornou kofolu, kterou mi čepoval velmi schopný chlapeček předškolního věku. "Já ho od té pípy nemůžu odtrhnout," říkala omluvně jeho maminka a přicmrndla mi trochu prémiového moku, protože jsem přece jen déle čekal, jak se chlapeček snažil trefit hladinu přesně na rysku. Jen aby mu to zůstalo! "Ale nebojte, čepuje jenom nealko," dodala napůl ustaraná a napůl pyšná maminka.

Celou cestu jsou rozeseté tabule naučné stezky. Upřímně řečeno, víc než co tam bylo psáno, mne zaujaly nalepené papírky s burcujícími texty ( proti čemu přesně burcují, ze sloganů nebylo úplně jasné, tak trochu vůči všemu, co zavání, a zavání všecko). Tak na tabuli popisující zdejší květenu byl přílepek: "Ledovce už tají, loutky se vaří ve lžích." To asi nebude kulinářská rada, jak nejlépe připravit vařenou loutku. Na další tabuli se skvělo: "Blíží se hodně vody, automobilky stále nic!" Asi by se od nich čekal návrh na nějaký obojživelný model?. A tak to šlo dál, až na poslední ceduli byl přilepen vzkaz: "Kdybys tuto lepku nečetl, do sítě ještěra by jsi se více zapletl." Píšu, jak jsem četl. Těší mne samozřejmě zájem vylepovače (nebo vylepitele?) o to, aby se mi nestalo něco špatného. Ale bojím se, že tento dílčí praktický cíl by mohl urazit Vznešenou myšlenku. Vidím na skále vyhřívající se ještěrku, protože je nádherné slunečné počasí. Kdepak má asi svou síť?

Asi po třech hodinách strávených na dně a ve stěnách kaňonu, kde je stálá vlhkost, takže kameny i kořeny jsou věčně mokré a kloužou, i v pravé poledne a za krásného počasí jde od pusy pára a navíc všichni teenageři, které míjím, mají jedinou myšlenku - rozhoupat řetězové a lanové lávky tak, aby byl trochu adrenalin, jsem si řekl, že půjdu ve stopách Bzuka a Ťuka a vypravím se nahoru za sluníčkem. Vyšplhal jsem tedy na samotný okraj kaňonu, odkud řeku vidíte jen jako leskle stříbřitou malou užovku, která se mrská v hloubce několika světelných let. A šel jsem tudy celou zpáteční cestu s překrásnými výhledy do údolí i do okolí (konečně dnes byly dobře vidět v dálce vrcholky Tater) a bylo tu pěkně teplíčko. Potkal jsem tu mladého Róma z přilehlé romské osady, jak si sem skočil na houby, aby bylo večer co dát do společného hrnce, a když jsem ho oslovil, zjistil jsem, že nemluví ani nerozumí slovensky. A zdola z kaňonu se občas ozývá halas těch, kteří se bojí dalšího kroku na mokré skále na vyviklané kovové stupačce nebo právě visí na řetězu. A máte v těchto situacích dostatečný nadhled. Jen jedinkrát jsem byl nucen být obezřetný: Procházel jsem totiž kolem tzv. Gackovej diery, což je krasová díra na kopci, která ústí až dole ve stěně kaňonu. Tak jsem byl opatrný, abych náhodou proti své vůli nevyústil dole v kaňonu já.

A když jsem se vrátil na svůj pokoj, můj ještěr na mne bliknul zelenou ledkou a vemlouvavým elektronickým hlasem zaševelil: "Co takhle se připojit na síť, brouku?!"