O mlčenlivém vyprávění z cest

Kamarád se na mne zpoza stolu a skrze cigaretový dým dívá trochu zaskočeně. Když jsem odjížděl, měl jsem plná ústa řečí a sršel jsem vtipem. A teď… Škoda mluvit! Sedím, mlčím, usrkávám dvanáctku a tvářím se, jako by to byl citrónový koncentrát. Přitom je dobrá, říkají znalci, ke kterým rozhodně nepatřím. Očima těkám po stěnách útulné hospůdky a chytám se vystavených nesmyslně zkombinovaných věcí (co mají asi společného dřevěný trakař, banjo s potrhanými strunami, malovaný vějíř a zrezlý kafemlejnek?) přikurtovaných ke stěnám s úkolem navodit domáckou atmosféru, chytám se jich jak mohutný tonoucí nevelkého stébla. "Hele, malovaný vějíř!" řeknu šedivým hlasem objevnou větu, nahlas polknu a zase mlčím.

"No, ještě jsi mi vlastně neřekl, cos v tom Finsku všechno zažil, co se ti tam nejvíc líbilo. Víš, nějakou zajímavost," řekl mi kamarád toho večera už počtvrté. A já zkusil počtvrté navázat, jenže než jsem stihnul dokončit větu, dokončil ji on za mne: "Jo, ty myslíš toho japonského bubeníka, co nejdřív bubnoval, pak s váma běžel maratón a pak zase bubnoval!" nadšeně dořekl kamarád. "Jo," pronesl jsem rezignovaně. Toho přesně myslím. Jenže jsem to už všechno napsal na svůj blog, kamarád si mé zápisky z války ugrofinské poctivě a několikrát přečetl a já teď nemám, co bych ještě dodal navrch. Vlastně už jsem mu všechno povyprávěl, i když jsme se dobrého půl roku neviděli.

Co tam s ním provedli? pomyslel si kamarád a zpytavě si mne měřil. Že by ho tak strhal ten běh? Říká se, že je to pro organismus rána. Ale taková? A že by to fungovalo ještě skoro po třech týdnech? Jestli jo, nemůže na tom běhání být nic zdravého! Otřel si horkem i rozpaky zpocené čelo.

"Horko, viď," zkusil jsem se znovu chytit. "To v Helsinkách…" Kamarád mávl rukou: "Vím, vím! Přece jak vám tam potom tolik pršelo! A foukal vichr od moře. To jsem na tebe moc myslel." Opravdu bylo nezvyklé horko a i když jsem vydatně svlažoval citrónovým pivem, nebylo to moc platné a v krku jsem měl Kalahari.

Zjistil jsem dokonce, že kamarád ví o tom, co jsem zažil ve Finsku, víc než já sám. Když jsem zkusil něco říct, opravoval mne podle mých vlastních zápisků, což je děsné . "Toho irského chlápka si potkal až na pětatřicátém kilometru a ne na dvaatřicátém," ohradil se kamarád jako dítě, kterému v jeho oblíbené pohádce na dobrou noc změníte slovosled. Přitakal jsem. Chtěl jsem použít jeden ze svých oblíbených bonmotů, kterými normálně zdárně rozrážím ledy trapnosti. Na poslední chvíli jsem se stihl upamatovat na to, že jsem stejný bonmot použil taky ve své reportáži, snad omylem dokonce dvakrát. Znovu jsem tedy upadl do Macochy mlčení, ze které se nám navzdory několika krátkodechým pokusům nepodařilo vyprostit až do zavíračky. Připadal jsem si jako ten zrezlý kafemlejnek přišpendlený ke zdi.

Nejsouvislejším rozhovorem toho večera tak bylo naše rozloučení. Bylo vřelejší než jindy, jako bychom se oba víc těšili domů. "A čepici jsi měl bílou a ne modrou," podotkl perfekcionisticky kamarád ještě na odchodnou, "nepleť to." Jak jen jsem mohl zapomenout! Nejradši bych se naložil do dřevěného trakaře a odvezl se sám na skládku za město..

"Moc rád jsem tě zase viděl," dodal ještě kamarád. "Přece jen, tak osobní zážitky se nejlíp sdělí zase osobně, co?" poplácal mne po rameni. "A až někam pojedeš příště, určitě o tom zase něco napiš!"

S ne zcela souhlasným zamumláním jsem taky vykročil do tmy. Chtěl jsem ještě říct hostinskému "na shledanou," ale mám mlhavý pocit, že jsem už stejný pozdrav ve své finské reportáži taky použil. Ufff! Po šesti dvanáctkách jsem docela rád, když mi na cestu svítí měsíc v úplňku.

Opakování může být matkou moudrosti, jen když z něj nezblbnete.