Ludvík Vaculík - Český snář

Každý se asi někdy pokoušel aspoň chvíli si psát deník. I já, několikrát, vždy se stejně rychlým neúspěchem. Nejen, že mi to nikdy dlouho nevydrželo, ale pokud vydrželo, číst se nedalo. Deník - aby byl ke čtení nejen laskavým okem autorovým, ale i očima těch ostatních, potřebuje řemeslo, pravidelnost, kázeň. A taky jazyk a mít aspoň trochu co říct. No a Ludvík Vaculík má ode všeho požehnaně, proto se zrodil tento opus o životě v normalizačním bezčasí.

Český snář popisuje den za dnem autenticky a s maximální otevřeností běh života autorova i jeho přátel, známých, příbuzných a spolupracovníků, ano - i lásek. Tak jak vše přicházelo, autor píše. Někdy z vnitřního donucení, tehdy, kdy se v něm vše vzpíralo psát nebo aspoň psát pravdu (kázeň, ale i odvaha a nevelké ohledy hraničící možná občas až s bezcitností - ale jak nepropadat bezcitnosti v bezcitné době?), jindy z vnitřní nezbytnosti. Autor nijak nešetří ani sebe ani své blízké a zanechává tak ve své knize nejen odraz svého specifického světa v jednotvárně šedém husákovském prostředí, ale i mimořádně plastický obraz disentu. Nebojí se soudit, mít názor, mít i nemít rád. Uchoval tak pro budoucnost barvitý popis prostředí, ve kterém napřed byli všichni zosobněním malých českých ďáblů a později po roce 1989 byli naopak někteří z nich "mramorizováni".

Autor nezastírá osobní selhání, avantýry, on ví, že ublíží, ale vnímá to jako ublížení dočasné, které je v zájmu Celku, Díla, Knihy, Výpovědi, Poselství. Poselství komu? Kdo je schopen tuto knihu číst i ve 21.století? Pochopí ji vůbec ti, kteří tu dobu aspoň kouskem své vnímající osobnosti nezažili? Myslím, že ano. Ti, co budou chtít, co budou otevření vnímat, budou žasnout nad tou divnou dobou a divným životem v ní. Budou žasnout nad sveřepostí a tvrdošíjností lidí redigujících a rozmnožujících pod hrozbou vězení rozličné texty "jen" proto, aby slovo, které si to zaslouží, mohlo svobodně, i když jen v omezeném nákladu existovat, rozněcovat, nasírat, prostě nenechávat v klidu, protože klid a pokoj tvoří s totalitní mocí příliš silný koktejl.

"Mám sklon nadřízené a vedoucí, dokonce i vládu, respektovat, zvlášť když uvážím, jací jsou lidi a jak zoufalý úkol je dobře vést. Teprve špatná zkušenost staví mne do odporu, který jsem ochoten opustit při každém zlepšení shora. Není jiné míry správnosti věcí, než člověkův pocit, svědomitá zkušenost a trocha odhadu o možnostech."

Proč vlastně snář? Prvoplánově proto, že v některých dnech přichází na pořad dne i popis výrazných snů, snů, které si nijak nezadají s absurditou skutečnosti. Sny se do skutečnosti prolínají stejně jako skutečnost do snů, občas v toku textu není snadné pochopit, co ještě je sen a co už realita a ani to není tak důležité. Textu to dodává na zajímavosti a bohatosti, na své si přijde i čtenář hloubavec, který si libuje v symbolech a náznacích. V druhém plánu se celým textem prolíná sen o tom, jak by věci měly být uspořádané, často pouze tušený kýžený směr.

Před čtenářem tu defilují malé příběhy, vyvíjejí se vztahy, vedou se polemiky, občas (ale jen zřídka) se mluví i přímo o hlavním nepříteli a jeho metodách. Řeší se otázka emigrace (je správné emigrovat - tedy utéct nebo zde v oběti a se silami podlomenými zůstat?), hovoří se o víře a vyhlídkách na lepší příští. Nebo aspoň na nějaké příští.

"Důsledný odpor proti bezpráví udělá z člověka psance z povolání. Na nic jiného totiž nezbude energie a čas. Mezi tresty má co dělat, aby sehnal na chleba a otop. Nakonec mu život přitočí do náruče i takovou družku: s ní pak má děti, jež se učí dělit lidi na fízly v civilu a v uniformě, přátelé a věci a místa mají krycí názvy, klid, pořádek a kázeň jsou podezřelé, a když tato mládež doroste do činného věku, bude mít ještě představu, jaký to původní normální stav společnosti má být bojem obnoven? Bojím se za ty mladé lidi jejich pozdější trpkosti: až se ukáže, že příští obroda vzejde nikoli z odstrčenců od vzdělání a práce, nýbrž od těch, kteří dostali možnost studovat, pak pracovat a nakonec dozrát ke správným rozhodnutím."

Přestože deník pokrývá cca + rok na přelomu let 1979 a 1980, nejde o text poplatný době, ale o knihu nadčasovou. Proto se dále vydávají nová vydání - nejen pro historiky jako studijní materiál o divné době, ale i pro ty, co jen prostě chtějí číst o tom, jací jsme, protože lidé jsou uvnitř pořád stejní, jen v nich třeba okolnosti povzbuzují jiné rysy. I když jde o deník, kniha je v pravém smyslu slova románem, epickou řekou se zkušeným a přesto stále hledajícím a pochybujícím průvodcem.

Myslím, že se k Českému snáři ještě v budoucnu vrátím. Třeba ve věku autora?