O veliké mlze

Cosi na mne spadlo shora; holoubek, řekl by škodolibec. Nebo racek, jsem přece u řeky. Nakloním se přes zábradlí a je tam. Aspoň nějaká jistota v bláznivém světě: Řeka dál teče, i když by škarohlídi dodali, že ani to už není, co bývalo - třeba za krále holce, kdy bývala za groš ovce (co asi tehdy muselo být za euro!). Tenkrát jistě i ta řeka tekla tak nějak - lépe!

Kouknul jsem se vzhůru, ale nebylo vidět ani na špičku mostecké věže, asi je právě "v poruše". Možná po mně plivla hlava hraběte Šlika nebo některého z jeho panských kumpánů. To se dělá, páni? Na mne si, prosím, své stavovské splíny z nepříjemného konce nevylévejte. Stejně nakonec - vyčištěné rosou od historického jedu - odplují i s řekou do severní dáli.

Dole na loďce uprostřed řeky sedí pokuřující prázdný kabát. Prut zapomněl doma, ale zvyk je zvyk, tak sedí, bání a kouká skrze rukávy na vodní hladinu. Lidé procházející po mostě ho zčásti zdraví, zčásti fotí. On mlčí, bafá dýmové kroužky a čeká, jestli ho vhodná kombinace říčního proudu a větru zanese po létech ke břehu, aby od něj mohl opět odrazit. Ale dnes břeh vidět není, je příliš daleko, odletěl do teplých krajin, kde se břehy řek občas scházejí na konferenci a místo sebe na pár hodin nebo dní nastrčí mlžnou clonu, aby řeka věděla, kudy téct.

Až teď, když jsem vzhlédl od loďky, kolébající se v rozmlženém líném proudu, a podíval se na druhou stranu do míst, kde jsem byl zvyklý vídat Pražský hrad, zjistil jsem, že tam není nic. Chybí celý malostranský břeh (ale to se dalo čekat - kde jsou teď všechny říční břehy, už víme), ale chybějí i všechny malostranské věže a co je nejhorší, zcela chybí očekávaná dominanta města. Nedivím se jenom já. Skupina Asiatů, kteří mají okolo každého zápěstí obtočené čtyři šňůrky od foťáků, hledí zaskočeně do obrázkového průvodce a porovnávají si prázdnou skutečnost s barvotiskovou iluzí. Takové faux pas! Jedeme takovou dálku a teď tohle! Kdepak se tu asi všem zklamaným vrací vstupné?

A jemné ranní kapičky postupně krabatí papír v levném průvodci, kde neméně levní autoři varují: "Hrozně se tu v těch Čechách krade!" Jak si máme ubránit své kabelky a náprsní tašky, své hodinky a mobilní telefony, jak máme ubránit proti zlodějům své sny a ideály, když jen tak zmizí i festovní gotická katedrála? Zloději šli určitě najisto. Kdopak si je asi na tu čistě provedenou a přece špinavou práci najal? Určitě nějaký nadutý zbohatlík z obrovitou zahradou, kde ještě chybí stylový altán! A zmizela i celá nádvoří, brány a sousoší, celé velké taneční sály a galerie a věže a taky hradní stráž, chudáci malí, kohopak a kde budou asi teď hlídat? Jestli téhož jako doposud, věřím, že budete i nadále hlídat dobře. A zmizely stromy v jižních zahradách, což nebylo nic divného, protože zmizely i zahrady samotné, zmizel i kopec připomínající Kosmovi delfína, tedy "mořskou svini". A kde jsou všechny památné a docela čerstvě opravené malostranské střechy? A kde je pravda, která, jak psáno vlajícími literami, vítězí, není-li tedy zrovna omylem a výjimečně poražena na hlavu?

Kde jsou další mosty po proudu i proti proudu? "Výprodej, kamaráde, byly ve slevě," vmávne mi racek do obličeje proud vlhkého vzduch. "Teď jim někde za mořem hledají řeku, která by jim byla akorát." Tak zas jako kdysi: Jediný most v Praze! Jak to říkával Jeníček Bepux? "Na kamennej most - a dost!"

"Máte oheň?" přistoupí ke mně mladý kapsář a vsune mi do kapsy stovku na přilepšenou za to zklamání, aby nikdo neviděl. A já mu připaluji vítězný doutník a přemýšlím, jak odpovědět na jeho složitou otázku.

Přes poslední barokní sousoší aspoň hodím drobnou minci do Vltavy. Co kdyby tam už příště taky nebyla?