O romantickém večeru manželů Drozdových

Bylo to překrásné, řekla sametově spokojeným hlasem paní Drozdová panu Drozdovi. "Jsem tak ráda, žes mě sem vzal! Byl to neuvěřitelný večer."

"To nestojí za řeč, přece…když máme to výročí…" řekl s hranou skromností a potěšeně pan Drozd.

Paní Drozdová slastně vzdychla, jak v ní ještě dozníval elektrizující romantický zážitek: "Nejkrásnější byla ta nádherná scéna, víš, jak oba stojí až úplně na špičce lodi a on ji drží a vítr jim oběma cuchá vlasy, jak rychle plují, to je tak, tak romantické. Vypadají skoro, jako by měli křídla! A ta líbezná hudba!" Skrz pootevřené okno je teď za teplých letních nocí slyšet skoro všechno. "Trochu škoda toho konce. Takový kousek ledu a nadělalo to skoro větší paseku, než když loni v městském parku řádila ta velká černá kočka."

"Nemyslela jsem si, že jsem tak romanticky založená", kroutila nevěřícně hlavou a její uplakaná tvář díky proudu vzduchu pomalu osychala. "Víš, vždycky jsem si myslela, že spíš prakticky - co je potřeba kde sehnat, co zařídit, a tak.

"To já vždycky věděl, že to v tobě dříme," řekl s úsměvem pan Drozd. "Proto jsem si tě přece vybral! Těch prakticky zaměřených je všude kolem dost, ale ty, ty jsi prostě jiná." Paní Drozdová se cudně pousmála a pomyslela si, že tyhle sváteční lichotky se moc pěkně poslouchají.

"Řeknu ti, ta nová televize s velikou obrazovkou, to je přece věc!" mlasknul si pan Drozd. To není jako ta stará zrnící obrazovčička, u které na dálku nebylo jasné, jestli dávají detektivku nebo zprávy.

"Jsou na nás tak hodní," vzpomněla si paní Drozdová na manžele, kteří si nedávno televizi s velkou obrazovkou pořídili. "Jiní krmítka přes léto uklízejí, ale oni nám je tu nechali, abychom se mohli taky dívat a přitom na nás nepršelo."

Jo, to by byla krása, pomysleli si oba zároveň, kdyby měli televizi puštěnou celý den, vždycky, když by bylo něco zajímavého, tak bychom sem mohli zalítnout jen tak nakouknout. Bohužel to nejde, protože ti milí lidé chodí každý den do práce.

"Co asi v té své práci dělají?" řekla si pro sebe polohlasem paní Drozdová a pan Drozd nepotřeboval nic vysvětlit, protože jeho myšlenky se ubíraly stejným směrem a dospěly ke stejné otázce.

Pan Drozd nerad dostával otázky, na které neznal odpovědi, ale zatvářil se vševědoucně: "Co já vím, nejspíš loví mouchy a hledají červíky jako my. Víš co to musí dát práce uživit tak veliká těla? To se musí jeden pořádně ohánět!" Kolikrát už si to spolu říkali? Jednou se za nimi zaletí podívat do práce, aby bylo jasno. Ale vždycky do toho něco vlezlo.

"Miláčku?" Hlas pana Drozda dostal lehce odlišný tón.

"Ano?"

"Myslíš, že bych si sem mohl zaletět zítra? Jen na chviličku." To je zvláštní, pomyslel si pan Drozd. Chtěl to přece říct hrdě a s tečkou, nebo možná dokonce s vykřičníkem na závěr. Z údivem zjišťoval, že to přes veškerou snahu mohlo znít jako uctivá prosba. "V upoutávce říkali, že budou odpoledne dávat fotbal."

Podívala se na něj smutně. Sobota odpoledne, léto v rozpuku, myslela si, že budou spolu. Co může být na fotbalu tak zajímavého?

"Hrají tam sice hlavně lidi, ale taky jsem slyšel, že má hrát Vrabec a Hrdlička," dodal pan Drozd pokorně.

No, zajímavé by to být mohlo, pomyslela si. Jak jim to asi bude ladit dohromady - lidi a hrdlička? "Tak teda jo," usmála se. "Můžeš to brát jako odměnu za ten dnešní krásnej film. Já zatím seženu něco k večeři."

Ano, je fantastická! pomyslel si pan Drozd. A jak je úžasně praktická! Ostatně - proto si ji přece nakonec vybral. Těch romanticky založených drozdic by bylo všude kolem dost. Ale ona - něžně si na ni vzpomenul, když dal obránce Vrabec hlavou první branku - ona je prostě jiná!