O měsíčních prázdninách

Podařilo se mu provléct obrněné tělo malým otvorem a sešplhat po několika kovových stupíncích. Ještě poslední krok a jeho miliónová bota se dotkne pevné země. I když - dá se tady vůbec mluvit o zemi? Došlápl. Čekal, co to udělá, ale neudělalo to nic, ani se nepropadl do prachového moře, ani ho nepohltily pekelné plameny. Ani do něj neudeřil blesk jako trest za přemíru pýchy. Kde by se tu taky peklo nebo blesk vzaly? Všude kolem jen klid, světlo a nevýslovná krása. No, pomyslel si, někdo by to možná za krásu nepovažoval. Je tu málo zeleně, žádné obchody, černá obloha, prostě divně. Na prázdniny by sem jeli nejspíš jenom takoví fajnšmekři jako já. Do pouště zakřivené do podivné perspektivy kulatým hledím jeho rytířské přilbice. Vyhlíží soupeře pro zápas, ale nikdo nepřichází.

Po krátkém váhání se rozhodl udělat první krok. První krok prvního člověka na měsíčním povrchu. Prvního člověka na měsíčních prázdninách. Teď, teď to tedy řekne! Dlouho si tu větu připravoval. Radili mu s ní profesionální scénáristi i zcela amatérští kamarádi. Vyhrála v jeho soukromém konkurzu, i když mu v záchvatech malomyslnosti připadla příliš patetická nebo naopak úplně zbytečná. Ale není celá tahle akce nemístně patetická? Jediná věta už na tom nemůže nic změnit. Tou už může jen korunovat dílo. Anebo mu dát podivnou příchuť.

Jak to ale bylo, kruci?! Opakoval si tu větu v duchu v posledních pěti dnech stokrát, tisíckrát, posilovala ho, opájel se jí, taky se jí trošku bál, obdivoval se její pravdivosti, vnímal na ní i jemný stín vykalkulovanosti. Bylo to něco o prvním malém kroku, o krůčku, a hrál v tom roli on osobně a lidstvo jako celek, bylo to celé umně pospojované do stručného a výstižného poselství, které si zapamatuje každý. Každý, jen on ne! Opojen okamžikem, ohromen tou krásou vůkol, zapomněl, co chtěl provolat. Malý krok, malý krok,… opakoval si. Malý krok a lidstvo, to mu zbylo v hlavě z té připravené věty, jako by to byla jen neúplná vykopávka, malá upomínka na starou vyspělou civilizaci, ze které zbylo pár kamenů a kostí a my se z nich snažíme zkonstruovat, jak asi vypadal a fungoval celek.

Jak to ale zkombinovat dohromady? Lidstvo má malý krok! To se nabízí jako nejjednodušší spojení, ale smyslu se nedostává. Ještě malý krok. To je sice pravda, ale kam se z té věty podělo lidstvo? A o lidstvu tam přece něco bylo, to ví jistě! Nebo neví? Malý krok k lidstvu. Malý krok pro lidstvo. Malý krok s lidstvem. Cítil, že přihořívá, ale mohl to být jen vliv zářícího slunce. Představil si lidi v řídicím středisku: "Na co ten vůl čeká?" dívají se asi po sobě překvapeně. Má odpovědnost i za ně, ale věta se pořád ne a ne natočit správnou a přívětivou tváří. Jako by čekal, že mu odtud někdo napoví jako ve škole, podíval se na lunární modul, na to kovově lesklé špičaté zvíře vzpínající se k obloze a přitom zároveň k Zemi. Kolik lidí se teď asi na mne kouká? Radši nedomýšlet, nebo jim jeho nervózní chvění ještě víc roztřese obraz. A zapomene i to málo, co mu v paměti zbylo. Malý krok a lidstvo.

I když tady pod palbou tisíce vjemů utíká čas o moc pomaleji než jindy, určitě se už i pozorovatelům zdá jeho váhání dlouhé. Kolik lidí teď asi daleko odsud přestalo napětím dýchat? To ticho je tak intenzivní, že je slyšet až sem. Rozhodl se. Nemůže dál čekat. Nezbývá mu než ten krok udělat. Jenom krůček. Udělá ho a pak se uvidí, třeba ho něco napadne. Třeba se ještě všechna ta slova někde vynoří, propletou, poskládají se, zaklapnou do sebe tak, jak jim autoři předurčili. V nejhorším případě bude mlčet a svede to na kvalitu spojení. Lepší mlčet než tu krásně vymyšlenou a vysoustruženou větu překroutit. Nádech, výdech, s čistou hlavou vykročit a čekat na osvícení.

"O čem jste v tom okamžiku přemýšlel?" budou se ho ještě nesčíslněkrát ptát a přitom se budou tvářit, jako by je to opravdu zajímalo. Jen se usměje a řekne pár frází, které potřebují slyšet a napsat. Jsou věci o kterých se v novinách psát nemusí, a přesto existují. I zázraky!