Nedělní miniglosy č.843

Poznámka: Úvodník k tradičnímu nedělnímu článku píšu opět ráno doma v Dobřichovicích a nejméně mezi 14. a 17. hodinou budu při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře u již 843. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Po dovolenkovém vykolejení už byl minulý týden celkem normální - tedy přes den normální práce v mém zaměstnání a o některých večerech zajímavé fotografické akce. Takto jsem měl ve středu výbornou příležitost nakouknout do vyhlášeného klubu Koníček v Paláci Lucerna, kde měl můj kamarád Richard Horák vernisáž své výstavy Praha v nečase, ve čtvrtek jsme pro změnu měli tradiční měsíční "summit" s přáteli z naší fotografické Skupiny f/4. No a v sobotu jsem si zajel do Plzně na druhé kolo senátních voleb a na krátké setkání se svou plzeňskou známou, která si chce pořídit do svého bytu jednu mou fotografii (dokonce ve větším než běžném výstavním formátu), což je pro mě vždycky velká radost a vyznamenání.

O šumavském yperitu a změkčilé demokracii

"Na Šumavě jsou sudy plné yperitu," nechal se před nějakou dobou slyšet největší žijící odborník na životní prostředí, bojové otravné látky, automobilismus a přilehlý vesmír, Filip Turek. Nebudu tady psát, co si o tomto pánovi myslím; měl jsem kdysi příležitost sledovat nějakou dobu jeho jednání na vlastní oči a shrnutí by z mé strany bylo nejspíš příkré. Ale tato moje vzpomínka není naštěstí tak docela o něm, zčásti i proto, že sahá do doby, kdy tento pán ještě tak maximálně tahal kačera, což ostatně, domnívám se, v jistém smyslu činí dosud. Vypadalo to, že během dalších 36 let života všechny mé paměťové buňky věnované tomuto období dočista seschly a vydrolily se z mozkových závitů. Ale následkem oněch "sudů yperitu" tyto buňky zase nečekaně ožily a zprostředkovaly alespoň několik nespojitých výjevů ze dvou konkrétních dnů mé dávné vojenské služby.

Jako studující VŠCHT jsem v rámci standardního vysokoškolského rozvrhu absolvoval i tzv. vojenskou katedru, která nás připravovala na to, že během naší roční vojenské služby budeme hrát nějakou roli související s chemií a dalšími přírodními vědami, takže jsme se docela intenzivně školili i v oblasti chemických, biologických a  jaderných zbraní. Na vojně jsem pak byl u docela pověstného (a nebyly to pohříchu většinou dobré pověsti) vojenského útvaru v Janovicích nad Úhlavou a měl jsem na starosti jednu z čet tzv. roty chemické ochrany, takže jsme museli umět po případném napadení zbraněmi hromadného ničení (ano, např. zmíněným yperitem) provést přesnou identifikaci použitého prostředku a následné úplné odmoření lidí i techniky. 

První a poslední slunce deštivého dne

V sobotu jsme absolvovali další z naučných vycházek v rámci dlouhodobého cyklu Pražské domy, ve kterém procházíme postupně všechny domy - nejprve na Starém Městě, pak na Novém Městě a aktuálně na Vyšehradě - podle čísel popisných. Tentokrát jsme trefili deštivý a temně zamračený den, jenže - samozřejmě po náležitých přímluvách - nás chrání Madona vyšehradská zvaná Dešťová Madona, takže pršet přestalo téměř zároveň se zahájením vycházky. Ano, déšť se podařilo zaplašit, ale nebe se neroztáhlo a po celou dobu vycházky bylo vytrvale zataženo a temno, pro focení bohužel nic zajímavého. Tato vycházka tedy u mne v archivu zůstane bez použitelné fotodokumentace.

Jenže - po každé vycházce je samozřejmě třeba podrobně rozebrat všechny při vycházce nakousnuté (a mnohé další) informace a související příběhy, tak jsme v malé skupince zašli na pár piv do hospůdky přímo na vyšehradských hradbách. Když jsem po nějaké době z hospůdky vyrazil domů, poprvé toho dne zrovna vykouklo zpoza potrhané oblohy sluníčko, právě včas, aby stihlo zapadnout za pražský obzor. A tak jsem nakonec těsně před setměním přece jen stihl na vyšehradských hradbách udělat pár obrázků, na kterých sluníčko aspoň maličko ukázalo, čeho by bývalo bylo přes den schopno, kdyby k tomu bývalo dostalo příležitost. 

Nedělní miniglosy č.842

Poznámka: Po jednonedělní dovolenkové přestávce nastává celkem obyčejná neděle, kdy úvodník k tradičnímu nedělnímu článku píšu opět doma v Dobřichovicích a nejméně mezi 14. a 17. hodinou budu při psaní hlavního textu k zastižení ve své miniglosové kavárně naproti Bílé Labuti na pražském Poříčí. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Vítám všechny čtenáře u již 842. čísla Nedělních miniglos, našeho vytrvale vycházejícího blogového nedělníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už více než 17 let téměř každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. 

Minulou neděli měly Nedělní miniglosy dovolenkovou přestávku, takže se v úvodníku vrátím nikoli k poslednímu týdnu, ale ke čtrnácti dnům. Poté, co jsem se oficiálně dozvěděl o tom, že jsem v letošním ročníku prestižní celosvětové fotografické soutěže Prix de la Photographie Paris (Px3) poprvé získal zlaté ocenění a navíc druhou cenu v celé kategorii Architektura, což mou fotku Trojský most kvalifikovalo mezi 40 vítězných fotek letošního ročníku, jsem se musel rozhodnout, jestli se vernisáže pařížské výstavy vítězných fotografií a oficiálního předávání cen osobně zúčastním. I když už jsem měl domluvený docela zajímavý pražský program, nakonec jsem si řekl, že něco takového se člověku nepoštěstí každý rok (a možná ani každý život), tak by byla škoda podobnou zkušenost z lenosti hodit za hlavu. Od 7. do 11. listopadu mě tedy v Čechách nezastihnete a v neděli 8.11. zase jednou nevyjdou Nedělní miniglosy :-).

Mých 6 dovolenkových dnů v Humpolci nakonec bylo zajímavějších a pestřejších, než jsem si uměl představit; zažil jsem toho hodně a jen malou část jsem zatím dokázal zpracovat i do podoby blogových článků. Po návratu jsem ještě využil posledních zbytků babího léta ke dvěma cestám do Prahy a pak jsem si ještě udělal - už plnohodnotně podzimní - cestu do Plzně (mimo jiné i k volbám). Říjnová vyšehradská vycházka s Pražskými domy a několik navštívených vernisáží byly už jen třešničkami na báječném říjnovém dortu, který jsem navíc ozdobil asi dvěma stovkami pozvánek na vernisáž velké výstavy České federace fotografického umění, která se uskuteční v Ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné v centru Prahy v úterý 27. října od 17:00 (výstava pak pokračuje každý den až do 20. listopadu a bude obsahovat i mých pět fotografií, tentokrát hlavně na téma Architektura). Sice tu pro mě úplně nejdůležitější pozvánku momentálně nemám tak docela kam poslat, ale říkám si, že když ji občas zopakuji i na těchto blogových stránkách, nemůžu tím snad nic zkazit.   

Proč ze svého blogu nikdy nezbohatnu?

Existují tzv. romány v dopisech (určitě znáte nejméně Nebezpečné známosti / Les liasons dangereuses od Choderlose de Laclose). Tak mě napadlo, že bych mohl udělat jeden "blogový článek v dopisech", byť nepůjde přímo o dopisy ale o e-maily, a článek bude velmi krátký, protože více než dvou dopisů netřeba. Každopádně se dá tento text použít jako odstrašující příklad pro každého, kdo má za cíl - jak je to dnes populární - vydělávat si psaním textů na webu. Takhle to probůh fakt nedělejte! :-)  

---------------------------------------------- 

Nabídka: 

Dobrý den,

našel jsem si váš web jako potenciálně vhodný pro společnou spolupráci. Rád bych se s vámi spojil a probral potenciál této spolupráce. Zabýváme se generováním leadů, na partnerské weby umísťujeme své nástroje a dělíme se o zisk z leadů, které tyto weby generují. Monetizace trafficu je takto velmi zajímavá. Více info jsem vám o tom nahrál do krátkého videa zde:

Pozn. PVa: Zde jsem si dovolil proklik vypustit, protože nechci dělat těmhle markeťákům zadarmo reklamu.

Pokud vám to bude dávat smysl, rád se s vámi spojím osobně a proberu vše podstatné na krátkém callu.

S přátelským pozdravem

xxxxxxxxxxx (konkrétní jméno jsem si dovolil nepřiložit) 

Pozn. PVa: Zvýraznění jsem udělal já, v původním textu nebylo.

----------------------------------------------------------

Moje odpověď: 

Medova vila - funkcionalistická perla Vysočiny

Předevčírem jsem ve speciálním článku S funkcionalismem na houpačce popsal, jaké peripetie doprovázely mou snahu dostat se na komentovanou prohlídku krásné humpolecké funkcionalistické vily, kterou si nechal v letech 1933-34 od slovutného architekta Josefa Gočára postavit místní úspěšný podnikatel a obchodník s látkami Otakar Med. Přiznávám, že ač mám funkcionalistické architekturní skvosty moc rád, slovní spojení "Medova vila" jsem slyšel těsně před odjezdem na Vysočinu poprvé a vůbec jsem neměl ponětí o tom, že něco tak zajímavého z období československé 1. republiky se právě v Humpolci nachází. Ale od toho takové několikadenní dovolenkové pobyty na zajímavých místech jsou, aby se člověk něco obohacujícího dozvěděl, ne?

Osobnost stavebníka, pana Otakara Meda, by sama vydala na velmi obsáhlý článek. Dnes vás chci ale prostřednictvím četných fotek především zavést dovnitř vily, tak se budu snažit vyhnout doprovodným litaniím. Vnímám ovšem jako úžasné, že pan Otakar Med - poté, co za války přežil nacistické věznění a dokonce pochod smrti do tábora v Dachau, a poté, co mu jeho vilu po roce 1948 (dokonce několikrát) zabavily komunistické úřady - se dožil restituce domu a posledních několik let v něm mohl opět žít jako právoplatný majitel. Vila byla rodinou původního stavebníka obývaná až do roku 2021, takže se dochovalo mnoho z původního na míru vytvořeného vybavení, které se až donedávna běžně využívalo. Od roku 2024 je vila v majetku města Humpolce, které ji od potomků Otakara Meda odkoupilo.

S funkcionalismem na houpačce

Na začátek dnešního "překlenovacího" článku musím poskytnout pár základních informací:

1. Miluju funkcionalistické vily. Brněnskou vilu Tugendhat jsem nadšeně navštěvoval ještě v době, kdy se teprve přemýšlelo, kde sehnat peníze na její rozsáhlou opravu, a když jste náhodou šli kolem ní, mohli jste si na místě za pár korun koupit lístek a bez čekání sejít dolů do nádherného obrovitého pokoje (dnes, kdy je tahle památka UNESCO jen na dlouhou dopřednou rezervaci, už je něco takového prakticky nemyslitelné). Vím, že tahle krásná prvorepubliková škatulata mají navzdory svému jednotícímu názvu řadu nefunkčností, občas do nich teče a pokud nejste uhlobaronem, jen těžko se vám podaří finančně utáhnout byť jen účet za zimní vytápění. Ale když je navrhoval opravdový machr architekt, jsou prostě nádherné zvenku i zevnitř a musí být, jsem přesvědčen, radost takový prostor obývat. 

2. I když jsem si letos vybral strávit pár dní své dovolené v Humpolci, neznamená to pohříchu, že bych o tomto městě taky něco věděl; když tedy pominu onu malebnou pitomost, že se sem odstěhoval Hliník, což pochopitelně vědí jako jediné opravdu všichni. Vlastně jsem ani nečekal, že by mě na tomto městě mohlo něco zaujmout (zhoupnutí dolů) a spíš jsem si představoval, že odtud budu během dovolené hlavně vyjíždět do okolí a v Humpolci jen párkrát přespím. Nu, trochu jsem se spletl a celý zdejší pobyt to usilovně doháním.

3. Jako správný boomer uvažuji o mnoha věcech postaru a pak se divím, že dnes už probíhají zcela jinak. Vlastně, nedivím se, jen se často ke své vlastní škodě odmítám novým postupům přizpůsobovat.

4. Média sleduji nesystematicky a uniká mi proto spousta možná i podstatných informací  

Klášter v Želivi

Když jsem se rozhodl, že svou letošní hlavní dovolenou nestrávím ani v Japonsku, ani v Řecku, ani v Provenci, ani v Bretani a taky ani v žádné jiné populární dovolenkové destinaci, ale možná trochu nečekaně v Humpolci, bylo mi hned jasné, že výlet do kláštera v Želivi bude jistě jedním z hlavních bodů mého programu. Dokonce jsem chvíli uvažoval o tom, že právě v Želivi budu mít svoje centrum, ze kterého budu vyjíždět poznávat různá zajímavá místa na Vysočině (část klášterního areálu totiž tvoří objekt přestavěný na hotel), což jsem nakonec neudělal a popravdě, jsem tomu rád, protože Humpolec má v tomto směru mnohem víc možností. Ale klášterní areál je z Humpolce asi 20 minut autobusem a je to moc pěkný výlet.

Klášter v Želivi má opravdu pohnutou minulost, prošel od svého založení už v polovině 12. století mnoha etapami rozkvětu a naopak úpadku, několikrát to vypadalo, že mu historie zasadila poslední ránu (požáry, vydrancování husity, zrušení v komunistické éře), ale vždycky se znovu postavil na nohy. Dnes se jedná o váženou národní kulturní památku a nadále i o živoucí organismus, protože i dnes zde žijí bratři premonstráti. Ostatně i v současnosti probíhá rozsáhlá rekonstrukce nádvoří a klášterních zahrad, pracovníků zde bylo při mé návštěvě mnohem víc než návštěvníků; žádné turistické nájezdy se nekonaly, od autobusu jsem přišel jediný.