O radosti z úklidu

Minulý víkend jsem doma trochu uklízel. Tedy, na první pohled by se mohlo zdát, že nejde zas o tak mimořádný jev. Doma uklízí kdekdo, aniž by na tak plytké a v praktickém životě tolikrát opakované téma psal blogový článek, takže ušetřený čas pak může věnovat něčemu hodnotnějšímu, třeba vyfocení svého jídla, jeho vystavení na sociální sítě a originálnímu poděkování za každé z četných došlých přání dobré chuti. Pro mne ale šlo o krok celkem významný a pozitivní. Naposledy jsem totiž doma uklízel někdy na konci října – s vizí, že před Vánoci úklid udělám – ne snad pořádně, na to je život opravdu krátký, ale přece jen o stopičku poctivěji než normálně. Leč – v listopadu jsem si pohnul se zády a měsíc a půl jsem měl potíž udělat krok, pootočit se či se nedejbože předklonit, což domácí exhibici s mopem po dlažbě mého dobřichovického obýváku nebo čištění mastnoty ze sporáku v koutě kuchyňském moc nesvědčí.

Záda se napřed měsíc nelepšila ani náznakem a já po konzultaci s několika lékaři a v tichém zadumání nad ponuře vyhlížejícím rentgenovým snímkem své v rozporu s dobrými mravy a zvyklostmi zprohýbané páteře postupně nabyl dojmu, že k předvánočnímu lehkému úklidu vlastními silami u mě nejspíš už nikdy nedojde. Binec, který se postupně v mém bytě do Vánoc a během nich nahromadil, sice v principu nemá komu bezprostředně vadit, ale dokonce i já už byl se situací nespokojen, přestože mi běžný ani drsnější pracovní nepořádek opravdu nevadí. Celkem obstojně to vypadalo pouze v pokoji, který v zimě prakticky nevyužívám a za běžných okolností do něj naopak v případě nouze dokážu v rychlosti spoustu věcí přesunout, aby jejich absence v normálně obývaných prostorách budila aspoň vzdáleně dojem pořádku. Ovšem, opomněl jsem říct, že mým zádům nedělalo dobře ani přenášení předmětů. 

Na konci prosince jsem zaznamenal první náznaky zlepšení. Sice mi cesta na nádraží k vlaku do práce pořád ještě zabrala až dvojnásobek průměrného času z dřívějších bohatýrských dob, ale už jsem dokázal přejít bez zaklení naráz i dvacet metrů a při cestě přes lávku nad řekou se pootočit, abych viděl, jak vypadá zimní Berounka po i proti proudu (podle očekávání krásně). V první polovině ledna jsem už chodil slušně (tedy když to nebylo do/ze schodů), ale poctivěji uklízet jsem pořád ještě nemohl, snad jen zlehka omýt pár kusů používaného nádobí. Ve druhé půlce ledna bych snad už uklízet i mohl, ale bál jsem se, abych rozcitlivělý organismus neuváženým pohybem (a nejde snad u úklidu z definice o soubor veskrze neuvážených pohybů?) nevybídl k dalším bolestivým projevům. 

I nastal únorový víkend a já si řekl, že by to třeba už šlo. Vyhodil jsem namamoněné odpadky, zametl předválečné (tedy pardon, předbolestné) chuchvalce prachu a opadané listí ze stromků, které na okenním parapetu vyspávají svůj zimní spánek, protáhl jsem faldy ztučnělým pavoukům v koutech místnosti, vytřel jsem, vycídil kovový kuchyňský dřez, v pokleku (jaká krása, že to jde!) houbičkou vyčistil nejhorší nečistotu vůkol kuchyňského "ponku", odstranil všudypřítomné slupky od cibulí a skořápky od vánočních ořechů a odnesl do tříděného odpadu po dvou taškách plastů, papíru a sklenic. Snad nikdy jsem neměl z výsledku svého domácího uklízení takovou radost jako tentokrát a - můj vánoční stromeček je mi svědkem - nebylo to tentokrát vůbec kvůli nepořádku. 

A těším se, až - hrdý na to, co jsem dokázal - přivítám ve svém improvizovaném ateliéru první předjarní návštěvu, ona se vyděšeně rozhlédne po bytě a s ustaraným výrazem mi nabídne, že - až s tím čurbesem budu chtít po takové dlouhé době konečně něco udělat, ráda mi s tím pomůže :-).