Vrací se pachatel na místa svých činů?

Pachatel se prý vrací na místo činu. Někdo z lítosti, někdo ze zvědavosti, někdo proto, že se snaží mít vše pod kontrolou, někdo z nostalgie. Jiný pak proto, že si nemůže pomoct, protože je - jak to jen říci korektně - psychicky porušen. Budu se muset zamyslet, jaké příčiny převažují u mě, protože v posledních dnech se ve svém konání i plánech podezřele často vracím na místa svých dřívějších činů, takže přemítám, zda není možné mě za pachatele považovat, byť se domnívám, že žiju celkem nevýstředně, konání přečinů a trestných činů (pokud to naše zbytnělé zákony jen trochu umožňují) se snažím vyhýbat a byl bych docela rád, kdyby se i ony vyhýbaly mně. Přesto podle tradičního kriminalistického úsloví budu nejspíš pachatelem. Posuďte sami:

Po necelém roce od skončení své výstavy Povznášení se dnes vrátím do chotěšovského kláštera, kde bych se chtěl zúčastnit tradičního Večera pro klášter, probíhajícího od časného odpoledne do pozdní noci. Rád bych si užil statutu obyčejného návštěvníka, protože loni jsem celé odpoledne a večer provázel nekončící proudy návštěvníků po své výstavě a po pěti hodinách intenzivního provozu, neustálého kontaktu a povídání jsem z posledních sil slupnul na nádvoří jednu klobásu a taktak došel na nedaleké nádraží. Právě během tohoto jediného dne v roce se v klášteře otevírají některá jindy zcela nepřístupná místa rozsáhlého areálu a já bych byl rád u toho.

Tohle "předsálí" chotěšovského klášterního kostela je ovšem běžnou součástí prohlídkové trasy.

 

Druhý návrat jsem si domluvil nedávno: Na podzim (předběžně od října do prosince, samozřejmě to upřesním) bych se měl po čtyřech letech vrátit jako vystavující do kavárny svého oblíbeného malého divadla Kámen. Moc fotek se do těch prostor sice nevejde (při velikosti obrázků, na kterou jsem zvyklý, tak sedm, osm, možná devět), ale scházejí se tam moc zajímaví a originálně vnímající a uvažující lidé. Navíc je to - pokud vím - v dlouhé historii malé galerie tohoto netradičního divadla poprvé, co někomu, kdo už tam vystavoval (na stránkách divadla je např. pořád k dispozici rozhovor, který se mnou vedla tamější dvorní kurátorka, Lucie Váchová) nabídli repete, čehož si opravdu moc považuji. Složení výstavy by mělo být do určité míry přizpůsobené zaměření divadla na ne zcela klasické divadelní formy, hodně originální vidění světa s příklonem k minimalismu, takže budou k vidění výhradně černobílé a často velmi jednoduché fotografie. Zatím mám připravený kromě formulovaného konceptu i širší výběr asi 15 kousků a těším se, jak budeme s paní kurátorkou vybírat a jak o tom budeme diskutovat.

Třetí návrat by se měl uskutečnit za necelý rok, kdy by v červnu a červenci 2026 měla proběhnout větší fotografická výstava na dobřichovickém zámku. Zámecké prostory jsou pro mě skoro "domovským prostorem", kde už jsem měl tři samostatné výstavy (v letech 2013, 2018 a 2020). Tentokrát ale půjde o výstavu skupinovou, výstavu, pro kterou se spojím se svými přáteli od fotografického fochu - Carlosem Sardá Vidalem, Zuzanou Terešovou a Pavlem Vidlařem, výstavou, pro kterou už máme název "Viděno čtyřmi" (pokud vám to připomíná půlstoletí starý "povídkový" dokument o mnichovské olympiádě "Viděno osmi", tak právě k této inspiraci se hlásíme) a já pevně věřím, že nabídneme zajímavé vidění a rozličné pohledy na skutečnost, která nás obklopuje. Zuzana s Pavlem jsou hlavně "streetaři", Carlos fotí hodně Prahu, ale zabývá se i originálními fotoexperimenty, no a moje fotky celkem znáte, takže tušíte, čeho se asi ode mne můžete nadít. 

Předpokládám, že o všech třech zmíněných návratech vás tady na blogu budu informovat a na vás bude, abyste posoudili, jestli je o mně možné hovořit jako o pachateli, který naplňuje kriminalistické klišé, nebo i v příznivějších souvislostech :-). 

P.S.: Jen pro jistotu připomenu to, co už jsem avizoval minulý týden: Tentokrát v neděli nevyjdou Nedělní miniglosy, u čísla 787 se sejdeme až 10. srpna. Nebudu tedy tentokrát v neděli ani k zastižení ve své tradiční kavárenské kanceláři naproti Bílé labuti.