Malování velmi krátce zapadajícím sluncem

O víkendu, během kterého jsem se zúčastnil již zde nedávno komentovaného Večera pro klášter v prostorách kláštera v Chotěšově, jsem měl "hlavní stan" ve Staňkově, kde - když to jen trochu jde - fotím dlouhodobé cykly Kouzelná zahrada a Malování zapadajícím sluncem. Na takové focení však nestačí jen  dobře se připravit z pohledu fotovybavení a být ve správný čas na správném místě. Pro fotky z obou zmíněných cyklů je totiž klíčové právě zapadající slunce, takže když se nebe vzepře a zatáhne se, mám se svým experimentováním "po ptákách". Tentokrát mnohé nasvědčovalo právě takovému scénáři. Do Staňkova jsem přijel v pátek vpodvečer a během celé cesty vlakem z Dobřichovic vydatně pršelo, takže to vypadalo, že tentokrát foťák ani nevybalím. Večer se ale stal malý zázrak a nebe se zčistajasna v některých místech na chvilku roztáhlo, dokonce i těsně nad západním obzorem, což je pro focení pochopitelně právě to klíčové místo. Netrvalo ani tři minuty a projasněný pás těsně nad obzorem se zase pevně zatáhl, byl jsem tedy ve své snaze udělal nějaké nové fotky časově značně limitován, ještě víc než obvykle; západ slunce i za optimálních podmínek probíhá překvapivě rychle. O to rychleji jsem se musel se svým foťákem ohánět a výsledek, tentokrát hodnotný spíš opravdu jen z pohledu experimentu (do své širší kolekce jsem si nakonec vybral jenom jeden obrázek (ten poslední v článku) a to ještě s přimhouřením obou očí a spíš jako zajímavost na téma práce s barvami), vám tu dnes bez obšírnějších řečí předvedu.

Tvář. Ano, zkusil jsem si pohybem fotoaparátu načrtnout cosi jako základ tváře s očima a ústy, především proto, aby byly vidět limity takových výtvarných experimentů vtěsnaných do miniaturního času (tentokrát 4 vteřiny).

Při focení touto technikou (pořád si ještě dovolím považovat ji za originální :-)) je docela podstatné barevné oddělení hlavní linie oranžového "primárního" světla zapadajícího slunce a sekundárních méně barevných nebo zcela nebarevných "duchů". Žlutý, oranžový či načervenalý je pak hlavní motiv, méně barevné linie pak dotváří cosi jako dynamické pozadí.

 

 

 

 

Výsledný tvar světelné stopy záleží na tom, jaké kejkle s foťákem během těch pár vteřin expozice provádíte. Předem odhadnout se to dá jen zčásti, ovlivnit to přáním, jak byste si ho sami představovali, je ještě těžší. Chce to praxi a stovky pokusů, čemuž v principu omezený čas západu slunce zrovna nenahrává a tentokrát tomu podmínky obzvlášť nevyšly vstříc.   

Z místy maličko prosvítající oblohy se podařilo dostat do obrazu kromě oranžového hlavního čárového motivu i trochu modré barvy, takže vznikla "Cesta tažných ptáků" :-).

 

 

Víc jsem toho během těch necelých tří minut, které jsem měl v páteční večer k dispozici (v sobotu večer jsem byl v Chotěšově a v neděli pak už zase zpátky v Dobřichovicích), nestihl a slunce pro ten víkend definitivně zmizelo. A poctivě malovat zapadajícím sluncem bez zapadajícího slunce, to zatím - přes nesporné technologické pokroky - prostě nejde :-).