Letos v předjaří jsem podnikl trochu uspěchanou návštěvu na představení Kytice v pražském divadle Semafor (jedním z pozůstatků po něm byl i dubnový blogový článek Hoooj ty Štědrýý večerééééééé...). Zmíněná uspěchanost se projevila např. tím, že jsem vzal zavděk posledním volným místem na jednom z představení, což - jak se ukázalo - nebyla tak docela náhoda, protože z toho místa jsem viděl sotva třetinu jeviště a to jsem se ještě musel dost "vytahovat", což zrovna zážitek z představení neumocňovalo. Hned po příchodu domů jsem se proto rozhodl složit reparát a objednal jsem si lístek na začátek června - na místo, ze kterého by měl být nesrovnatelně lepší výhled. Tentokrát jsem beze spěchu "dočkal správného času" a byl jsem odměněn krásným představením, které dalo ve všech ohledech tomu prvnímu zážitku s bolavým krkem "flek".
Je nutné poznamenat důležitou věc: Původní verzi šesti balad semaforské Kytice z roku 1972 znám díky gramofonové nahrávce snad ještě lépe než svoje boty, zůstala mi z dětství a let teenagerských zažraná do paměťových záhybů a doufám, že tam snad ještě aspoň po nějakou dobu pobude. Legendární představení z dob počínající normalizace, pozoruhodný ostrůvek svobody, imaginace a humoru v nepříliš veselých společenských kulisách, divadlo těžko zapomenutelné pro aktéry z jeviště i z hlediště, okamžik, kdy se z nepochopitelných příčin pouhým dopuštěním múzy Thálie všechno dobré spojí v centru dění a všechno špatné poodstoupí do stínu ústraní. Současné nové nastudování pro rok 2025 je už čtvrté v pořadí a vychází z jednoduchého a dobře odůvodněného předpokladu, že čím blíž se podaří dostat k původní verzi, tím lépe. Sám jsem se k představení snažil přistupovat jako poučený vstřícný návštěvník a nikoli nesmiřitelný fanoušek, který odmítá předem každé odchýlení od svého milovaného originálu. Připouštím, není to lehké.
V první řadě je nutné říct, že texty Jiřího Suchého za to více než půlstoletí od původní premiéry nijak nezastaraly a neztratily glanc a noblesní humor a diváci, kteří je zjevně znají lépe než samotnou Erbenovu předlohu, to dovedou ocenit, byť jde často jen o nenápadné perličky, přesmyčky či nečekané hrátky s pády.
I Havlíkova hudba jako kdyby trochu stála mimo hudební módní proudy, dovedně mixuje lidovost se swingovou výlučností a její náruč je rozpřažena opravdu doširoka. I když technika znatelně pokročila a není už třeba na jevišti skládat věže z mikrofonů jako kdysi, aranže jsou hodně podobné těm původním, písničky jsou použity téměř všechny, i když některým se dostalo mírně upravených textů. Třetí ze zásadních tvůrců původní inscenace, režisér Jiří Císler, už logicky chybí a myslím, že nezávislý pohled "neautora" občas nové verzi představení schází.
Dva herci, kteří byli součástí původního obsazení před více než padesáti lety: Jitka Molavcová již ovšem logicky nehraje mladičkou Dorničku ve Zlatém kolovratu ani nevinnou Pannu v části Svatební košile jako kdysi, ale potulnou zpěvačku a zručnou hráčku na flašinet Františku. Zakladatel a principál divadla Semafor Jiří Suchý ve svých neuvěřitelných 93 létech hraje jejího společníka (a druhý hlas hororových kramářských písní) tajemného pana Baltazara a nejsilnější je, když vnímá bezprostřední souhru s ostatními herci jako Poutník se sebevražednými sklony v baladě Bludička (tu jako jedinou původně nenapsal pan Erben, ale je kompletně právě od Jiřího Suchého).
Lezarts
OdpovědětVymazatJe to taková Kytice, co nikdy neuvadne! :-)
Podobně je představení inzerováno v divadelním programu :-).
VymazatKaždopádně důvtipné parodie Erbenových textů
OdpovědětVymazatVěřím, že měl Erben smysl pro humor :-).
VymazatJá si pamatuji z dob školních jeden předělaný rým z Vodníka:
OdpovědětVymazatA po nebohé dívčici
šáhli hned čtyři vodníci
Kdepak, to vodní mnohomužství...
VymazatJitku Molavcovou si pamatuju jako členku herecké skupiny moderující Malý televizní kabaret... Ze všech těch lidí, co se tam prostřídali, jsem ji obliboval asi nejvíc.
OdpovědětVymazatOna je tak nenápadně pracovitá a je toho za ní opravdu hodně :-).
Vymazat900 repríz! No panejo, to musí být opravdovská pecka. A co se toho zarytého fanouškovství týče, potvrzuju, že rozhodně není snadné se odpoutat od textu, který má člověk v hlavě. Z toho důvodu jsem byla ráda, že vždycky, když jsem šla na Cimrmany, to bylo na jiné než mé nejoblíbenější hry. Odpoutat se od třeba od takové kanonické verze Záskoku... to by mi asi dělalo velké potíže.
OdpovědětVymazatDokonce mě napadla kacířská myšlenka, zda úprava Polednice nebyla vedena i snahou moc nepřipomínat verzi, ve které kdysi exceloval Josef Dvořák. Ale možná prostě jen současný Semafor nemá na tu roli správný typ herce.
Vymazat