Semaforská Kytice

Letos v předjaří jsem podnikl trochu uspěchanou návštěvu na představení Kytice v pražském divadle Semafor (jedním z pozůstatků po něm byl i dubnový blogový článek Hoooj ty Štědrýý večerééééééé...). Zmíněná uspěchanost se projevila např. tím, že jsem vzal zavděk posledním volným místem na jednom z představení, což - jak se ukázalo - nebyla tak docela náhoda, protože z toho místa jsem viděl sotva třetinu jeviště a to jsem se ještě musel dost "vytahovat", což zrovna zážitek z představení neumocňovalo. Hned po příchodu domů jsem se proto rozhodl složit reparát a objednal jsem si lístek na začátek června - na místo, ze kterého by měl být nesrovnatelně lepší výhled. Tentokrát jsem beze spěchu "dočkal správného času" a byl jsem odměněn krásným představením, které dalo ve všech ohledech tomu prvnímu zážitku s bolavým krkem "flek". 

Je nutné poznamenat důležitou věc: Původní verzi šesti balad semaforské Kytice z roku 1972 znám díky gramofonové nahrávce snad ještě lépe než svoje boty, zůstala mi z dětství a let teenagerských zažraná do paměťových záhybů a doufám, že tam snad ještě aspoň po nějakou dobu pobude. Legendární představení z dob počínající normalizace, pozoruhodný ostrůvek svobody, imaginace a humoru v nepříliš veselých společenských kulisách, divadlo těžko zapomenutelné pro aktéry z jeviště i z hlediště, okamžik, kdy se z nepochopitelných příčin pouhým dopuštěním múzy Thálie všechno dobré spojí v centru dění a všechno špatné poodstoupí do stínu ústraní. Současné nové nastudování pro rok 2025 je už čtvrté v pořadí a vychází z jednoduchého a dobře odůvodněného předpokladu, že čím blíž se podaří dostat k původní verzi, tím lépe. Sám jsem se k představení snažil přistupovat jako poučený vstřícný návštěvník a nikoli nesmiřitelný fanoušek, který odmítá předem každé odchýlení od svého milovaného originálu. Připouštím, není to lehké.

V první řadě je nutné říct, že texty Jiřího Suchého za to více než půlstoletí od původní premiéry nijak nezastaraly a neztratily glanc a noblesní humor a diváci, kteří je zjevně znají lépe než samotnou Erbenovu předlohu, to dovedou ocenit, byť jde často jen o nenápadné perličky, přesmyčky či nečekané hrátky s pády.

A na topole podle skal

zelený mužík zatleskal

a na topole 

zelený mužík

podle zatleskal.  

                         (balada Vodník) 

 

Snad moje tvář je pobledlá 

snědl jsem houbu nezdravou

byla to bedla nejedlá

a skončilo to otravou.

                        (Umrlec v baladě Svatební košile)

 

Toužím

navzdory větrům toužím

navzdory loužím toužím

a ty jsi cílem touhy mé

 

Kouřím

navzdory větrům kouřím

navzdory bouřím kouřím

a z toho plyne resumé.

                        (Král v baladě Zlatý kolovrat)

 

 

 Krále, který tolik touží a kouří, hraje v nové inscenaci Michal Stejskal 

 

 

 

foto: Irena Zlámalová  

 

Nevesely zeleny

rybníci a řeky

scházej mi tu jeleny

zato jsou tu šneky.

                        (Hanička v baladě Vodník)

 

Ach co to vedeš za řeči?

Přestaň nebo ti uteči!

                        (Panna v baladě Svatební košile) 

I Havlíkova hudba jako kdyby trochu stála mimo hudební módní proudy, dovedně mixuje lidovost se swingovou výlučností a její náruč je rozpřažena opravdu doširoka. I když technika znatelně pokročila a není už třeba na jevišti skládat věže z mikrofonů jako kdysi, aranže jsou hodně podobné těm původním, písničky jsou použity téměř všechny, i když některým se dostalo mírně upravených textů. Třetí ze zásadních tvůrců původní inscenace, režisér Jiří Císler, už logicky chybí a myslím, že nezávislý pohled "neautora" občas nové verzi představení schází. 

Dva herci, kteří byli součástí původního obsazení před více než padesáti lety: Jitka Molavcová již ovšem logicky nehraje mladičkou Dorničku ve Zlatém kolovratu ani nevinnou Pannu v části Svatební košile jako kdysi, ale potulnou zpěvačku a zručnou hráčku na flašinet Františku. Zakladatel a principál divadla Semafor Jiří Suchý ve svých neuvěřitelných 93 létech hraje jejího společníka (a druhý hlas hororových kramářských písní) tajemného pana Baltazara a nejsilnější je, když vnímá bezprostřední souhru s ostatními herci jako Poutník se sebevražednými sklony v baladě Bludička (tu jako jedinou původně nenapsal pan Erben, ale je kompletně právě od Jiřího Suchého). 

 

 

foto: Petr Sankot 

 

Představení - pro mne překvapivě - ztrácí tah v druhdy asi divácky nejoblíbenější baladě Polednice. Dávná Polednice obsahovala spoustu vtipu plynoucího z brizantní jiskřivé konfrontace mezi postavou recitátora (Jiří Suchý) a Polednice (Josef Dvořák). Zejména buldozérního Josefa Dvořáka je jako Polednici mimořádně těžké nahradit a nové pojetí této balady s opilou matkou, obávám se, poztrácelo většinu původního vtipu. Stejně tak ční pro mě nepříjemně z jinak moc pěkně tvarovaného těla hry antideveloperská a ekologická agitka v závěru balady Bludička, kterou by - jsem přesvědčen - jen o něco mladší a kritičtější Jiří Suchý ve svém celoživotním (a veskrze úspěšném) antipatetickém tažení nemilosrdně vyšoupl mimo jeviště. Vrcholem představení se tak (nejspíš ne zcela dobrovolně) stává Zlatý kolovrat, který si zachoval původní rozverný humor, a vysoko stojí i původně nenápadný úvodní Štědrý večer sestávající výhradně z krásně zpívaného slova. 

  

Hereckou i pěveckou hvězdou představení je v současnosti jednoznačně Lucie Černíková, která si s velkým gustem "střihla" významné role Haničky ve Vodníkovi, Panny v baladě Svatební košile i Dorničku ve Zlatém kolovratu, menší roli měla i ve Štědrém večeru a v závěrečné Bludičce. Skvělý je ovšem i Michal Stejskal jako král ve Zlatém kolovratu nebo Natálie Hrychová jako Bludička. Ostatně divadlo Semafor mělo od svých počátků zcela mimořádný čich na mladé talenty a jsem si jistý, že o řadě mladých tváří ze závěrečné děkovačky (probíhala mimochodem za "standing ovation", které bych zrovna ve zdánlivě poněkud staromilském semaforském prostředí nečekal) ještě mnohokrát uslyšíme.

 

 

foto: Petr Sankot 

Když se sečtou všechny čtyři dosud na jevišti semaforáky provedené verze Kytice, překročil nedávno celkový počet repríz magické číslo 900. Myslím, že přestavení má divákům pořád co říct; docela mě překvapilo, kolik mladých v divadle bylo, byť řada z nich v doprovodu o jednu nebo dokonce dvě generace starších pamětníků. Divadelníkům, zdá se, Suchého texty a Havlíkovy melodie "chutnají", hrají s chutí a vervou, vyseknout poklonu musím i hudebníkům, kteří většinu představení stráví za plentou, byť někteří z nich mají příležitost představit se divákům i na jevišti v krátkých výstupech. No a jsem přesvědčený, že spokojený a trochu i hrdý musí být i samotný Karel Jaromír Erben, protože málokdy se stane, že autoři přistupují k předloze tak odpovědným a přitom tvůrčím způsobem.  

 

Tak myslím, že se i v novém zpracování naplnila slova z úvodu hry:

 

...že navzdory tradici

pro tu vaši Kytici

vykroužíme vázu

nezvyklého rázu.