Černošický Banksy

Když se to ozvalo poprvé, myslel jsem, že jsem se přeslechl. Rána jsou cestou do práce občas ospalá a člověk může snadno podlehnout krátkodobým vidinám. A když si můžeme dopřát vidiny, proč ne i slyšiny?

 

Naproti tomu telefonát naproti sedícího muže byl neoddiskutovatelný a nepřeslechnutelný: Zvučný baryton vykazoval všechny známky, kvůli kterým mám občas chuť své méně omalené spolucestující trhnout mezi dveřmi. Proč mám sakra místo toho, abych se soustředil na četbu zajímavé knížky, nuceně poslouchat jeho soukromý rozhovor? "Halóóó!! Áhojjj miláčku!!! Tak co?? Už jsi vzhůru, huahuahua?? A jak se ti dneska spinkalo?" Delikátní knižní zápletka se roztřese jako sen po prvním zazvonění budíku, jako hradby Jericha pod prvním zaburácením válečných žesťů. Chlapíkovi je naprosto jedno, že je slyšet snad i do sousedních vagónů. Ten typ, co je třeba ho požádat o minutu ticha, aby bylo možné zaslechnout ohlušující hřmění přímo před námi se do údolí valících Niagarských vodopádů.

 

Ten druhý hlas je slabší, přichází z jiného směru, ale překvapivě plynule navazuje a odpovídá:

"Halóóó!! Áhojjj miláčku!!!" - "No to je dost že taky jednou zavoláš!"

Zaskočený zvukem té odpovědi, která se normálně skrývá před zvědavostí nedobrovolně či naopak ochotně nastražených uší hluboko ve sluchátkách, rozhlížím se kolem sebe a hledám zdroj toho slabšího hlasu. Těkající oči mých sousedů mlčky naznačují, že nehledám sám.

 

"Tak co, už jsi vzhůru, huahuahua?" - "Ty jsi i po ránu taková veselá kopa, že?" reaguje opět slabší hlas. Ve směru hlasu sedí důvěryhodně vyhlížející muž v obleku a bílé košili s taškou na notebook, soustředěně pozorující za oknem ubíhající krajinu. Přistoupil v Černošicích a do vlaku si přinesl kelímek s ranní kávou. Ten nejméně pravděpodobný pachatel, řekl bych.

 

"A jak se ti dneska spinkalo?" - "Dneska to nebylo nic moc, ty bejku!" Nekompromisní rychlá smeč. Lidé kolem se začali pochichtávat. Podezřelý kravaťák unyle hleděl skrz okno a nedával na sobě nic znát. Jeho dva sousedi, rovněž potenciální podezřelí, vystoupili v Radotíně. Tak schválně, jestli s jejich odchodem slabší hlas umlkne.

 

"Tuhle sobotu se mi ale bohužel nepodaří přijet," vece barytonista do telefonu omluvně. - "A pročpak ne? Že ty zase radši pudeš za tou brécou z kanceláře?" Tlumený smích. Telefonista se zaskočeně rozhlédne. Asi nezaregistroval přímo "odpověď" na svou nedostatečně vyargumentovanou omluvenku, ztrácí se mu ve zvuku skutečné odpovědi z hloubi sluchátka; spíš ho vyrušilo pochichtávání okolosedících. Čemu se ti lidé můžou takhle brzy ráno smát? Pro nás okolo už je teď pachatel jasný. Sledujeme ho pozorně a jeho rty se při další replice pohnou jenom nepatrně. Usvědčí ho až jemné cuknutí koutku úst. Patrně břichomluvec.

 

Uvědomil jsem si, že se mi takové ranní odmlouvání nevyžádanému hovoru z mobilu jako nápad líbí. Tím spíš, že autor a protagonista tohoto nápadu se drží stranou, zdá se, že ho reakce publika těší, leč přesto netouží po tom být poznán. Takový černošický Banksy.

 

Prosím tě, zaplatila jsi to pojištění, jak jsme o tom o víkendu mluvili? - Blázníš? Co bych to platila? Zaplať si to sám z kapesnýho!" To už se druhým patrem ranního vlaku do Prahy rozezněl veselý smích a posluchači dychtivě čekali na další repliky. Ještě jich pár bylo, ale ty už si nepamatuji, každopádně den měl založeno na dobrou náladu. Telefonista sice neměl přímý důkaz, ale intuitivně cítil, že se ostatní smějí jemu, byť nejspíš netušil proč. Ubral na hlase a občas udělal přebrept z nervozity, tím spíš, že po každé další replice (a další vtipné odpovědi) byl smích cestujících silnější.

 

Normálně jezdím až na Hlavní nádraží, ale protože jsem tentokrát směřoval do tiskárny zadat k tisku pár objednaných fotek z berounské výstavy, vystupoval jsem mimořádně už na Smíchově. Telefonista i se svým postupně poztráceným sebevědomím vystoupil na Smíchově taky, ale nepokračoval dál jako já do metra, ale - protože nejspíš taky zamýšlel dojet až na hlavák - počkal na další spoj, kde - jak doufal -nepojedou takoví blázni, kteří jsou schopni se ráno dočista bezdůvodně, to je třeba zdůraznit, smát na celé kolo. 

 

Kam jel černošický Banksy, původce originálního způsobu trestu pro ranní mobilní neomalence, netuším, nejspíš - podle formální vizáže - do nějaké pojišťovny, banky nebo podobné nudné instituce. Proč si po ránu nenabrousit ostrovtip, který možná bude muset celičký den zahálet?

 

A popravdě, mám velkou chuť si podobný zážitek vyzkoušet nejen jako mile překvapený divák. Nevíte o nějakém šikovném kurzu břichomluvectví? A ovšem i o lekci nějaké netradiční sebeobrany, kdybych měl takový pech, že zrovna ten "můj" budoucí telefonista nebude mít po ránu naladěný ten správný smysl pro humor :-).