Stránky

sobota 28. září 2024

O puntičkaření aneb Když to je a není ONO

Vždycky jsem byl přesvědčen, že jedna z vlastností, které mě velkou oklikou míjejí, je perfekcionismus. Většinou nijak netoužím mít vše dokonalé podle svých představ; když to nejde lépe, pokrčím rameny, řeknu si, že to je prostě "příroda"  a vezmu zavděk tím, co je. Na rozdíl od mého otce, který nesnášel, když někdo řekl: "ale co, účel to splní..." a chtěl mít vše udělané co nejlépe, mi ta věta nezní úplně nesympaticky. Až v době covidu, kdy jsem z nouze doma v improvizovaném "ateliéru" skládal a fotil bláznivé Barevné koláže z doby karantény (což jsem nedělal nikdy dříve a nikdy poté), jsem zjistil, že dokážu několik hodin, ba i dní, ladit optimální podobu koláže a třeba stokrát jen o milimetry hýbat s jednotlivými součástmi obrázku, prostě "puntičkařit" a vracet se ke zdánlivě dávno hotovému tak dlouho až cosi uvnitř mě neslyšně cvakne a já díky tomu cvaknutí zjistím, že až teď JE TO ONO. To "cvaknutí" bylo vždy tak zjevné, až se mi to zdálo neuvěřitelné. Ještě před chvílí jsem si marně lámal hlavu, čím to je, že jsem s výsledkem pořád v něčem nespokojený, a teď - po tom cvaknutí - je nad slunce jasnější, že už JE TO ONO a lepší to za daných podmínek nebude a být nemůže.

Když jsem tehdy za mimořádných karanténních podmínek prokázal existenci toho pozoruhodného cvakání, uvědomil jsem si, kolikrát už jsem ho dříve uslyšel: Kdykoli najdu pro báseň ten správný rým, vzpomenu si na slovo nebo větu, která přesně, ale opravdu na milimetr přesně, vyjádří to, co chci říct, napadne mě úplně přesný složitý doprovodný akord u piána. To cvaknutí nenastává zdaleka každý den, někdy se neozve dlouhé týdny a měsíce; jde o vzácný okamžik pozoruhodného okamžitého sladění všech okolností, který umí navodit okamžitý pocit radosti, i když ten výsledek nikomu jinému neukážete a nikdo vám ho neschválí a nepochválí. Není to třeba, vy sami v tu chvíli víte, že JE TO ONO. Bez chvění, bez pochybností. Takových rýmů, slov, vět či akordů se dá nastřádat jen omezené množství, možná jen pár A pokud jde o mezilidské vztahy či dokonce lásku, což je podle mého rozumu asi vůbec nejvyšší level takového cvaknutí, stalo se mi to v životě jen jedinkrát a dodnes z toho žiju - tak to dokáže být silné, když víte bez nejmenšího stínu pochybnosti, že právě tohle JE ONO!

Když před měsícem jedna z největších a nejprestižnějších světových fotografických soutěží, International Photography Awards (IPA), oznámila postupující do finálového kola hodnocení mezinárodní porotou, byla legrace sledovat na sociálních sítích, jak se i slovutní světoví fotografové hrdě hlásí k tomu, že se do "oficiálního výběru" této soutěže dostali. I já dostal od pořadatele gratulaci k tomu, že do "Official Selection" byla vybrána moje fotka Srdce zapadajícího slunce a o něco později jsem na webu zjistil, že se do finále bez fanfár a bez humbuku dostala ještě druhá moje fotografie. V soutěži, které se často říká "fotografický Oscar", protože koneční vítězové hlavních kategorií si své ceny přebírají na slavnostním "nóbl smokingovém" vyhlášení v Carnegie Hall v New Yorku, je už "razítko" Official Selection IPA 2024 pro takového fotografa, jako jsem já, úspěch jak hrom. 

Většina fotek vybraných do Official Selection tímto oceněním končí. Některé pokračují dál, přičemž většina z pokračujících dostane čestné uznání. Jen nevelký počet se dostane ještě dál a získá ve své kategorii první, druhou nebo třetí cenu (od každého je jen jedna, fotooscaři nejsou žádní dávači). Minulý týden jsem zachytil na instagramu, jak se jeden známý fotograf z Kanady nadšeně chlubí, že v soutěži získal 3. cenu. Hmmm, to vypadá, že ceny už jsou rozdané, pomyslel jsem si, a žádné "lepší" ocenění se mě netýká, protože v případě úspěchu bych byl dostal mailem vyrozumění od poroty. Ani jsem to nebral jako zklamání, víceméně jsem s tím tak počítal. Jen pro úplnou jistotu jsem důkladněji prohlédl svou mailovou schránku a - úplně šokovaný - jsem zjistil, že už o dva dny dřív mi přesně takové vyrozumění přišlo, jen si zahrálo na schovku mezi spoustou dalších došlých zpráv, kterým jsem nevěnoval pozornost. Ale bylo tam. "Dear Mr. Vapenik..."

Jestli je nějaká moje fotka ukázkou toho, jak člověk čeká na to "cvaknutí", které řekne, že teď už JE TO ONO, je to fotka schodiště domu U Černé Matky Boží v Celetné ulici, kterou jsem udělal vypůjčeným objektivem těsně před loňskými Vánoci. Podrobně jsem její pořízení (i s obrazovými ukázkami) popsal ve speciálním blogovém článku Na Gočárově schodišti, tak nebudu zbytečně opakovat podrobnosti. Důležité je vzhledem k dnešnímu tématu hlavně to, že výsledná fotografie byla v tomto případě až 46. verzí snímku. Šestačtyřicetkrát jsem musel stisknout spoušť, podívat se na výsledný snímek a poopravit uspořádání, až to konečně kdesi uvnitř správně "cvaklo" a BYLO TO ONO. Dovedete si asi představit, jak mě potěšilo, když právě téhle důkladně laděné fotce přiřkla mezinárodní porota soutěže IPA 2024 druhou cenu, což je pro mě zatím největší fotografické ocenění.


I když... Teď, když se na fotku v klidu dívám na obrazovce... Samozřejmě nechci puntičkařit, ale vidíte, jak nešikovně je na ní nahoře zábradlím překrytý levý růžek té podivné soví hlavy, do které se v mé představě transformovalo slavné schodiště? Ještě by to chtělo foťák posunout asi o tři, čtyři milimetry doprava a nepatrně (asi tak milimetr) ho podložit. A potom ještě... :-)
 
P.S.: Oceněná fotka bude - spolu s 29 dalšími - ještě v neděli 29. září poslední den k vidění na mé samostatné fotografické výstavě POVZNÁŠENÍ v chotěšovském klášteře nedaleko od Plzně (v sobotu je klášter zavřený). No a protože jde o poslední den, stojí za to se s výstavou rozloučit přímo ve výstavním sále. Proto budu mít v neděli hned dvě komentované prohlídky, jednu od 11:00 a jednu od 13:00 hod., takže zájemci mezi opozdilci (nebo opozdilci mezi zájemci) mají poslední šanci vidět výstavu naživo a poslechnout si k tomu můj výklad, který zabere asi hodinku. V 15 hodin klášter zavře a já výstavu hned rozeberu a uložím k pozdějšímu převozu.

 

 

20 komentářů:

  1. Fotografie zaslouží takové ocenění. Je realistická i abstraktní. Prostě - pro mě moc zdařilá a úhledná. Gratuluji!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji. S těmi zásluhami je to vždycky ošidné. Musí toho klapnout mnohem víc najednou :-).

      Vymazat
  2. Je parádní, a nějaký dva tři milimetry nevyvedly z míry ani porotu!

    OdpovědětVymazat
  3. No, já si u té Černé Matky Boží i lehal na zem, když jsem zkoušel to schodiště cvaknout.
    Ale NEBYLO TO ONO (ani JOKO). Jsem rád, že se to tobě podařilo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdybych se vecpal (byť vleže) pod foťák, byl by objektiv skoro v prvním patře; to bylo jasné, že neklapne :-).

      Vymazat
  4. Jak moc já jen tohle cvakání znám! Právě proto bude patrně jedním z mých nejoblíbenějších zvuků vůbec :-)
    Milý pane fotografe, klaním se a smekám. Úspěch je to vpravdě velkolepý a moc se mi líbí, že mimo jiné dokazuje, že na to pořádné zacvakání se skutečně vyplatí si počkat :-) Gratuluji!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ti šikovnější to třeba umějí trefit na první pokus, ale mě těší právě to, že je to výsledek hledání, to mě na tom nesmírně baví - ne proto, že jsou pak za to nějaké ceny, tam už hrají roli různé okolnosti, které člověk většinou nemůže ovlivnit, ale právě kvůli tomu cvaknutí, to je totiž báječný zážitek. A moc děkuji :-).

      Vymazat
  5. Gratuluji! A skutečně, ten růžek zábradlí...než jsem si to stihla přečíst, byla to úplně dokonalá fotka. To by se nemělo dělat - stejně jako "dneska se mi ten guláš nějak nepovedl":)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Až to budu fotit příště, na růžek si dám lepší pozor :-). Děkuji, naštěstí úplně dokonalé to být nemusí, když nejsem ten perfekcionista :-).

      Vymazat
  6. Lezarts
    To je pecka!!! Gratuluji!!!!!!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji. A pecka to pro mě celkem je, to připouštím :-).

      Vymazat
  7. Zajímavé točité schodiště je i v domě U Kamenného zvonu - zrovna dneska jsem tam byl s milostivou na výstavě fotografií Bruce Webera (blíže viz https://www.ghmp.cz/vystavy/bruce-weber-my-education/ )

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tam se určitě chystám, jen nechám trochu opadnout ten počáteční ruch. A taky do Karolina na Šibíkovy fotky ze Severní Koreje...

      Vymazat
  8. Petře, gratuluji k ohromnému úspěchu. A v pořadí druhé do Carnegie Hall nezvou? Zasloužil by sis to za to puntičkářství :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejen že nezvou druhé, ale ani většinu prvních. Kategorie Architektura měla devět podkategorií, ve všech devíti byla vyhodnocená 1., 2. a 3. cena, takže nás bylo 27 a z těch 27 by měl jít do "velkého finále" jen celkový vítěz, tedy nejlepší z devíti prvních cen. Ale vzhledem k původním desetitisícům účastníků už jde o celkem malá čísla :-).

      Vymazat
  9. Občas mne napadá, třeba i když dělám nějaký "vyclak"ale i při pohledu na různá zákoutí, že při trpělivému hledání uhllu záběru, vzdálenosti, výšky apod.by z toho šla udělat fotka na výstavu...Zde o sem vstupuje do hry ještě "měkkost kritérií" a není to jako posouzení zda člověk přesně zasadil cihlu a dlaždici, což se dá posoudit otřesné..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tohle nikdy nebude skok do dálky s jasnými pravidly a pevným měřítkem.

      Vymazat
  10. Petře, co jsem tě poznala "naživo", ti o to víc taková ocenění přeji .-) Gratuluji. A to, že je to ono, to mám u psaní. A když prostě vím, že podle mě je to ono, tak mě nikdo nepřesvědčí, že není :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji Lenko. Mám spíš opačný problém: Občas se mě někdo snaží přesvědčit, že je to ono, i když jsem si skoro jist, že není :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.