Chvála roztržitosti

Jak už jsem psal v úvodníku k minulým Nedělním miniglosám, tento týden jsem si dopřál na milé pozvání třídenní z menší části poznávací a z větší části fotografickou cestu do krásných rakouských hor, konkrétně do Vysokých Taur a do lázeňského městečka Bad Gastein. Tedy - třídenní... Na poznávání a focení jsem měl vlastně jen úterý a středu, což je vzhledem k nevypočitatelnosti tamního počasí sázka do loterie. Cesta tam celá propršela a když jsem přijel na místo a začal se zajímat o tamější potoky a říčky, které měly být podle původního záměru hlavním námětem pro focení, zjistil jsem, že pršelo opravdu silně, výrazně to zvýšilo průtok vody a hlavně - zabarvilo to povrchovou vodu unášeným pískem do kalnobíla, což je obdoba známější povodňové hnědé. Jeden den focení byl tedy prakticky ztracený, naštěstí horské potoky reagují na podobné výkyvy mnohem rychleji než řeky na dolních tocích: Když jeden den neprší, je prakticky po povodni, voda se vyčeří a stane se opět průzračnou. Hmmm, ale něco jiného je obětovat jeden den, když máte k dispozici půl roku, a něco úplně jiného je, když je jeden den celá polovina ze dvou dnů.

Na druhou nepříjemnost související s pobytem v horské oblasti, jsem přišel velmi rychle, vlastně hned poté, co jsem se ve vlaku chystal zapnout svůj notebook, bez kterého normálně neudělám skoro ani krok: Ve vlaku byl sice dostatek elektrických zásuvek, leč já nechal v ruchu posledních chvil před odjezdem z Dobřichovic na stole ležet napájecí kabel. Co já měl s notebookem do Rakous plánů?! Co jen všechno jsem chtěl po večerech stihnout?! A teď jsem místo dvou mnohahodinových cest vlakem a tří dlouhých horských večerů měl rázem k dispozici na celé čtyři dny pouhé dvě až tři hodiny fungování, než se vybije baterka. Zpropadená roztržitost, tak roztomilá na starých filmech s Pierrem Richardem, ale občas k vzteku, když podobné vylomeniny děláte sami sobě!

V Rakousku jsem chtěl přinejmenším (a to je opravdu jen výčet toho hlavního)

• napsat nový článek na blog, lépe rovnou dva nebo tři články, když bude konečně jednou čas
  
• každý den v záplavě hlušiny objevovat dovedně skryté surové diamanty výcvaků, které se nebudu stydět ukázat komukoli jako slušnou fotku
  
• dokončit několik složitých genealogických šetření hledáním po matrikách 
• občas průběžně nakouknout, co je nového v práci, abych pak nad stovkami nových došlých zpráv v pondělí po návratu nezešílel 
• připravit kolekci pro fotografickou soutěž v Tokiu
• průběžně publikovat příspěvky na sociálních sítích a získat tak na poslední chvíli nové zájemce o komentovanou prohlídku chotěšovské výstavy
• rozeslat pozvánky na nedělní vernisáž společné výstavy u Panny Marie Sněžné
• navrhnout si vlastní podobu elektronické faktury, protože někteří zákazníci chtějí zakoupenou fotografii "napsat na svou firmu"
• vyřídit na dálku spoustu věcí se svou bankou a dalšími různorodými poskytovateli služeb
  
• obejít a přečíst si nové články svých blogových známých
  
• vyřídit spoustu restů z předchozí doby, např. nejméně měsíc nevyřízené odpovědi na e-mail 

Pro všechny tyhle činnosti, na které jsem se těšil, až na ně budu mít v horské izolaci během tří večerů konečně čas, jsem ovšem nutně potřeboval fungující připojení do zásuvky na výrazně delší dobu než byl cca půhodinový denní příděl vystavený slábnoucí baterkou.

Co jsem dostal místo toho? 

• Sedm hodin spánku na silném horském vzduchu, což je dávka, které jsem byl naposledy tři noci po sobě vystaven někdy jako předškoláček.
• Zjištění, že pro jednou se svět možná nezblázní, když nebude hned po jeho a že zítra (případně pozítří) je taky den.
• Částečný návrat ke starému způsobu focení, kdy hned nevidíte přesný výsledek, ale musíte pěkně počkat, až si ho doma o víkendu (u monitoru) "vyvoláte".
• Skoro zapomenutý pocit "dělání zbytečností", když jsem na rakouské televizi jako český fanoušek zaníceně sledoval fotbalový zápas Nizozemsko - Německo, aniž bych jednoho nebo druhého nutil fanděním do vítězství.
  

Prostě jsme si od sebe během krátké rakouské vyjížďky s počítačem nuceně odpočinuli a myslím, že to mělo efekt pro obě strany. Pravda, resty mi logicky ještě narostly, takže teď opravdu nevím, kdy se ke všem těm zamýšleným činnostem dostanu, ale ono to jednou přijde. A kdyby náhodou ne, budiž pochválena roztržitost, které můžu tyhle své prohřešky přičíst :-). 

P.S.: Pro svůj jubilejní dvoutisící pětistý článek jsem původně zamýšlel nějaké vznešenější téma než vlastní zapomnětlivost a její nešikovné důsledky, ale počitadlo článků se neptá na záměry ale jen na objektivní výsledky a měří stále stejným metrem. Původně chystaná vznešenější témata prostě dostanou civilnější a zcela nezapamatovatelná čísla, třeba 2504 nebo 2507. Číslovka 2500 se mi zdá v souvislosti s blogem krásná a zároveň hrozivá. Krásná tím, co všechno báječného mi to neustálé spisování dalo a dává. Hrozivá tou obrovitou, z různorodosti splácanou hmotou podobnou dortu knižního pejska a kočičky, hmotou, nad jejíž užitečností je asi lepší moc nepřemýšlet. Jediné, co se dá s takovým neuchopitelným ale na pohled sympaticky kulatým číslem dělat, je připomenout si ho a poděkovat všem těm, co tenhle dvěma a půl tisíci články rozdílného rozsahu, tématu i kvality naložený vůz pomáhají táhnout jako čtenáři dál. Což touto poznámkou, mimochodem - moc rád a s úklonou, činím :-).