Stránky

čtvrtek 30. května 2024

O pindruších a tvrdohlavosti

Není to tak dávno, co jsem v Plzni přecházel starodávný Saský most (on se teď tedy oficiálně jmenuje Rooseweltův, ale já mu pořád říkám jeho původním jménem a zdá se mi, že na ně na oplátku pořád slyší). Bylo květnové ráno, slunce svítilo ostošest a bylo zaděláno na krásný den. Protože jsem měl s sebou foťák a při procházce s foťákem jsem zvyklý se pozorně dívat kolem sebe, nemohl jsem si nevšimnout docela zajímavého stínu, který starý kamenný most vrhal na hladinu řeky Mže. Na výsledném obrázku jsem udělal stín šikmo a jeho součástí je zábradlí, dvě lampy, kamenné sousoší s křížem a taky (pěkně vlevo dole) moje  maličkost. Do toho odraz stožáru a příbřežních stromů, osvětlená cesta... Dohromady docela obstojný záběr, který jsem se rozhodl udělat v černobílém ladění. Jen ty... pindruše!

Slovo "pindruše" jsem poprvé objevil v jednom starém Čtyřlístku, který vyšel v době, kdy mi byly čtyři roky. Netuším už dávno, o čem ten pohádkový příběh byl, ale "pindruše" mi z něj jaksi zůstaly ve slovníku. A když jsem začal fotit, dostalo u mě tohle sympatické slovíčko nový obsah: Začal jsem si jím totiž pro sebe označovat nejrůznější nečistoty v obrazu - flíčky, prach nebo chloupky na negativu (nebylo vůbec snadné očistit nabitý plastový svitek filmu tak, aby se na něj pindruše nelepily jako zlatokopky na miliardáře), vypadlé pixely v digitálním obrazu anebo někdy dokonce skutečný čurbes v záběru. A přesně ten poslední druh pindruší přinášela o překot tekoucí řeka Mže v Plzni u Saského mostu. Nečistoty na hladině řeky byly už při snímání jasně viditelné. Nebylo třeba čekat na to, až odplavou, řeka je jimi "vyzdobená" kontinuálně. Bílé fleky, co nikdy nekončí. 


 
Co ale teď udělat jako fotograf? Mám povýšit na hlavní hodnotu autenticitu a nepořádek na hladině řeky ponechat? Kdybych fotil dokument, natožpak třeba dokument ekologický, nerozpakoval bych se to udělat právě tak. Ale mě přece primárně zaujal estetický účinek zajímavého stínu na řece, zamýšleným výsledkem má být fotka výtvarně zajímavá a k té pindruše podle mě nepatří. Ano, je třeba vždy rovněž zvážit, jak náročná úprava mě při likvidaci pindruší čeká. Ono se to nezdálo, ale nečistot na hladině řeky bylo (při náležitém zvětšení) několik stovek. Každou z nich jsem musel opravit individuálně, nemám na to žádný speciální software, který by to vše udělal naráz; takže to vše vydalo cca na dvě hodiny práce. Jasná otázka: Stojí mi tato jediná fotka (tak povedená přece zase není) za dvě hodiny času k "vyzobávání pindruší"? Při práci sice trochu láteřím a někdy sám nad sebou kroutím hlavou, ale nedá mi to a fotku skutečně vyzobu, byť výsledek práce - Stínový pozdrav ze Saského mostu - nejspíš k ničemu jinému než k tomuhle blogovému zamyšlení nepoužiju.

 

 

Někdy by nezaujatý pozorovatel mou občasnou tvrdošíjnost, s níž dělám věci, které nemají bezprostřední efekt, nepřinášejí mi žádné okamžité ani budoucí zisky, na první pohled mě jen stojí čas a energii, kterou bych mohl využít na něco s lepšími "výnosy", snad mohl označit spíš za hloupost nebo ještě něco horšího. Ale není snad určitou hodnotou "o sobě" skutečnost, že člověk jedná v souladu s vlastním srdcem nebo s nějakým těžko definovatelným kompasem, který vždy ukáže směr další cesty, byť jsou všichni kolem přesvědčeni, že nemůže vést jinam než do pekel, tedy v tom lepším případě?

Pindruše jsem tedy z řeky odstranil a fotku odsunul do archivu mezi mnoho jí podobných. Neplzeňáci si na jejím základě mohou naivně myslet, že Mže pod plzeňským Saským mostem je na naše české poměry neobyčejně čistou řekou, na které si můžete udělat nerušenou "stínovou fotečku" jako já. Má tvrdohlavost, která snad může v některých specifických souvislostech působit pozitivně, ale u mnoha jiných rozumných lidí nejspíš vyvolá jen plácnutí do nechápavého čela, už mi asi zůstane a jsem připravený se s tím vyrovnat.

Ať už mě stojí - v různých svých rozdílně závažných personifikacích - dvě hodiny nebo dvacet let ;-).

20 komentářů:

  1. Popelka by na vyzobávaní pindruší povolala holuby. Obzvlalšť v roce Holuba.

    OdpovědětVymazat
  2. Původní snímek s pindrušemi se mi líbí víc. Ale už teď vím, že pindruše existují a nechávají se pracně opečovávat panem fotografem. I když je to spíš slovní cvičení, jak na ně

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To tedy ano, vyžadují speciální zacházení :-).

      Vymazat
  3. Lezarts
    Pindruše na fotografii, jsou asi jako plevel pro zahradníka v záhonu:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Žádná umělá inteligence, pěkně ruční práce :-).

      Vymazat
  4. Pindruší je plný svět. Někdy menších, jindy větších. Samozřejmě nejvíc se jich najde když je ale vůbec nepotřebuješ.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Občas pindruše souvisejí se způsobem zpracování a jde vlastně o pozůstatek technického procesu (tak je tomu třeba u infračervených fotek), ale tentokrát to byla reálná špína na hladině řeky :-).

      Vymazat
  5. Tvá likvidace pindruší mi připomněla, jak jsem restaurovala staré fotografie, byly jich tam tisíce, ale výsledek stál to za to, takže ti rozumím :).
    P.S: Pindruše je skřítek, který má podobu muchomůrky :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, takového skřítka znám; však taky pindruše z mého nového výkladu slova nemají pražádnou radost :-).

      Vymazat
    2. Skřítky docela chápu, jsou trochu ostřejší, co se pořádku a čistoty týká 😁.
      J.

      Vymazat
  6. Ovšem, mým "rodným mostem"v Plzni je most přes Radbuzu u "Mrakodrapu"

    OdpovědětVymazat
  7. Dvě hodiny? Obdivuju vaši zarputilost. Retuš fyzických fotografií jsem se nikdy nenaučil, na míchání správného odstínu a ťapkání štětečkem jsem neměl trpělivost, když už nebylo zbytí, pomohl jsem si brutálně fixkou... Elektronicky je to naopak hračka, taky často odstraňuju pindruše, ale dvě hodiny? (Jinak vaší fotografii to prospělo, o tom žádná)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono to jde i "hromadně", ale to bývám s výsledkem nespokojený. Tak to dělám metodou pindruše po pindruši :-).

      Vymazat
  8. Na Saském mostě jsem, je-li mi známo, v životě nestál. A s pindrušema osobní zkušenost taky nemám. Ale to by se teoreticky mělo dát snadno napravit, jelikož mám známosti u zdroje. Oblíbená spolužačka ze základní školy ve Čtyřlístku pracuje jako grafička a nechali jí i napsat pár příběhů. Tak by se dalo třeba za oživení pindruší zalobbovat... :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To by bylo krásné! Jako u mušketýrů: Pindruše po dalších a dalších dvaceti letech :-).

      Vymazat
  9. Vidíš - a já znám Pindruše jako uječené skřítky ze stejnojmenné české pohádky :-) Moc se mi líbí, když jsou lidé do něčeho tak zapálení, že jsou ochotni věnovat nezanedbatelné množství času něčemu, co na první pohled nepřináší vůbec žádný užitek. Myslím, že jako lidstvo bychom byli o pořádný kus víc pozadu, kdyby mezi námi takoví pošetilci nebyli :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za tu milou poznámku. Vybavil se mi díky ní kousek z jedné povídky Woodyho Allena o podobných pošetilcích: "Bratři Beamishovi měli neobvykle solidní dásně. Liam Beamish si klidně vyndal umělý chrup a pojídal griliáš. Činil to denně celých šestnáct let, až mu řekli, že takové povolání neexistuje." :-)

      Vymazat
  10. Pindruše taky znám, ale vůbec nevím, odkud. Nejspíš se to vydání Čtyřlístku stalo legendárním. A připojuji se k názoru, že pindruším to na fotce sluší. Občas chyba není chyba, ale cíl:)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.