O odtesaném nápisu

V pohádce by se možná řeklo: Bylo - nebylo, dávno tomu, ale zas ne tak dávno, aby se na to zapomnělo. V Plzni v 80. letech 20. století se postavila mimo jiné nová moderní budova pro Krajskou správu policie, které se tehdy ovšem ještě říkalo Sbor národní bezpečnosti, zkráceně SNB. Protože šlo o veřejnou budovu, i v jejím případě si zákon vymiňoval, aby 4 procenta rozpočtu byla věnována umění, což v kombinaci s faktem, že SNB byla organizací velmi těsně spjatou s tehdejší politickou mocí, vyústilo v instalaci několika plastik, které byly tématem dost poplatné době. Na trachytové plastice přímo před vchodem do budovy se tak zaskvěly nejenom plameny, ve kterých shoří vše, co se příčí pokroku, klopotně spějícímu k nastolení "nejspravedlivějšího společenského zřízení", ale i nápis deklamující jeden z tehdejších základních ústavních postulátů: VŠECHNA MOC PATŘÍ PRACUJÍCÍMU LIDU, což sice znělo honosně, leč ve skutečnosti šlo o pouhou floskuli, protože tehdy vládnoucí režim se pracujícím lidem sice rád oháněl ve svých vznešeně frázovitých proslovech, ale velký praktický odraz v realitě u normálních pracujících lidí to věru nemělo.

Zatímco hesla na papírových či látkových transparentech (o heslech vtištěných stálým opakováním do hlav obyvatel ani nemluvě) se dají celkem snadno zlikvidovat a nahradit jinými, u nápisů tesaných do poctivého kamene dá taková likvidace docela práci: zmuchlat a zahodit se to nedá, nehoří to a ani rozbít to na cucky kladivem není úplně snadné. Leč, doba a její další směřování se na přelomu let 1989/90 zásadním způsobem změnily, celou - navíc téměř novou a jistě nelacinou - kamennou plastiku sochaře Zdeňka Jílka si nikdo vyhodit netroufal, přece jen šlo o umělecké dílo a zrovinka vládlo v mnoha praktických věcech dost omezující heslo "nejsme jako oni", a tak někoho odpovědného napadlo v historii už mnohokrát aplikované řešení: Zpozdilý nápis je třeba odtesat! Nic nového pod sluncem, stalo se to i mnohem vznešenějším slovům, pokud se dostala do rozporu se soudobými idejemi a jejich hlasateli.

Když jsem byl nedávno v Plzni, zašel jsem se na plastiku u Krajského policejního ředitelství (ano, názvosloví se nám v mezidobí maličko proměnilo, ale základní účel organizace zůstal zachován) podívat, jestli ještě vůbec stojí, a co z odtesaného nápisu je po létech ještě patrné (ergo odtesávači svou práci odflákli) a co je odtesané opravdu důkladně (mimochodem, stejně dopadl i původní socialistický státní znak, který byl v artefaktu na rozdíl od plastových výlisků na každé veřejné budově, zabudován taky dost "nafest" a po změně režimu a znaku se dostal do nepříjemného "offsidu"). Pojďme se tedy na starý nápis kouknout, je v pásu dole a víte-li, co hledat, i dnes najdete :-).

Nejhůř je podle mne odtesané slovo MOC, které je patrné i víc než 30 let po zásahu velmi dobře. Ono s mocí je to vždycky trochu o hubu, nikdy nevíte, kdy ji sice odtešete, ale ona se pak po nějaké době vrátí oknem. Kromě toho moc vždycky nějaká je a častěji se mění ideologie moci než lidé, kteří tuto moc vykonávají. První slovo VŠECHNA se taky dá v otlučenině najít, stejně jako závěrečné UJÍCÍMU LIDU. Vlastně opravdu dostatečně zlikvidovaná je jen střední část TŘÍ PRAC (to tak je, že na střed si každý troufá). "Pracující lid" tak o svou - nikdy řádně nenabytou - moc přišel nejen fakticky ale i symbolicky. A jak už to u pracujícího lidu bývá, má většinou úplně jiné starosti než hrdlit se o nějaký pitomý nápis: Lid ani nezačal stávkovat, ani se nesešel na žádné demonstraci "za zachování veškeré moci", prostě jen chápavě pokýval hlavou, pomyslel si, že doby a slova se prostě mění, chvíli jsme nahoře, chvíli jsme dole a žít se musí, ať už jsou právě okolo nápisy jakékoli. Nebyly snad kdysi dávno podobným způsobem odtesány tváře ze soch druhdy renomovaného římského císaře, stejně jako případné oslavné nápisy VŠECHNA MOC PATŘÍ CÍSAŘI CALIGULOVI"? Jako důkaz, že obávaná moc opravdu polevila, a jako úlitba těm, co ji převzali - i s cílem vytesat do nových kamenů své vlastní nové nápisy.

Zbaveny překonaného nápisu a státního znaku, byly plameny na kamenné plastice kýmsi dalším v nekonečné řadě dočasně odpovědných seznány jako dostatečně "rekvalifikované", aby směly plát i v nové době. A já, když jsem právě v Plzni, se občas chodím na tuhle poučnou plastiku dívat, protože dává lekci v pomíjivosti i přizpůsobivosti. A jde vlastně i o pěkný příspěvek do filosofické diskuse, zda jsou trvalejší kameny či slova, hmota nebo ideje, tváře Caligulů nebo vzpomínky na ně.

A teď, milý lide, přestaň filosofovat o své pomíjivé moci a hybaj do práce! Té je pořád dost. Jen kolik čeká nových nápisů, které je třeba přetesat...