Tak už jsme z Nového Yorku doma!

"Doma je doma. Taky by ses už mohl usadit, Cimrmane," řekl by možná na repliku v nadpisu článku Antonín Dvořák ve známém filmu. Ne, nebojte se, dnes to nebude o filmové komedii, ani jsem si po Novém roce nevyrazil na otočku vzducholodí na Manhattan. V New Yorku jsem nikdy nebyl a nejspíš ani nebudu. A dokonce ani s tím, že bych do New Yorku letos poslal do soutěže některé ze svých fotek, jsem letos vůbec nepočítal a rozhodl jsem se pro to z náhlého popudu, byť určitou svou logiku to mělo.

Příběh tohoto článku se začal odvíjet už o letních prázdninách. Na jejich začátku jsem totiž dostal záplavu čestných uznání (celkem 10) z moskevské mezinárodní fotografické soutěže. Jenže chlubte se zrovna dnes úspěchem v Moskvě; i když můžete argumentovat tím, že licenci k moskevské fotosoutěži má ve skutečnosti jedna velká americká korporace, je vám to houby platné, protože co má v názvu Moskvu, je prostě v této době jedovaté a zlomocné jako rulík. Však jsem o tom také 1. července publikoval článek Úspěch na soutěži s toxickým názvem. Místo toho, abych si výborný výsledek užíval, zůstala mi po něm v ústech ošklivá pachuť

Nevím, jak to děláte vy, ale když podobnou pachuť zaregistruji, snažím se ji rychle vytěsnit nějakou aktivitou. A zrovna v té době běžel shodou okolností poslední měsíc, během kterého šlo ještě poslat fotky do soutěže New York Photography Awards 2022. Co kdybych se pokusil vynahradit si nepříjemné moskevské pocity tím, že se vypravím na opačnou světovou stranu? New York, to přece zní hrdě! A snad se v takovém případě nebude třeba obávat, že se za takový výlet budu stydět. Pořídil jsem si "balíček", který umožňoval zaslat do soutěže 10 fotek a pár dní jsem po večerech vybíral snímky, které by se podle mě dobře hodily do jednotlivých kategorií, abych ten balíček využil co možná nejlépe. V srpnu jsem svou zásilku vyslal za moře.

Před Vánoci mi přišlo oznámení, že dvě moje fotky dostaly stříbrnou cenu a já byl jako obyčejně blahem bez sebe. Dvě oceněné fotky z deseti, to je paráda, říkal jsem si a byl jsem velmi, ale opravdu velmi spokojený. Jak mám ve zvyku, následujícího dne jsem se podíval podrobněji na oceněné obrázky a zjistil jsem, že na webu oproti původní verzi přibyly i snímky, které dostaly od poroty čestná uznání. a kupodivu, hned na začátku jsem viděl další svou fotku. Pak další a ještě jednu... A hele, táhle jsou další dvě... No co vám budu povídat, celkově jsem našel sedm čestných uznání. A tehdy jsem si uvědomil zajímavou věc: Když jsem věděl o dvou cenách, byl jsem nadšený. Když jsem jich měl najednou nečekaně devět, začal se vkrádat na mysl červíček nepokory: "A co ta desátá fotka, ta nic? Vždyť je přece taky dobrá!" :-) Nu, musel jsem se vzít poněkud "u huby" a vnitřně se okřiknout, ale svým způsobem mě to pobavilo. Člověk je prostě slabý :-).

Dnes tu představím všech devět oceněných fotografií ze své newyorské kolekce. Vy, zdejší zkušení návštěvníci, je budete znát; jsou to ostatně většinou ostřílení matadoři s výstavní i soutěžní zkušeností, přece jen - na důležitý zápas do Nového Yorku člověk posílá co nejkvalitnější reprezentaci a ne partu pupkatých pivních kamarádů jako na srandamač v Ouholičkách (snad Ouholičky prominou, to není nic osobního).    

Američané letos vyhlásili speciální kategorii na téma Covid-19.  Řekl jsem si, že v nabídce bude jistě dostatek emotivních záběrů z nemocnic i z ulic plných lidí s respirátory a mně by se naopak líbilo mít fotku, na které je nemoc cítit jen jako vedlejší prvek kdesi hluboko pod povrchem prvního plánu. Tak jsem zkusil poslat asi svou jedinou fotku, kterou jde nějak naroubovat na tohle téma, snímek Konec sluneční karantény z dubna 2020, kdy i jindy turisty natřískané Zámecké schody zely prázdnotou. Celkem to klaplo, protože z toho byla první stříbrná cena.

 

 

 

Kategorii Black&White - Fine Art jsem obsadil fotkou Vesnička za viaduktem vytvořenou jednoho mrazivého rána před čtyřmi roky u mokropeského viaduktu, přičemž jako pozadí jsem použil obec Všenory (fotka je dělaná teleobjektivem, takže to vypadá, že vesnička je hned za viaduktem, i když je to od něj ve skutečnosti ještě pěkný kousek cesty). Výsledkem je pro mě velmi překvapivá stříbrná cena.

 

 

 

Pro kategorii Nature / Natural Art jsem měl primárně připravenou v té době úplně novou staňkovskou Azalku z dlouhodobé kolekce Kouzelná zahrada. Výlet do New Yorku byl pro tuhle fotku soutěžní premiérou a nijak nezastírám, že bych téhle fotce rád dopřál podobných výletů víc.

 

 

 

Kategorie Fine Art / Photomanipulation a fotka Americká noc. I když jako fotomanipulace se dnes bere spíš něco jiného, hlavně různá počítačová postprodukční kouzla, připouštím, že infrafotka převáděná do viditelného obrazu a ještě otočená vzhůru nohama může být za manipulovanou považována, proto jsem radši vybral právě uvedenou kategorii. Oni jsou někdy ortodoxní krajináři trochu citliví na méně tradiční pohledy na krajinu, tak radši nebudu provokovat, i když věřím, že by to v New Yorku skousli :-).

 

 

 

 

Dalším soutěžním nováčkem byla loňská fotka Sami ve starém městě, která získala čestné uznání v kategorii Black&White - Street. Malá odměna za to, že jsem si v chladné únorové noci pod Pražským hradem trpělivě "vyčekal" ten správný pár kolemjdoucích.

 

 

 

Říční infračervená "bláznivina" s názvem Rozpouštění oranžového času, kterou jsem připravil jako svou soukromou poklonu úžasné malířce Marii Čermínové - Toyen, dostala malý metálek v kategorii Fine Art / Abstract.

 

 

 

Moje 14 měsíců stará výprava ke Karlovu mostu již přinesla mezinárodní úspěch jedné z infračervených fotek. Druhý obrázek, ze kterého jsem mimochodem udělal na konci roku 2021 péefko, takže ho nejspíš budete znát, jsem zatím do žádné soutěže nevyslal, tak jsem usoudil, že nastal ten správný čas. A podle rozhodnutí poroty to vypadá, že opravdu nastal.

 

 

 

 

To Modrooká řeka z roku 2020 už je na mezinárodním fotokolbišti protřelým soutěžícím a dokonce i laureátem. K úspěchu v Paříži v roce 2021 teď přidala i New York, a z pohledu vztahu k fotografii a kultuře obecně je možné obě města považovat za celkem slušnou soutěžní destinaci :-).

 

 

 

Jako ve filmu existují tzv. festivalové snímky, které jsou vřele přijímané na většině festivalů a sem tam se pro ně najde nějaká ta cena či medaile, i fotka Complexity má, zdá se, podobný "soutěžácký" charakter, takže ať už ji pošlu kamkoli, ona se mi odtud vrátí jako věrný a výkonný holub s nějakým oceněním.

Věřím, že tento fotočlánek byl pro vás v této době, kdy někteří lidé divže jeden druhého nedrží pod krkem kvůli prezidentským volbám, malým ostrůvkem klidu a snad trochu i krásy, kterou bych ve svých fotkách chtěl - i když v různorodých podobách - mít vždycky přítomnou. 

Za moře na fotografickou soutěž New York Photography Awards se nejspíš už v novém ročníku soutěže nevypravím, protože jsou tam na mě podezřele hodní. Obávám se, že lepší výsledek než letošních "devět z deseti" už nikdy nikde nedám :-).  Ale vážněji - dělá to na mě dojem, že přece jen jde o soutěž, která je svou souhrnnou kvalitou a respektem ze strany fotografické komunity o patro níž než třeba soutěž Prix de la Photographie Paris nebo ND Awards. Na druhou stranu - ten New York v názvu vůbec nezní špatně (rozhodně tedy lépe než na začátku článku zmíněná Moskva) a položka do životopisu je to bezesporu dobrá.

Přeji všem pravidelným, občasným i zcela náhodným návštěvníkům krásné zimní dny a už teď se těším na další vaše zasněžené fotky. Ostatně, co my víme, jak daleko ve světě se pak s nimi potkáme :-).