O houslistce, která měla ráda jména na "V"

Jsou články, které se nepíšou dobře. Člověk ví, že by je napsat měl, aspoň jako malé připomenutí, ale odkládá to. Teď před Vánoci? Do atmosféry očekávaného a tak trochu povinného štěstí a radosti? Lidé jsou právě teď příliš citliví na špatné zprávy, snad později... třeba hned po Novém roce. Ale ne hned, to by byl přece špatný začátek... Prsty radši napíšou spoustu jiných nepodstatných vět. Jako kdyby se vlastně nic nestalo, jako kdyby se až napsáním článku strohá zpráva stvrdila. Jako kdyby dřív tak docela neplatila. Jenže platí. 

Platí už od 12. prosince. Týden před Vánoci ji oficiálně potvrdilo Národní divadlo. Dlouholetá koncertní mistryně Orchestru Národního divadla, Monika Vrabcová, dříve Vavřínková, později Vránová, 12. prosince zemřela. Nedlouho před svými čtyřicátinami - a pokud vím, z plného života. Jak náruživě hledala štěstí, občas se vdala a změnila příjmení, leč všechna začínala na "V". Jeden čas před mnoha lety, ne dlouho, jen pár měsíců, velmi vážně usilovala o to, aby se jmenovala Vápeníková. Však je to taky od "V", ne? Zpočátku jsem to bral udiveně a vzhledem k tehdejším okolnostem trochu odevzdaně, pak - když jsem přišel na to, že naše představy o štěstí a spokojeném soužití se zásadním způsobem liší a že by podobný krok navzdory nejlepší vůli nutně skončil špatně pro všechny zúčastněné - jsem se tomu - pro nezasvěcené asi trochu překvapivě - vzepřel. Bál jsem se pak nějakou dobu chodit kolem "zlaté kapličky", aby mne poblíž historické budovy nenašli probodeného smyčcem, nebo aby se mi o hlavu - jistě jen nedopatřením - nerozbily ukrutně drahé "mecenášské housle", na které v divadle hrála.  

Talentů od boha podobného druhu tu, myslím, moc nemáme. Když jí na tom opravdu záleželo, dokázala zahrát jako snad nikdo jiný. Kromě konzervatoře a AMU studovala několik let i na Královské hudební akademii v Londýně u Györgye Pauka a především u Lydie Mordkovich, žačky a asistentky Davida Oistracha. Všemožné soutěže a konkurzy vyhrávala zdánlivě s lehkostí a bez nervů, koncertním mistrem v Národním divadle a vedoucím tamní houslové sekce se stala v šestadvaceti.

Když jsem měl svou první výstavu na zámku v Dobřichovicích, nabídla se, že s klavírním doprovodem zahraje pár kousků na vernisáži a já měl tehdy co dělat, abych pak přítomné odvedl ze světa jejích tónů zase zpátky ke svým fotkám a aby všichni hned neodešli, jako kdyby to hlavní kulturní povyražení hudební vložkou už skončilo. Když přátelům a známým, kteří se byli tehdy na vernisáži podívat, říkám smutnou novinu, kroutí hlavou, že to přece není možné. Je. Spravedlivé ne, ale možné ano. Ostatně, co my sami víme, co se na nás kde chystá. Možné je skoro všecko.

 

Byl jsem rád, že se jí po nějaké době začala konečně plnit její velká přání. Znovu se vdala a nakonec se jí narodila i vytoužená holčička Veronika. Však Veronika je taky od "V" a jméno bylo jasné mnoho let dopředu. Jenže cesta ke štěstí bývá klikatá, ozlomkrk, plná překážek a výmolů, a všechno se to umí zašmodrchat, ani nevíte jak, zvlášť když i vy sami máte pro podobné šmodrchání dispozice od sudiček.

Svého času si chodila číst na můj původní blog a nechala tam i pár komentářů, většinou pod jmény romantických postav z jejích oblíbených oper, kterých v orchestru odehrála stovky, často - jako "koncertmajstr" - s náročnými sólovými party. Já jsem zase měl možnost pár těch oper vidět na vlastní oči, zúčastnit se několika slavnostních premiér, prohlédnout si moc zajímavá místa Národního i Stavovského divadla a seznámit se s lidmi, které člověk běžně vídá spíš v televizi. 

Za poslední roky jsem ji potkal jen jednou, úplnou náhodou, na hlavním nádraží, i s malou Verunkou, a byl jsem moc rád, že obě vypadaly spokojeně. Naposledy jsem s ní byl v kontaktu loni v létě, když mi psala, že zemřela její 92 letá staňkovská babička, kterou jsem znal velmi dlouho, protože bydlela ve Staňkově nedaleko našeho domu. Ještěže babička netušila, že její milovaná vnučka, na kterou byla tak hrdá, ji přežije jen o několik měsíců.

No jo, no... Jsem přesvědčený, že lidi by rozhodně neměli umírat v devětatřiceti, zvlášť když mají světu kolem sebe co nabídnout a navrch krásnou pětiletou holčičku. Ale co s tím naděláme, když sebedůraznější protesty a nejlepšími právníky koncipovaná odvolání nemají bohužel odkladný účinek...

Na youtube je materiálu samozřejmě o dost víc, pro dnešek jsem vybral jeden různorodější příspěvek. Žádný "reprezentativní průřez", žádný "TOP výběr". Jen malé připomenutí a vzpomínka.