Na otočku do kaňonu Vydry

Jeden den ze své týdenní dovolené jsem si zajel na své oblíbené fotogenické místo - na nejkrásnější úsek šumavské Vydry. Vymyslel jsem si to báječně a na aktuální podmínky české - především železniční - dopravy to všechno až neuvěřitelně klaplo: Vstal jsem ve čtyři ráno, což byla asi hlavní překážka, protože přesvědčit organismus, že o dovolené se vstává o dost dřív než do práce, nebylo úplně jednoduché. Z Dobřichovic jsem jel osobákem do Berouna, tam jsem asi po pěti minutách přestoupil do rychlíku Berounka, kterým jsem dojel až do Klatov, tam jsem jen přeskočil na stejném nástupišti do čekajícího osobáku do Sušice. V Sušici jsem měl celé dlouhé tři minuty k přestupu na autobus směrem na Modravu, ze kterého jsem vystoupil na Antýglu, kde nejkrásnější úsek Vydry začíná. Bylo skoro deset hodin a já měl před sebou podle plánu pět a půl hodiny času na focení, což se mi zdálo být dostatečné. Jak naivní!

Původně jsem si myslel, že si vyšlápnu i nahoru ke svým už před lety vyhlédnutým místům na Hamerském potoce (ten se právě na Antýglu do Vydry vlévá), ale nakonec jsem byl rozumný a řekl jsem si, že Vydře tentokrát nebudu nevěrný a věnuji ji všechen vyčleněný čas. I tak se to nakonec ukázalo být zpropadeně málo. Krásných výhledů do koryta horské říčky a různých možných zajímavých kompozic proudící vody a statických omšelých kamenů je totiž  hned od začátku stezky prakticky nekonečně mnoho a člověk by nejradši stavěl stativ na každých dvaceti metrech. Ukázalo se, že na první kilometr po proudu jsem spotřeboval skoro hodinu a půl. Uvědomil jsem si, že svůj silný neutrální filtr, který umožňuje pracovat s extrémně dlouhou několikaminutovou expozicí a zviditelnit tak cesty vody, jsem doposud na Vydře nikdy nevyzkoušel, protože jsem si ho pořídil teprve před třemi roky a na Vydře jsem fotil naposledy v roce 2017. Letí to! I když jsem měl s sebou i jiné typy filtrů, rozhodl jsem se nakonec, že nebudu těkat a pořád "přezbrojovat" (docela stačilo, že jsem často měnil objektivy), takže můj netradičně silný neutrální filtr VFF ND 32000 bude mít sólo :-).

Dnes asi nebudu zbytečně komentovat individuálně všech deset fotek; bylo by z toho ono otřepané: "Kachny, kachny, kachny..." nebo přesněji řečeno: "kameny, kameny, kameny... vodní proudy, vodní proudy, vodní proudy s kameny..."

 

 

 

Převážná část lesů v kaňonu Vydry je jehličnatá, čas od času se ale na břehu objeví nějaký ten listnáč, takže je díky listí spadanému do říčního koryta aspoň poznat, že je právě podzim.

 

 

 

Spíš jen pro zajímavost jsem tentokrát vyzkoušel i černobílou variantu jedné z vyderských fotek. Ale není to ono a podzim se na mě kvůli tomu málem urazil, že pohrdám barvami, které tak pracně namíchal, aby docílil co nejlepšího efektu :-).

 

 

 

Trochu širší záběr ze stejné zákruty kaňonu - ale tentokrát v barvě.

 

 

 

Tři čtvrti hodiny z vyměřeného času nakonec padlo na oběd na Turnerově chatě: Guláš celkem obyčejný, ale hrachová polévka vynikající, takovou jsem snad ještě nejedl. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem na téhle chatě v různých časech několikrát pár nocí pobýval a taky na to, jak jsem tu měl v srpnu 2002 strávit celé dva týdny, ale zrovna v pondělí, kdy měla dlouho vyhlížená dovolená dovolená začít, jsme byli evakuovaní kvůli povodním, takže z pobytu úplně sešlo. Škoda, to mohly být fotky rozbouřeného živlu!

 

Chtěl jsem si udělat aspoň jednu "normální" podzimní fotku, na které budou různé podzimní barvy místního lesa, chata i kaňon. Jen jsem měl trochu práci s tím, aby nebyla vidět auta parkující u chaty. Byla to ale jen služební auta, hosté tu, myslím, žádní nebyli. Vůbec byla turistická magistrála, která kaňonem vede a v sezóně ji brázdí tisíce lidí, tentokrát skoro prázdná: Za celý den jsem tu potkal dohromady snad dvanáct lidí (a se všemi jsme se pak nevyhnutelně setkali na obědě ve stejné místnosti u plápolajícího krbu :-)). I když bylo zrovna pracovní úterý, skoro půlka října a místy pršelo, přesto mě ty úplně prázdné cesty kolem Vydry překvapily.   

 

 

 

Cesta pak pokračovala od Turnerovy chaty dolů na Čeňkovu pilu. Když vezmu v úvahu, že samotná cesta kaňonem zabere přibližně 2 hodiny, přidáme skoro hodinu na oběd, tak z na pohled dlouhého času na focení zbývá už jen dvě a půl hodiny. A to - uznejte - je na pomalého fotografa, jako jsem já, navíc fotícího na dlouhé několikaminutové expozice, docela švunk :-).

 

 

 

Poslední fotka je už míst, kde kaňon končí, jeho sevřené stěny se rozestupují a prudký spád říčky se vyrovnává; k soutoku s Křemelnou (a tedy ke zrození řeky Otavy) už odtud zbývá jen kousek. 

 

Na autobusovou zastávku na Čeňkově pile jsem dorazil 10 minut před příjezdem autobusu, který mě odvezl na sušické vlakové nádraží, odtud jsem jel do Horažďovic, pak brněnským rychlíkem do Nepomuku, kde jsme museli kvůli výluce přestoupit na náhradní autobus do Plzně. Ano, měl jsem s sebou pro jistotu klíče od plzeňského bytu, kdyby se do plánu vloudil nějaký šotek, ale nakonec to nebylo třeba. Dalším vlakem jsem popojel do Berouna a odtud pak "elefantem" do Dobřichovic. V devět večer jsem byl doma a ještě jsem stihl se hned podívat, jestli z fotek něco vyšlo.

Suma sumárum - 10 různých spojů, cca 16 hodin cesty, celkové náklady asi osm stovek a jako výsledek asi 20 fotek, z nichž se jich do opravdového výběru dostane jen pár a nejsou vlastně ničím mimořádné. Ale výlet to byl příjemný, nadýchal jsem se čerstvého vzduchu, odpočinul jsem si od pracovních projektů, provětral jsem fotovýbavu a připomněl jsem si místa, která dobře znám a rád se do nich vracím. Jak už jsem si několikrát potvrdil, jde to různými trasami i "na otočku". 

Tak teď jen doufám, že na další návštěvu nepřijedu zase až po pěti letech.