Dvě nové říční variace

Už jsem tu na blogu psal o svém záměru připravit nový výstavní cyklus s pracovním názvem Říční variace. Jak zdejší blogoví štamgasti dobře vědí, již víc než 7 let chodím občas fotit na jedno úplně obyčejné a od okolního světa zčásti izolované místo na břehu Berounky poblíž Dobřichovic, ze kterého je vidět několik nenápadných vlnek na říční hladině, vytvořených kameny a dalšími překážkami v korytě řeky. Chodím tam v různé denní době, v různých ročních obdobích, při různém stavu vody, za různého počasí. Během focení používám různé úhly snímání, a většinou i pomocné fotofiltry: Polarizační, kterým je možné zčásti ovlivňovat odlesky na vodní hladině, a pak především různé druhy filtrů neutrálních a infračervených.

Když jsem před časem začal zkoušet hrát vybrané Bachovy klavírní Goldbergovy variace, uvědomil jsem si, že s fotkami, které si z focení na zmíněném místě postupně přináším, je to podobné jako s těmi klavírními variacemi: Vznikají na stejné téma (zobrazují v podstatě pořád stejných pár čtverečních metrů) a i když se od sebe výsledné obrázky mohou svou formou zásadně lišit, v podstatě dohromady tvoří jeden obsahový celek. Zcela přirozeně se tak rozvinul samostatný "projekt", jemuž říkám Říční variace, který obsahuje fotky barevné, černobílé i infračervené, většinou dělané s využitím hodně dlouhého expozičního času. Variace na dané téma, které mají v podstatě nekonečné množství podob a faset, a přitom zobrazují v přírodě úplně běžný, drobný a na první pohled ničím nezajímavý objekt, který běžného kolemjdoucího jen stěží něčím upoutá. Tím spíš si myslím, že má smysl představit takové místo v těch nejzajímavějších podobách, které jsou často lidským zrakům skryté.

Když si z takové několikahodinové vycházky k řece přinesu jeden použitelný obrázek, jsem s výsledkem nadmíru spokojený, protože se to nestává zdaleka vždy. Minulý víkend jsem si takové fotky přinesl dokonce dvě a dnes bych vám je rád představil:

U první fotky jsem si počkal až na západ slunce a chtěl jsem, aby sluneční paprsky z boku dopadaly jen na část vlnek na obrazu, takže na fotce bude zřetelné rozhraní mezi odcházejícím sluncem a nastávající tmou. Fotograf je do značné míry odkázaný na aktuální podmínky; ne vždy máte tu kliku, že paprsky zapadajícího slunce neruší žádná oblačnost ani opar, který by světlo rozptyloval. tentokrát to docela klaplo, byť to byly trochu nervy, protože slunce prorazilo mezi mraky jen asi na posledních 10 minut.

Když máte jen takový omezený čas a víte přitom, že váš záběr vyžaduje dlouhou expozici (v tomto případě 5 minut), máte jen minimální šanci na reparát. Míra osvětlení totiž s každou vteřinou výrazně klesá. Ukážu to na následující dvojici obrázků. Když zapadající slunce vyšlo zpod mraků, osvětlení bylo přibližně takové, jaké jsem si představoval, takže jsem mohl spustit spoušť (expozice 5 minut, ISO 100).   

 

 

Abych měl jednoduché srovnání, hned po kontrole výsledku jsem začal exponovat znovu a protože vím, že světla v těchto minutách ubývá o překot, prodloužil jsem expozici na 7 minut a zvýšil ISO na 250. I při takto upravených podmínkách je světla na čipu zřetelně mnohem méně a fotka tak má úplně jiný "kovovější" charakter. Asi minutu po dokončení expozice slunce zapadlo a já mohl zabalit a jít domů, protože hrátky s osvětlenými vlnkami pro tento den skončily.

 

 

 

 

Vlastně ze stejného místa - jen vzhůru nohama - je udělaný infračervený snímek. Stín jednoho ze stromů na břehu jsem v postprodukci malinko zvýraznil, protože mi připomínal lidskou postavu. Úplně obyčejné říční proudy vytvořily po otočení jakousi zvláštní masu zprohýbaných světel a stínů, která jako kdyby tvořila přetěžký náklad, jenž naznačená lidská postava musí nést. Osobně jsem dalek toho podléhat nějakým nekonkrétním znepokojivým tíživým tlakům, beru věci - když to jen trochu jde - spíš optimisticky, ale znám dost lidí, kteří realitu vnímají jako velký a neustávající tlak na jejich křehké duše, což je sice většinou zcela nepřenosná zkušenost, ale já si to zvnějšku naivně představuji právě nějak takhle. Každopádně věřím, že fotka, které jsem dal pracovní název Všechna tíha světa nebude vyznívat depresivně, spíš měla naznačit účast a snahu o vcítění v oblasti, kterou mi sudičky (a já jim za to věru nepřestávám být vděčný) nedali do vínku (Pozn. autora: Děkuji Marii Veronice za upozornění, původní odpudivou hrubku ponechávám pro výstrahu :-)). 

No vida, dvě použitelné nové variace z jednoho asi dvouhodinového focení, to je na mě úplně mimořádná efektivita. Uvidíme, jak se bude postupně tahle série profilovat a kdy (a jestli vůbec někdy) se dostane do stavu, kdy bude možné ji veřejně předvést. Do té doby budu asi občas na tomhle místě u řeky rušit místní volavky a rybáře na protějším břehu, a zde na blogu budu pro změnu rušit zdejší návštěvníky dalšími obrázky podobného ražení. Snad se mnou budou mít všichni zmínění ještě nějakou dobu trpělivost :-).