Jiří Hájíček: Dešťová hůl

Dlouhodobá nespavost není nic příjemného, kdo sám zažil, asi může potvrdit. Důvody pro ni ale mohou být různé a určitý pocit vnitřní nespokojenosti nebo nenaplněnosti v kombinaci s každodenním stresem z něčeho, co sami hluboko uvnitř sebe (před ostatními bychom si asi netroufli, abychom nebyli považováni za rouhače)  považujeme za něco, co pro nás dávno pozbylo skutečného smyslu, může být snadno jedním z nich. 

 

Tereza ho našla v půl páté ráno na pohovce s notebookem na klíně. Stála za ním, prsty mu jemně projížděla ve vlasech a nahlížela mu přes rameno. Na malém monitoru svítily bílé zasněžené pláně. Pustý kamenitý břeh a jezero. Na hladině plavaly zbytky ledových ker.

"Netušila jsem, že tě tohle láká."

"Je to za polárním kruhem."

"Trochu mě děsíš, miláčku..."

"Proč?"

Chvíli mlčela. Pokoj s knihovnou byl tichý.

"Vždyť je to úplná pustina. Jen led a skála. Po tomhle toužíš?

"Myslím, že tam přece jen něco je, Terezo. Nad tím ledem. Chvěje se to v mrazivým vzduchu."

 

Hlavní postava knihy, Zbyněk Polecký, je jedním z takových lidí. Je odborníkem na správu pozemků a ctí odpovědný vztah lidí k půdě, spíš těch dávných než dnešních, kdy se vztah k půdě výrazně proměnil; však i Zbyňkovo příjmení jako kdyby jeho odborný zájem odráželo, protože pole a jejich vlastníci kolem něj v jeho práci defilují denně. Pracuje na odpovědné pozici, má skvělou ženu a krásný byt, který splácí, cítí, že by se slušelo, aby byl šťastný, ale nedokáže to. V noci nemůže normálně spát a utíká k věcem, které řadě lidí - včetně jeho vlastní ženy - připadají nepochopitelné a bláznivé. 

  

V kuchyni už škvírami žaluzií prosvítalo bledé světlo. Zbyněk seděl u stolu, digitální čas na elektrické troubě ukazoval 5:10. Už nemá cenu pokoušet se usnout. Šel do koupelny a zíral do zrcadla. Co mě zabíjí? Nedokážu to říct. Neumím to nikomu vysvětlit. Co to je, co mě ničí? Mám se celkem dobře. Zřejmě tedy NIC. Absurdní závěr. Zabíjí mě VELIKÉ NIC. Mám ženu a práci a úvěr ze stavebního spoření a dva nebo tři kamarády. Normální život. A zabije mě NIC. To je tak pitomý. Necítil už vztek z probdělé noci. Ani na ten už mu nezbývalo sil. 

 

Jsem přesvědčený, že lidé, kteří mají už něco odžito, Zbyňkovy pocity dobře znají. Asi každý prožívá období, kdy se zdá, že nic z "normálního života" nemá skutečný význam, protože ten pravý smysl leží někde jinde, tedy snad, pokud jsme optimisti a existenci smyslu vůbec připustíme. Cítíme, že bychom za ním měli co nejdřív vyrazit, protože čím později tak učiníme, tím méně nám na to zbyde sil, ale není zřejmý ani směr, ani vzdálenost ani nezbytný čas. A žádná pojišťovna nám nezajistí, že se z takové cesty za smyslem a za podstatou vrátíme spokojenější sami se sebou, neřkuli šťastnější, ani to, že se vůbec vrátíme.

 

"Někdy mi moje práce připadá nesmyslná."

"Proč?" zeptala se a zívla.

"Vlastně i nemorální."

"Tomu nerozumím."

"Přečti si, co píše Rudý oblak. Indiáni si nedovedli představit půdu jako majetek, kterej si můžou ohradit nebo kterej můžou prodat. Chápali svoje loviště jako něco, co jim vyšší moc svěřila do správy. Jak můžeme prodat něco, co nám nepatří, ptali se, když po nich běloši chtěli podepsat smlouvy o prodeji."

"Proboha, o tomhle ty přemejšlíš v půl čtvrtý ráno?"

Do dlouhodobého "období nespavosti" vstoupí nečekaně dohozený kontakt se ženou, kterou v dětství a mládí důvěrně znal. Zatímco on odešel do města studovat, Bohuna zůstala na vsi v chátrající usedlosti zbudované generacemi jejích předků. Zbyněk zpočátku jako by se k ní vůbec nechtěl znát, ve hře je nejspíš nechuť postavit se tváří v tvář svým dávným selháním. Ale šlo vůbec o selhání? Vždyť lidé se potkávají a rozcházejí, jedna láska vždycky musí být první a jen málokdy zůstane jediná. Ukáže se, že Bohuna má problém s dědictvím pozemků po příbuzných, a chtěla by od Zbyňka odbornou radu, jak postupovat. Jenže jakmile se Zbyněk začne o případ hlouběji zajímat, narazí na řadu podezřelých okolností, které naznačují, že se zmíněnými pozemky se hraje podivná hra. Hra, která v prvním plánu může vypadat jako kritika ziskuchtivosti a novými možnostmi pokřivených charakterů, ale stále více se ukazuje, že jde ve skutečnosti o odvěký příběh soužití lidí různých povah: Lidské charaktery se v čase zase tolik neproměňují, mění se jen jejich možnosti a dobové postupy. Čím hlouběji se Zbyněk noří do zdánlivě triviálního případu, tím je jasnější, že se potřebuje nějak vyrovnat s vlastní minulostí, která leží právě zde, na vesnici, v Lešicích, v místech, kde spolu s Bohunou prožili dětství a počátek přerodu do dospělosti. Je dobře, když se nečekaně minulost protne s přítomností? A co z toho spojení vyplývá pro budoucnost?

 

Znali to s Bohunou jen z dědečkova vyprávění, pradědečka už nezažili. Zbyněk stál uprostřed dvora, na který padala tma a studená mlha, a myslel na to, kolik naděje musel mít ten člověk v duši. Jedna cihla vedle druhé, hypotéka u banky Slavie, zídka poskládaná z kamenů placáků, každý musel vzít několikrát do ruky. Všude bývalo čisto, zametená stodola. Práce od svítání do večera, každý den. Pradědeček netušil, jaké přijdou časy. Ale tohle po něm zbylo, navzdory všem okupacím, mizeriím, cholerám a karanténám to tu všechno zůstalo, sice zašlé, ale i po devadesáti letech drží ta šachovnice cihel v maštalích pevně pohromadě. Zbyněk se zastyděl, když ho napadlo, kolik naděje v srdci cítí on, když se ráno v půl třetí v pohodlném městském bytě dívá do zrcadla na své kruhy pod očima.

 

Poměrně rychle Zbyněk narazil na podezřelé pozemkové transakce, jejichž aktéry jsou zjevně lidé v rámci malé venkovské rodové mafie, se kterými se z minulosti zná. Závoj předstíraného přátelství rychle mizí, jakmile se ukáže, že se Zbyněk své dávné lásce Bohuně rozhodl skutečně pomoci a je ochoten kvůli tomu zajít dost daleko. Zároveň Zbyněk bere nespravedlnost vůči původnímu vlastníkovi polností, zemřelému bezelstnému Bohunině strýci jako útok na sebe samotného, lépe řečeno na vlastní minulost, na dobu, kdy byl ještě jeho život plný energie, nadějí a očekávání. Kam se to všechno podělo, jakou dírou v pytli vytřáslo, bůh suď. 

 

 

Čtenář si na modelu maličké zapadlé komunity může představovat, co vše se asi - většinou zcela mimo zájem veřejnosti - děje v obchodech s pozemky na mnohem vyšší než vesnické úrovni. Jde jen o novodobé mamonářství, které spustila doba, sama notně vymknutá z kloubů, nebo jde o přirozený vztah mezi "lovci" a jejich oběťmi, silnými a slabšími "kusy", lidskými typy, které jdou ze století do století, proměňují formy svého trudného sice ale v jistém smyslu tradičního soužití, ale obsah zůstává bez podstatnějších změn. Zbyněk se zakusuje do případu jako buldok, je rozhodnutý dosáhnout spravedlnosti; jako kdyby všechno své snažení zkoncentroval právě do tohoto případu. Opravdu může dosáhnout nápravy toho, co se pokazilo, a postrčit dobro a (relativní) nevinnost k vítězství? Nemůže to pro něj být poslední příležitost udělat něco doopravdy správného, co mu pomůže znovu v noci spát? Stojí to za to, aby kvůli tomu rezignoval na to ostatní, co doposud utvářelo jeho život? A jsou ti, kterým chce pomoci, připraveni nést znamení pravdy v prostředí, které buď neumí nebo se obává či stydí přiřadit jí hodnotu? Nejednoduché otázky k přemýšlení a zdaleka ne jen pro postavy z knihy.

 

"To je jediný, co umíš. Otočit se ke mně zády."

Nehýbal se, ale věděl, že ona nespí, že sedí na posteli, vnímal to absolutní ticho ložnice, nikdo z nich se nepohnul, jako dva pistolníci v souboji těsně před výstřely, z nichž jeden zazní o půl vteřiny dřív a bude přesnější. Usilovně přemýšlel, jak to zlověstné ticho přerušit.

 "Já prostě některý věci musím udělat, Terez. Jinak už budu jinej člověk."

"Co to povídáš, prosím tě?

Mezi stěnami ložnice dozníval ten mrzutý, rezignovaný tón jejího hlasu.

"Asi ti to nedokážu vysvětlit, proč to dělám, ale..."

"Chceš říct, že bych to stejně nepochopila?"

"Mám strach, že když něco neudělám teď, v tomhle momentě svýho života, tak se najednou probudím jako někdo jinej. A už to nepůjde vrátit zpátky."

Kromě základní linie příběhu, který po povlovném rozjezdu postupně akceleruje do místy skoro detektivkového rytmu, se postupně víc dozvídáme o vztazích mezi jednotlivými postavami, které jsou ve své (pro mne velmi sympatické) běžné obyčejnosti ale zároveň nejednoznačnosti celkem košaté. Tři ženy, které v různých obdobích spoluutvářely Zbyňkův svět, někdy samostatně, jindy současně. Venkovská Bohuna (domácká podoba jména opět napovídá typ postavy), kulturně založená manželka Tereza (zde by se jakákoli domácká podoba jména jaksi nehodila) a dřívější krátkodobá (možná spíš dokonce jednorázová) milenka Kamila. Různé ženy, různé vůně, různé vzpomínky, provalené a možná i neprovalené hříchy, naoko odpuštěné, ale ve skutečnosti nezapomenuté viny. Jsme lidé a naše tužby nebývají svaté.

 

Ten zvířecí pohyb, jeho esenci měl neustále za víčky, jež drtila únava z nevyspání. Přál si, aby je nemusel nikdy otevřít, proti té ohromné tíze zvenku, aby mohl zůstat tam uvnitř, za očními víčky, a aby se tam vešel celý i se svým světem. 

Bohuna prochází v botách na kramflecích po jeho kanceláři v těsných džínách a hladkém světříku vypadá najednou tak jiná. Pak si vybavil zvuk, klapání podpatků, to bylo jindy, v jiném pokoji. Parkety v apartmánu secesního hotelu, štíhlá Kamila si svléká tmavou sukni a nervózně přechází v černých punčochách a botách na jehlách kolem něho do koupelny. Pak ráno na snídani, dotýkají se jemně rukama, v luxusním salónku čtyřhvězdičkového hotelu, na mísách zakázané ovoce a spousty dalšího jídla a v hlavě výčitky svědomí a kolem švitoření japonských turistů. A do třetice Tereza, vstává a dlaněmi se přitom opře o jeho stehna, protáhne se jako kočka, tím nenapodobitelně svým způsobem si uvazuje vlasy do ohonu, který jí poskakuje po nahých zádech, když kráčí od klavíru po vrzajících parketách jen v černém krajkovém prádle.

 

Z textu je cítit, že má autor v úctě dobu, kdy se utvářely a rozvíjely tradiční vesnické rody. Dnešní doba sice ve srovnání s minulostí přináší řadu projevů materiálního bohatství společnosti, ale často se s ním neumí vypořádat a přetavit ho do pocitu osobního štěstí a opravdové radosti. Jako kdyby i tato naše doba - aspoň našima očima - trpěla nespavostí jako hlavní postava knihy a snažila se od toho, co je podstatné, uhýbat k nekonfliktním podružnostem. Přímé srovnání minulosti s přítomností většinou pro druhou jmenovanou nevyznívá zrovna dobře.

 

"Měl jsem kousek odtud pacienta, bejvalej sedlák, ročník 1923. V devětatřicátým schoval bustu Masaryka před fašistama. Po osmačtyřicátým ji zase zahrabal zpátky do sena, před komunistama. A když ji po roce osmdesát devět konečně moh vystavit na návsi, za měsíc ji zničili vandalové..." 

 

Je jen otázkou času, kdy aktuální Zbyňkův zájem o lešický případ nepřímo vyvolá vztahovou krizi v navenek pokojném, spořádaném a tolerantním manželství Zbyňka a Terezy. I v něm jsou kalnější a pro cizí oči neviditelné proudy; oboustranný motiv skutečné či domnělé zrady i zdánlivě nevyrovnaný zájem společně řešit prozatím nenaplněnou touhu po dítěti. 

Tereza u indiánského týpí. Zastavil se u téhle fotky z nedávné doby. Tmavočervené návleky přes světlé elastické kalhoty, červená větrovka, barevný šátek na hlavě. Vedle ní náčelník Lakotů, na hlavě čelenku s jedním orlím perem. I na fotce s Terezou si zachoval vážnou, důstojnou tvář. Zbyněk zavřel fotogalerii a v kontaktech našel číslo uložené pod jménem Dušan. Dlouhý tón zněl jen pár vteřin.

"Zbyňku?"

"Nazdar náčelníku. Neruším?

"Ne. Mám po šichtě, ležím na kavalci."

"Já taky, po šichtě, na kavalci," zasmál se Zbyněk.

"Děje se něco, bílej bratře?

"Jo, děje," řekl Zbyněk potichu do telefonu, "jsem na válečný stezce."

Kniha je mi velice sympatická použitým stylem, dalo by se snad dokonce říct, že kdybych to uměl, právě takto bych si přál psát rozsáhlejší texty. Tok děje je plynulý, na vývoji není nic nepravděpodobného, vše se dá jednoduše představit a pochopit. Jako by i vyprávění této knihy bylo dokonale ukotvené a uzemněné ve skutečnosti, jako jsou životy jejích hrdinů tak či onak připoutané k zemi. I když tradiční, přesto je použitá forma v mnoha ohledech moderní, četba mi připomínala sledování výborného fotbalisty, který se, zdá se, při hře vůbec nenamáhá, ale přesto dokáže každý jeho kontakt s míčem hru zrychlit a udělat nenápadně krásnější na pohled. Velká síla textu je podle mě především ve schopnosti střízlivě ale přitom výstižně a s dlouhou "dochutí" na čtenářově patře vyjádřit pocity jednajících postav. 

 

V pohledu záchvěv nejistoty. Dospěli jsme do věku, kdy se každý bojí, aby nezůstal sám, řekl si. Když odložili dokumenty, seděli u stolku ještě asi půl hodiny.

Opatrně se pokoušeli něco si navzájem sdělit o svých životech. Zbyněk cítil, jak oba chvátají, aby se každý z nich zase vrátil do toho svého světa. Možná momentálně trochu studeného a cizího, ale známého a střeženého.

 

Mám-li být upřímný, nejsem žádný velký fanoušek soudobé české prózy; dostávám se k ní jen náhodou nebo na přímé doporučení (a občas dílem náhody v dobřichovické knihobudce). Přestože jsem z řady ohlasů samozřejmě o Hájíčkových předchozích úspěšných knihách věděl, sám jsem je nečetl, takže mým prvním setkáním s Hájíčkovým dílem byla až loňská divadelní adaptace románu Dešťová hůl v divadle Kámen, kde jsem zrovna v době premiéry měl svou fotografickou výstavu. Na představení jsem se přišel moc rád podívat a zaujalo mě natolik, že jsem si chtěl přečíst románovou předlohu, což nebylo nijak obtížné, protože se knížka prodávala přímo v divadelním baru. A protože se na představení přišel podívat i pan Hájíček osobně, hned jsem ho navrch pumpnul o podpis.

 

Dnes už má u mne Dešťová hůl opravdu neobyčejnou bilanci: Dvakrát jsem přečetl knížku; jednak proto, že si rád ty knihy, které za to podle mne opravdu stojí, přečtu pomalu a s různými návraty a opakovačkami, když už není zapotřebí sledovat děj (někdy člověk dokonce objeví spoustu zajímavých drobností, které napovídají, jak asi text postupně vznikal), jednak jsem si potřeboval všechno podrobně připomenout před tím, než napíšu tenhle článek :-). No a dvakrát jsem viděl i divadelní zpracování, protože jsem si chtěl porovnat odlišná herecká obsazení. Když to všechno sečtu dohromady, můžu říct, že všichni otylí Tylové, strupatí Stroupežničtí a mrštní Mrštíci mohou jen zpovzdálí závidět, jak byla Macháčkova (divadelní struktura a scénář) a Hájíčkova (kniha a divadelní námět) Dešťová hůl oproti většině jejich vlastních dílek v mých očích úspěšná :-).  

 

 

Knihu vydalo vydavatelství Host, Brno v roce 2016, já mám dotisk prvního vydání z roku 2017.

 

O autorovi:

Jiří Hájíček (nar. 1967) vyrůstal na jihočeském venkově, kde později i pracoval. V současnosti žije v Českých Budějovicích. Od konce devadesátých let vydal tři sbírky povídek, Snídaně na refýži (1998), Dřevěný nůž (2004) a Vzpomínky na jednu venkovskou tancovačku (2014), a novely Zloději zelených koní (2001) a Fotbalové deníky (2007). První Hájíčkův román Dobrodruzi hlavního proudu vyšel v roce 2002. Oba následující autorovy romány, Selský baroko (2005) i Rybí krev (2012) byly oceněny Magnezií Literou. Jiří Hájíček patří k neujúspěšnějším současným českým spisovatelům. Jeho knihy vyšly v angličtině, italštině, maďarštině, chorvatštině, makedonštině, běloruštině, polštině a bulharštině. V září 2016 měl premiéru film natočený podle jeho knihy Zloději zelených koní.

Pozn.: Odstavce napsané kurzívou jsou citace z knihy. 

P.S.: První větu tohoto článku jsem napsal už 10. července 2021, kdy jsem začal nad článkem uvažovat, všechno ostatní až o tři čtvrtě roku později. V mezidobí se toho sice dost odehrálo, ale přesto věřím, že oba příspěvky takto pospolu budou dávat smysl :-).