Mimořádné focení na Pražském hradě

Za posledních 10 let jsem navštívil areál Pražského hradu všehovšudy dvakrát, a to vždycky jen v okamžiku, kdy jsem tam chtěl vidět konkrétní výstavu, pořádanou v prostorách Hradu. Ani jednou jsem tam nešel jen tak na procházku, jak jsem byl zvyklý z dřívějška chodit naprosto běžně, jeden čas prakticky denně, ve dne či v noci. Možná právě proto, že si dobře pamatuji Pražský hrad jako vstřícnou, otevřenou a volně dýchající instituci, nedokážu překousnout, že se z Hradu stala pevnost, kam se návštěvník dostane jen v případě, že projde zevrubnou prohlídkou, vyndá z kapes veškeré kovové předměty a nechá nahlédnout do všech zavazadel. Řekl jsem si, že nemám zapotřebí procházet takovými procedurami a prostě jsem se rozhodl vnitřek areálu Hradu nenavštěvovat a symbol svého státu vždycky raději nějakým způsobem obejít. 

Před nedávnem mě ale z tohoto mého soukromého vzdoru vytrhla jedna kolegyně - fotografka, která se specializuje na focení Prahy a návštěvu Pražského hradu v jednom ze svých instagramových příspěvků vysloveně doporučila, protože je v této době - zejména večer a vpodvečer - pořád ještě jen minimálně zaplněný, což asi už dlouho nevydrží. A tak jsem si řekl, že hrdost je pěkná věc, ale zajímavé fotky z nedostupného místa tímto způsobem nevzniknou, takže hned první den své týdenní dovolené udělám jednu výjimečnou fotovýpravu na Hrad, spolknu své invektivy vůči bezpečnostní kontrole (ti kluci, kteří to všechno zařizují, stejně za nic nemůžou) a zkusím odtud pár fotek přinést. Jestli tedy chcete, můžete se připojit, projdeme si tenhle zapovězený prostor společně :-).

Ano, milé děti, byly doby, kdy touhle vstupní bránou bylo možné do hradu opravdu vstoupit. Dnes je tu "POUZE VÝSTUP". Věci se pořád mění. Ale v zapadajícím - byť třebas teprve únorovém - slunci se to snad dá těch pár let do příští změny vydržet.

 

Protože jsem chtěl fotit hlavně večerní fotky (vzal jsem si na to s sebou i speciální "městský noční filtr"), musel jsem napřed trochu počkat na tmu, což jsem využil k tomu, abych si celý Hrad zvědavě a pomaličku prošel až na druhý konec a trochu se s ním po tak dlouhé době odloučení opět seznámil. A protože po západu slunce světla a barev rychle ubývalo, udělal jsem si jeden černobílý vyhlídkový záběr kolem Daliborky k Letohrádku královny Anny, tzv. Belvederu.

 

 

Ke slavné Zlaté uličce přiléhá kavárna a já se přiznávám, že z této strany jsem doposud Zlatou uličku ještě neviděl. Lampy se právě rozsvítily, i když denního světla se zdálo být ještě dost, což ale platilo už jen pár posledních minut. 

 

 

Kavárna je dočasně uzavřena, místní děla dočasně nefunkční. Doufejme, že v sezóně se zprovozní ta správná část a někdo to nepoplete.

Následuje průhled od kavárny do hlavní části Zlaté uličky. Tam se přece jen ještě pár kolemjdoucích sem tam objevilo, však jde o velké turistické lákadlo, zvlášť teď, když k prohlídce nemusíte mít speciální vstupenku. Turnikety jsou zde sice přistavené, ale mimo provoz.

 

 

 

Nejznámější část Zlaté uličky v počínající modré hodince. Fotil jsem tu nějaké Italy, Španěly i Rusy; copak jde odmítnout, když kromě nás tu právě nikdo další nebyl? :-)

 

 

 

Jako jediný z "trpasličích" domečků bylo otevřené číslo 20. Nabízený sortiment mě sice moc neoslovil, ale vypadalo to na pohled moc přívětivě a nakouknutíhodně.  

Pražský hrad občas mámí lidské smysly: Např. ta bílá věž na následující fotce je oficiálně Černá věž, jeden z pozůstatků nejstaršího dochovaného kamenného hradního opevnění. Tudy se dá vyjít ven z areálu na Staré zámecké schody, ale my se tu otočíme a projdeme uličkou kolem Jiřského kláštera ke katedrále.

 

Teď už se stihlo setmět pořádně, takže některá odlehlejší zákoutí vypadala tak, jako byste překročili bludný kořen a propadli jste se o nějaký ten rok nazpět.

 

Vida, to jsem ani neplánoval, že budu moct fotit Svatovítskou katedrálu v modré hodince. Tím spíš, že si ještě možná pamatujete, že modrá hodinka je ještě podstatně vzácnější, než z jejího zažitého názvu plyne, což jsme si loni v létě prakticky vyzkoušeli v článku Jak dlouho trvá modrá hodinka? Ale jsem vždycky rád když se vydaří to, co jsem vůbec neplánoval. Z této strany celkem decentně nasvícená katedrála se, myslím, pěkně vyjímá proti tmavě modrému pozadí.

 

Dostáváme se na třetí hradní nádvoří, kde je sice nejkrásnější výhled na katedrálu, ale není tu možné zařídit rozumný odstup, takže kácení linií při focení směrem vzhůru je velmi výrazné. Fotku sem dávám jen jako ilustraci, že stačilo jen pár minut a pár desítek metrů a modrá hodinka je pro tento večer definitivně passé.

 

 

Mě na třetím nádvoří víc zaujala krásná gotická socha svatého Jiří zabíjejícího draka. Stěna katedrály na pozadí byla osvětlená tak, že jsem si řekl, že zajímavá by v tomto případě mohla být i pouhá černá silueta.

 

 

 

Žulový mrákotínský obelisk architekta Josipa Plečnika vrhal tak pěkný stín, roztínající třetí nádvoří vedví, že si tahle fotka vysloveně řekla o jednoduché černobílé provedení.

 

 

Po dvouhodinovém pobytu na Hradě jsem měl konečně možnost projít hlavní hradní branou aspoň v obráceném směru a ocitl jsem se mimo areál. Měl jsem ale ještě vymyšlenou jednu fotku, kterou jsem chtěl pořídit v blízkosti Hradu, konkrétně v zatáčce Nerudovy ulice. Když jsem tu totiž fotil za novoročního večera (jak na Nový rok, tak po celý rok, že?), všiml jsem si na fotkách, jak jsou tu zajímavě uspořádané pouliční lampy. Vymyslel jsem si proto, že by šlo udělat ten záběr teleobjektivem, takže by se všechny ty lampy zdály být pohromadě; kdyby se pak podařilo dostat do záběru ještě nějaký kolem procházející pár, bylo by to skvělé. Párů kolem sice chodilo dost, ale kromě nich i další lidé, které už jsem v záběru mít nechtěl, tak jsem si stejně musel chvilku počkat na tu správnou konstelaci. Řada rozsvícených oken v levém horním rohu byla pak už jen náhodnou odměnou za trpělivost :-).

 

 

Tak co, jak se vám naše dnešní mimořádná hradní procházka líbila? Mně bylo každopádně velkým potěšením vás na ní doprovázet. A co vy? Chodíte i vy občas na Hrad i skrze bezpečnostní rám? A jestli ano, co se vám fotí v tom dost sevřeném prostoru bez možnosti většího odstupu nejlépe?