Jevgenija Ginzburgová: Strmá cesta (Крутой маршрут)

I když čtu docela dost, málokdy se mi stává, že mě kniha hned po prvních řádcích popadne a - i když tuhle jsem si dávkoval po kouskách, většinou při cestách vlakem do práce a z práce - nepustí mě až do konce, i když má přes 700 stránek a z mnoha důvodů není vůbec snadné ji číst. Ne, nebyl to ten případ, že knihu prostě přečtete na jeden zátah, protože se čte, jako když upíjíte chutný nektar, ale i když jsem zrovna nečetl, byla se mnou a ve mně, nezbývalo mi, než o ní přemýšlet - při nákupu, při jednání v práci, při procházení po vánoční staré Praze. Nevnucovala se, ale nešla úplně vypnout a pominout. Ani teď se nedá úplně vypnout, čehož důkazem budiž tento článek, za jehož obsáhlost i nedostatek vtipu se předem omlouvám.

Když tuhle knihu čtete, můžete být sebevětší pesimista, a přesto nejspíš budete muset dojít k závěru, že žít v zapráskané české současnosti je o dost lepší než žít v Sovětském Svazu za velikého Stalina ve druhé polovině 30. let 20. století, v době, které se taky někdy celkem zaslouženě říká období velkého teroru nebo Velká čistka. Přemýšlel jsem, o jaký jde vlastně žánr: Jsou to paměti? Svým způsobem ano, protože smyslem knihy je oživovat lidskou paměť a připomínat, co by kolektivní paměť (a máme s tím i u nás bohaté zkušenosti) ráda vytěsnila, protože se to jaksi nehodí do mýtů o vlastní velikosti a dobrácké moudrosti. Ale je to vlastně možné považovat trochu i za román, ve kterém autorka splývá s hlavní hrdinkou a všechny postavy a jejich osudy reálně existovaly. Kurzívou jsou v dalším textu označeny citace z knihy.

 

 

Žeňa Ginzburgová, třicátnice v rozpuku sil, v té době pracovala na Kazaňské univerzitě, věnovala se ruskému jazyku a literatuře, byla nadšenou komunistkou a měla manžela (rovněž nadšeného komunistu) a dvě malé děti (tou dobou ještě bez vyznání). Když v půlce 30. let začalo po Kirovově vraždě v zemi paranoidního diktátora notně přituhovat a bystré oči dosud spíš latentních inkvizitorů začaly na každém kroku odhalovat další a další nepřátele lidu, spiklence a špióny, autorka byla obviněna, že nevystoupila s kritikou článků svého univerzitního kolegy, jehož text podrobil zdrcujícímu odsudku sám Nejvyšší soudruh. Kolega byl obviněn z tzv. trockismu (nazváno podle Stalinova nenáviděného politického rivala), což se vzhledem k dalšímu vývoji v zemi rovnalo prakticky rozsudku smrti. A postupně se začala stahovat smyčka kolem všech, kteří s dotyčným kdy byli jakkoli v kontaktu, stejně jako se to stalo spoustě jiných lidí, kteří zase nevystoupili s veřejnou kritikou jiných "nepřátel revoluce". V obrovské zemi se začal o překot rozjíždět obrovský "mlýnek na maso", který se živil těly a dušemi miliónů lidí dalších přibližně 20 let.

Mladá Žeňa dostává - protože včas neodhalila kolegu - tajného trockistu - hned v roce 1934 důtku za "polevení v bdělosti". Protože ovšem chtěla úřady přesvědčit, že se ničeho špatného proti své straně nedopustila a odmítla se afektovaně kát a dožadovat odpuštění, o rok později přichází přísná důtka s výstrahou za "smířlivé postoje k nepřátelským elementům" a zákaz přednášení. Tehdy ji jeden známý dal zdánlivě nepochopitelný návrh: Všechno a všechny opustit, ztratit se ze světa, jevit se pro úřady i pro bdělé sousedy mrtvou, odjet třeba někam daleko doprostřed kazašských stepí nebo do hlubokých sibiřských lesů a počkat pár let, až se nejpustošivější vlna přežene. Ale copak to jde opustit manžela a malé děti? A strana je spravedlivá, ta by přece nedopustila příkoří na svých vlastních věrných dětech! Chyba! Ten návrh zmizet všem z očí nebyl vůbec hloupý, někteří to právě tak udělali a přežili. "Vybrala jsem si tu nejhloupější ze všech možných variant sebeobrany - plamenné dokazování neviny, ujišťování o oddanosti straně, což jsem rozvíjela tu před sadisty, tu před úředníky třesoucími se o svou vlastní kůži."

V roce 1937 dosáhla kola komunistické inkvizice plných obrátek. "Kdyby měli zatýkat takové, jako jsi ty, pak by museli strčit za mříže celou stranu," řekl tehdy autorce na její rostoucí obavy manžel a netušil, jak blízko pravdě jsou jeho prorocká slova. Pak ji za "přisluhování nepřátelům lidu" vyloučili ze strany a za dalších 8 dní zatkli. Původně jen na půl hodiny "podat vysvětlení". Reálně zmizela ze světa do soukolí stalinského systému na 18 let. Manžela ani svého staršího syna už neviděla, svou matku také ne, s tou si mohla aspoň občas pod dohledem cenzury napsat. Formální vyšetřování, které celé sloužilo jen k tomu, aby jeho výsledky opodstatnily předem připravený rozsudek. "Naštěstí mě zatkli ještě na jaře. Až od července pak byly novými předpisy zavedeny ´speciální vyšetřovací metody´". Ano, i tak se tomu dá říkat. Gestapo používalo podobné postupy, ale cílem bylo aspoň zjistit skutečnost. Ve vyšetřovnách NKVD bylo hlavním cílem přiznat se ke smyšleným zločinům. Mimochodem, velmi zajímavá je i koexistence různých názorových proudů ve vyšetřovací vazbě - jsou tu zarputilé stalinistky, které se doposud divže nemodlí k velkému Josipu Visarionoviči, přestože právě jeho politika a povaha je do téhle šlamastyky dostaly, jsou tu ženy s reálně pesimistickým pohledem na svět, jsou tu nezdolné optimistky, ženy "vězeňsky praktické", jsou tu hysterky i udavačky. A jsou tu i opravdové názorové oponentky, revolucionářské eserky, jsou tu i početné cizinky, u kterých se nepřátelský postoj k bolševickému sovětskému ráji jaksi apriorně očekává, přestože do země sovětů přijely jako přesvědčené komunistky. Jak jen je paradoxní, že i když jsou na tom všechny zdejší ženy stejně špatně, i zde, za vězeňskými zdmi dokážou být ideologickými soupeřkami.

Soud konstatoval, že autorka byla členkou ilegální teroristické organizace. "I když jste sama na místě činu v Leningradě nebyla, soudruha Kirova zabili vaši kumpáni, což znamená, že i vy za to nesete morální i trestní odpovědnost!" Výsledkem 7 minut trvajícího soudního procesu bylo odsouzení podle paragrafu 58: Terorismus s cílem restaurovat kapitalismus. Sedm minut, rychle odvést, za dveřmi čeká ještě dlouhá fronta nepřátel lidu, kterou je dnes nutné odbavit. Překvapením bylo, že nezazněl trest nejvyšší, protože ve spoustě jiných případů tomu tak bylo: "...K deseti letům vězení s přísnou izolací, ke ztrátě občanských práv na pět let a ke konfiskaci veškerého majetku."

"Deset let... A vy myslíte, že tu budete ještě deset let řádit? Vy jste vážně přesvědčeni, že se ve straně nenajdou lidé, kteří vám to překazí? Dříve či později bude s vámi konec... Už jenom proto, aby člověk viděl váš konec, je třeba žít. Byť ve vězení, to je jedno. Žít!" Jak lákavá je iluze, že se věci změní a dají do pořádku, protože takové zneužití socialistického práva si musí někdo brzo odskákat!

Jediným zpestřením nařízené izolace je občas půjčená knížka, recitace zapamatovaných veršů a každodenní patnáctiminutová procházka o samotě na maličkém asfaltovém dvorku: "Oblékám se a se zatajeným dechem čekám na tu vytouženou chvíli, kdy se ozve zvuk klíče v zámku. Bachař, který má na starosti tuhle část chodby, mě předává strážnému, který mě vede ke schodišti. Tam se mě ujímá dozorce prvního patra. Ten vede významného politického zločince dolů a tam už mě dozorce přízemí vyvádí na vězeňský dvorek, nad kterým se tyčí strážní věž, kde je ještě jeden strážný, a ten ze mne nespustí oko po celou dobu procházky. Pět zdravých mladých mužů, přírodou přímo stvořených k práci někde ve fabrice nebo na poli, se účastní procházky jedné velké teroristky. Všichni mají neproniknutelné tváře, plné vědomí důležitosti plněných funkcí a hrdosti nad důvěrou, která jim byla prokázána. Dovedu si představit, co jim o nás říkají v hodinách politické výchovy."

Po dvou letech ve věznici v Jaroslavli, kde každý "samotkář" slýchal přesně šest slov denně, přišla oficiální změna trestu. Stát umístil nerozvážně do vězení spoustu pracovní síly, kterou je třeba nějak využít, a tak se vězeňská izolace mění škrtnutím pera na nucené práce. I tuhle změnu musí odsouzená vlastnoručně podepsat, jako by na její vůli nějak záleželo (úřad je úřad!). 76 žen napěchovaných v sedmém nákladním vagónu dlouhého vlaku míří kamsi daleko, cesta trvá několik měsíců a cílem je pověstná Kolyma a tamní síť pracovních táborů, kterou později "proslaví" Alexandr Solženicyn po celém světě pod názvem GULAG. Socialistický pokrokový otrokářský řád doplňuje usilovně stavy. A velitel transportu je osobně odpovědný za dodržování přísných pravidel:

"Když zastavíme, musí bejt ticho. Jako kdyby bylo po vás. Za mluvení ve stanici je korekce. Mezi stanicemi můžete tlachat do libosti. Chleba stejná dávka, ale s vodou je to, ženský, bledý! Voda je úzkej profil. Takže máte povoleno na den jeden hrnek. Na všecko. Můžete ji vypít, vylejt, nebo se v ní třeba umejt." Pročpak asi musí být být všichni vězni ve stanicích v úplném tichu? Oni přece pro okolní svět neexistují, ještě by se od nich nakazil záští k nejpokrokovějšímu zřízení na světě a nepřátelskými myšlenkami. A ve stanicích, kudy transporty projíždějí, jsou docela normální lidé, kteří jedou svými vlaky za prací nebo za příbuznými. Nikdo nesmí vědět, co za zvláštní náklad vezou uzamčené tiché nákladní vozy.

"Do deklamace veršů se zapojuje moje sousedka ze samotky Olja Orlovská, a já málem tuhnu, když slyším, co recituje:

Staline, slunce moje zlaté!

kdyby smrt čekala mě snad,

chci jako lístek na široké cestě,

na cestě vlasti umírat.

Nastává pozdvižení. Z šestasedmdesáti pasažérek sedmého vagónu jich nejméně dvacet s neústupností maniaků tvrdí, že Stalin o nezákonnostech nic neví."

Po transsibiřské magistrále se vězeňkyně dostaly postupně až do Chabarovska a pak lodí až na sever, na Kolymu, do oblasti zlatých dolů, ve kterých otročí trestanci, na jejichž životě - alespoň těm, co do toho mají co mluvit - pramálo záleží. Ideologie aspoň částečně ustupuje ekonomice; velitelé tábora umějí počítat a vědí, že je levnější dostat nového vězně než dostatečně nakrmit toho původního. Naštěstí proud vnitřních nepřátel neustává. Rozlehlá severní Sibiř má svá pravidla, pravidla odvěká, přírodní, a pravidla lidská, byť lidského tu na nich není mnoho. 

 

"Byl srpen. Ale Ochotské moře mělo pořád odstín nemilosrdného olova. Stále jsem se snažila otočit hlavu tak, abych spatřila volný kousek obzoru. Ale nedařilo se to. Kolem strměly fialové kopce jako vězeňské zdi. To jsem ještě nevěděla, že to je zvláštnost Kolymy. Za celé roky života tam se mi ani jednou nepodařilo prodrat se pohledem ke svobodnému obzoru.

Z extrému do extrému: Po dvou letech izolace přechod do neustálé společnosti. Narozdíl od Moskvy a Jaroslavli, kde byly kolem prakticky jen politické vězeňkyně (tedy pardon, teroristky, samozřejmě), na Kolymě byla společnost pestřejší o protřelé kriminálnice, které neměly s politikou nic společného. Ty ostatně ve specifickém kastovním táborovém systému stály na nejvyšším stupni vězeňského žebříčku, protože kontakt s nimi nehrozil průšvihem (však mnoho původních věznitelů v dalších vlnách přešlo na druhou stranu mezi vězně - ne ovšem kvůli svým činům ale většinou kvůli stejně vyfabulovaným nesmyslům jako jejich původní oběti), "politické" se pak zacházením odlišovaly nejčastěji podle paragrafu, kvůli kterému se zde ocitly. Kromě toho bylo možné se občas vídat i s muži, nebo tedy s tím, co z nich po vysilující otrocké práci v rudných dolech zbylo.

 

Brzy se ukazuje, že přežití v tomto prostředí je spíše věcí náhody: Jste-li něčím sympatičtí někomu, kdo má aspoň špetku vlivu, může vás poslat na lehčí práci než kopat jámy ve věčně zmrzlé půdě či podetínat v padesátistupňovém mrazu staleté sibiřské stromy. Hranice mezi životem a smrtí se dá posunout o maličko kvalitnější látkou nebo botami, náhodou získaným soustem, trochou horké vody. Přežití záleží na štěstí a přizpůsobivosti, na schopnosti konat jakoukoli práci a často i na síti přátel. Aktivují se dosud nepoznané sebezáchovné pudy. A čtenář si nezřídka pokládá nezodpověditelné otázky: Jak bych v takovém prostředí a v takové situaci obstál já na jejich místě? Pokud optimisticky připustíme, že nic se neděje zcela beze smyslu, v čem tkví smysl toho, co se ve zdejší síti táborů děje? A kudy vede klikatá a často nezřetelná hranice mezi viníky a oběťmi?

Nová "povězeňská" rodina Jevgenije Ginzburgové: Osvojená magadanská holčička Toňa (dodnes známá ruská herečka Antonina Pavlovna Aksjonova), mladší syn Vaska (Vasilij Pavlovič Aksjonov, později spisovatel a sovětský disident), se kterým se mohla autorka knihy vidět až po 11 letech a to jen v Magadanu, kam za ní směl přijet jako vůbec první dítě některé z kolymských vězeňkyň z "předchozího života" (a i na to bylo třeba vyběhat, "vyšmelit" a řadu měsíců vyčekat speciální povolení) a Anton Walter, její druhý muž, lékař, krymský Němec a jako takový pochopitelně rovněž dlouholetý kolymský vězeň.

 

(fotku jsem ukradl při rešerši materiálů pro tento článek v jednom ruském zdroji na webu a už se mi pak nepovedlo zpětně zjistit, kde přesně to bylo)

 

Některé skutečnosti by za jiných okolností byly natolik absurdní, že by jim bylo možné se jen smát: Jako když vězni očekávali, že by mohli dostat po napadení Sovětského svazu hitlerovským Německem šanci bránit svou zem přímo na frontě (ale zrádcům a špiónům se přece nedá věřit!) a oficiální odpovědí bylo vyčlenění baráku se speciálním ještě zostřenějším  režimem pro všechny, jejichž jméno končilo na -berg, -burg nebo -štein.  Jindy zase - dva roky po propuštění (protože nikdo z propuštěných se z magadanské oblasti nesměl vrátit do normálního života "na pevninu") začalo druhé kolo zatýkání všech, kteří se dostali po uplynutí trestu ven z táborů, a všichni byli zatýkáni postupně, přesně podle abecedy (autorčino G je v azbuce hodně vepředu a moje V by přišlo na řadu ještě dřív).

 

Silou textu je schopnost zachytit ve víceméně nelidském prostředí každý záchvěv lidskosti, dokonce i ten, který přicházel od nesporných spoluviníků kolymského utrpení. Třeba muž, který při plavbě na Kolymu pravděpodobně zachránil autorce život, ale na druhou stranu se provokací a křivým svědectvím postaral o dodatečný desetiletý trest pro jejího budoucího manžela, lékaře Waltera (viz fotografie): "Uběhl nějaký čas a já se dozvěděla, že Krivickij byl postižen druhou mrtvicí. Teď už vůbec nemluvil a byl takřka nepohyblivý. Jenom levou rukou mohl ještě hýbat, a tak mi napsal dopis. Předal mi ho náš sanitář se slovy: ´Noví pacienti mu vyžvanili, že víte, kdo zavinil Walterův třetí trest.´ Luštili jsme dopis ve třech, byl dosti obsáhlý, ale v těch hieroglyfech bylo obtížné se vyznat. Dokázali jsme přečíst jen slova ´Odpusťte´ a ´Zítra umřu´ ..... Oči měl zavřené. Sedla jsem si na stoličku, sklonila se nad ním a zašeptala: ´Udělal jste pro mě hodně dobrého. Pamatuju si to. A to ostatní... Jsem ráda, že prosíte o odpuštění. Jsem přesvědčena, že Walter vám odpustí, až mu řeknu, jak se trápíte. Proklínám ty, kdo využili vaší slabosti...´Jedno jeho oko se otevřelo. Kanuly z něho slzy a bylo živé, vůbec ne zlé, nýbrž nešťastné."

 

V roce 1947, přesně po deseti letech od zadržení "na půl hodiny k podání vysvětlení", byla Žeňa Ginzburgová propuštěna, ale musela zůstat i nadále v magadanské oblasti, napřed na 5 let, později bylo pětileté vyhnanství změněno na vyhnanství doživotní. Do konce života nesmět opustit malé sibiřské město a každých 14 dní si poníženě chodit na úřad pro razítko opravňující držitele ke dvěma týdnům "svobodného pohybu".

 

"Že rok od roku vládla v našem světě zavržených stále větší nezákonnost, dalo se usuzovat třeba podle toho, jak se měnil význam hojně používaného lágrového rčení "od zvonění do zvonění". Dřív se ho užívalo jako povzdechu nad tím, že člověka se netkla žádná úleva, ani amnestie ani snížení trestu za dobré chování ani předčasné propuštění. Odseděl si celý trest zapsaný ve výměru - od zvonění do zvonění. Teď, po deseti letech mého putování různými lágry, po válce a vítězství, právě tehdy, kdy jsme očekávali od vlády mimořádné omilostnění, se toho rčení začalo naopak používat jako výrazu úlevy. Od zvonění do zvonění teď znamenalo, že člověk měl štěstí: Nezastřelili ho za "sabotáž", nedostal nový trest, nemusel "přesluhovat". Pustili ho na svobodu po vypršení určeného trestu."

 

Po propuštění se autorce časem podařilo s pomocí několika dalších známých z vězení a jejich kontaktů navzdory "skupinovému teroru" v kádrových materiálech získat na nějakou dobu místo jako vychovatelka v mateřské škole. Toto zaměstnání ale bylo stále nejisté a závislé na tom, jak se který oblastní hodnostář vyspí a čeho se náhle zalekne, stejně jako pozice dalších tisíců propuštěných a i na relativní svobodě nadále dobře hlídaných vězňů. "Takřka nikdo neměl iluze. Nemáme a nikdy už nebudeme mít možnost projevit svou vůli. Jsme rukojmí. Stačí, aby trochu zhoustl vzduch... Ne snad nějakými reálnými obláčky, stačí, aby trochu víc zhoustl modravým dýmem linoucím se ze známé dýmky, a znovu nás zaženou za ostnatý drát."

Po Stalinově smrti v březnu 1953 se život v celé zemi načas úplně zastavil, aby se po nějaké době opět rozběhl jen velmi nervózně, protože nikdo nevěděl, co se bude dít dál. "´Maminko, proč nepláčeš?´ vyzvídala Toňa. ´Všechny tety pláčou, jenom ty ne...´ ´Maminka už jednou plakala,´ trpělivě jí vysvětloval Anton, ´jenomže tos nebyla doma, bylas u tety July.´ Ve dnech smutku měl najednou Anton zase obrovskou klientelu. Každou chvíli pro něj posílali z funkcionářských rodin. Mnoho mocipánů z těžkého zármutku, z citového otřesu a z obav o budoucnost onemocnělo, i vzpomněli si na vyhnance propuštěného z práce, jenž musel odevzdat průkaz v rudém domě, ale marná sláva, je to zkušený doktor. ... Krevní tlak... Bílkoviny v krvi... To je tak dobré pro obyčejné smrtelníky, ale jak se může něco tak mrzkého týkat JEHO? Takhle by se zřejmě cítili podvedeni ve svých nejušlechtilejších citech staří Slované, kdyby jim najednou ohlásili, že má vysoký krevní tlak Perun. Nebo staří Egypťané, kdyby se náhle dozvěděli, že bůh Osiris má v moči bílkovinu."

 

Pro mne jako čtenáře bylo nesmírně zajímavé, jaký přerod v atmosféře okamžitě po Stalinově smrti nastal v oblasti Kolymy; doslova jako kdyby již v březnu vpadlo do severní Sibiře jaro, i když na ně tu podle přírodních zákonitostí byly ještě dobré dva měsíce času: "I mezi našimi politickými vyhnanci bylo v těch dnech hodně srdečních záchvatů a nervových otřesů. Celá desetiletí jsme byli bez nejmenší naděje, a teď když se poprvé zablýsklo na lepší časy, jsme byli celí nesví a vyvedení z míry. Zvykli jsme si na otroctví a div jsme neomdlévali pouhou vyhlídkou na svobodu. Byli jsme zakováni v ledové vězeňské cele a rozvracelo nás pouhé myšlení na svět, kde jezdí vlaky a lodi a kde létají letadla. Nikdo z nás nevydržel v těch dnech doma. Chodili jsme po ulicích a zastavovali jsme se s každým známým. Rozhlíželi jsme se kolem sebe, vzrušeně si špitali a oči nám potají svítily. Byli jsme jako opilí. Všem se točila hlava z pouhého tušení blížících se změn."

 

Jevgenija Ginzburgová využila první příležitosti a podala si svou první oficiální žádost o rehabilitaci adresovanou Vorošilovovi, se kterým se znala z raného mládí. "V Elgenu vězeňkyně často po večerním nástupu ve světle čadivých lampiček, aby je neviděli dozorci, pořád psaly a psaly a věčně si vymýšlely nové adresy. Jednou posílaly žádost hlavnímu prokurátorovi, pak předsedovi Rady ministrů nebo ústřednímu výboru strany. A nejčastěji osobně soudruhu Stalinovi. Některé napsaly během vězení stovky žádostí. Odpověď byla vždy stejná: Pro obnovu soudního řízení nejsou důvody. Nikdy jsem tím nebyla posedlá. Bezpečně jsem věděla, že dokud sedí na trůnu Největší přítel dětí, ani jediná kolymská matka se ke svým dětem nevrátí." 

 

Další a další absurdity všedního dne. Jevgenii Ginzburgové úřady jako jedné z prvních v Magadanu oficiálně uznaly doklady o kdysi "v minulém životě" dosaženém vzdělání. Doživotní vyhnankyně, žena trestaného Němce a odhalená teroristka byla přijata jako externí učitel ruského jazyka a literatury ve škole pro pracující. Nikdy by se ale nenadála, jací pracující se sejdou v její první třídě: "Tak to jsou vaši žáci,´ řekla mi ředitelka školy, když mě vyprovodila do třídy. Co to znamená? Přede mnou seděli důstojníci se zlatými lesklými výložkami a pečlivě vyleštěnými holínkami. Samí příslušníci MGB. Asi čtyřicet. Bylo mezi nimi několik tváří, které jsem znala. To jsou přece naši referenti! Někdejší i nynější. Později se mi dostalo vysvětlení, že v souvislosti s novými tendencemi se na důstojnících požadovalo určité vzdělání, takže museli narychlo do školy pro pracující, aby získali nezbytné maturitní vysvědčení. ´To je učitelka ruské literatury a jazyka,´ představila mě ředitelka a já zahlédla v očích svých referentů náhle probuzený zájem, úsměšky a v některých i nepřátelství. Přesto všichni vstali a vojensky řízně vyrazili: ´Dobrý den, soudružko učitelko!´" 

 

V srpnu 1954 se úředně sibiřské vyhnanství proměnilo za "vysídlení" s volnějším režimem. Jevgenija Ginzburgová mohla opět začít publikovat v místních novinách a v roce 1955 jí bylo dovoleno se po 18 letech vypravit "na pevninu" při daleké cestě do Moskvy kvůli oficiální rehabilitaci. Cesta proti proudu času: První mezipřistání v Chabarovsku, kde kdysi přestupovala z železničního vagónu na loď, na jejíž palubě byla (a kolikrát ještě!) jen krůček od smrti. Další mezipřistání v Irkutsku, v Novosibirsku a ve Sverdlovsku. A pak - dokonce mezipřistání v Kazani, jejím dávném domově. Po osmnácti letech. Poslední část cesty končí v samotné Moskvě. Kdo by si pomyslel, že ještě někdy uvidí tohle město.

 

Po dalších několika týdnech běhání po úřadech dostává bývalá vězeňkyně spolu s řadou dalších vytrvalých obětí vytoužený papír se závěrem, na který je jen těžké v tu chvíli zaostřit. Jediná věta jako výsledek 18 let "strmé cesty" života zní: "Zastavit vyšetřování, neboť neexistují důkazy o vině."  

V epilogu se autorka omlouvá čtenářům za výtrysk své oživené naivity, když se domnnívala, že její kniha, do které vložila všechno, co se během dlouhých 18 let ve vězení, lágru a vyhnanství nutila si zapamatovat, aby jednou mohla podat věcné svědectví o obětech, vinících, hrdinství i podlostech, o různorodých lidských pohnutkách i osudech, mohla svobodně vyjít v její vlastní zemi. Vždyť kolik z těch lidí, které cestou potkala, se ze své vlastní strmé cesty už domů nevrátilo? O kolika z nich existuje i nějaké jiné svědectví než se dá najít v této knize? Ano, byl to naivní předpoklad. Jevgenija Ginzburgová zemřela v 72 letech a oficiálního ruského vydání se její kniha nedočkala. Kolovala ale v četných neoficiálních přepisech v samizdatu a postupně vyšla - ovšem bez spolupráce s autorkou, která za dané situace nebyla možná - v Itálii, NSR, Francii i v USA, ještě bez třetí části pojednávající o životě po propuštění.

 

"A přece... Přece doufám, že ne-li já a ne-li můj syn, pak alespoň můj vnuk uvidí tuto knihu uveřejněnou v úplnosti v mé vlasti."

 

V autorčině vlasti vyšla kniha až v roce 1989, 12 let po Jelizavetině smrti. Můj český výtisk je z roku 1992 z nakladatelství Odeon a je prací překladatelů Jany Červenkové, Kamila Chrobáka a Milana Jungmanna. Do okamžiku, kdy jsem tuhle knihu (i po 30 letech od vydání prakticky netknutou) našel odloženou v dobřichovické knihobudce, jsem o její existenci neměl potuchy (mea culpa!), podobně jako milióny lidí neměly kdysi (a možná ani dnes) potuchy o tom, že existoval svět, který kniha popisuje.

Nezbývá než věřit, že aspoň část zla umírá společně se svými původci. Ale i ta část, která se přenáší nenápadně a nepřímo na další a další pokolení, může jako spokojeně zahnízděný virus dlouhé roky čekat na správný okamžik, kdy se pro jeho resuscitaci podobně jako ve starém hororu s upíry vytvoří znovu ty správné podmínky.

Kéž by takový okamžik nikdy nenastal.