Focení roztřesenýma rukama

Běžně moc neplánuji svou budoucnost, takže by takové přemýšlení o pár tahů dopředu mohlo u mne někoho z vás překvapit. Už teď se ale připravuji na to, čemu se budu moci věnovat v létech následujících. I nadále bych totiž - kromě jiných aktivit - rád psal a fotil, což je třeba nějak šikovně skloubit s očekávaným postupným tělesným chátráním. Pokud jde o psaní, tam nemám žádné obavy: technologický rozvoj uhání doslova zběsilým tempem, psát na chytrých elektronických aparátech už se dá různými způsoby a jistě není daleko doba, kdy bude stačit pomyslet si větu a ta téměř online poleze z tiskárny. Co naplat, že takové možnosti jako obyčejně výrazně zvýší především množství vytvořených blbostí, protože v tvůrčí oblasti, myslím, obecně platí, že čím se tvoří snadněji, tím víc se zapojuje těch, co sice mají dostatek ambicí se prosadit, ale zároveň s tím nejde tak docela ruku v ruce ochota pro úspěch podstupovat opakovaně něco tak staromódního a místy únavného, jako je práce.

Horší je to potenciálně s focením, protože pro ně potřebujete aspoň trochu pevnou ruku, aby obrázky byly jakžtakž ostré a lidé rozpoznávali, co na nich je. Protože se však dá očekávat, že lidské oudy budou s věkem stabilitu spíš ztrácet, řekl jsem si, že bych se měl co nejdřív naučit fotit roztřeseně, protože takovou dovednost člověk bude - chtě nechtě - nejspíš využívat čím dál víc. A tak jsem vyrazil na několik vycházek, jejichž cíl byl jasný: Naučit se fotit s roztřesenýma rukama. Kdy jindy by s tím měl prozíravý člověk začít, když ne v době, kdy třas od něj ještě vyžaduje nějaké přetvařování. Jak se říkává - těžko na cvičišti, lehko na bojišti: Když se to naučím slušně teď, pak už to, domnívám se, půjde jen čím dál lépe a nakonec nejspíš úplně samo. No, samozřejmě, trochu nadsazuji, jak mám ve zvyku, ale zase ne až tolik.

 

Vlastně se dá říct, že do určité míry navazuji na zkušenosti s technikou, kterou používám už řadu let při focení svého dlouhodobého cyklu Kouzelná zahrada. I u fotek ze staňkovské zahrady je totiž základem řízený pohyb objektivu během focení, což je úžasné dobrodružství, protože existuje obrovské množství variant, jak vyfotit napohled úplně stejný záběr, a ty varianty se odvíjejí od toho, co z foťákem během relativně krátkého času budete vyvádět. Jako obyčejně tedy při vytváření "roztřesenek" nepoužívám žádné kouzelné postprodukční počítačové efekty, ale snažím se mít vše důležité v obraze již v okamžiku expozice. Jsem přesvědčený, že pokud fotograf chce tímhle způsobem dělat slušné fotky i jinak než tzv. "na náhodu", tedy aspoň s nějakou předběžnou představou, co by na obrázku mělo být, musí vyzkoušet spoustu možných i nemožných postupů, vytvořit zpočátku doslova hory nepoužitelného odpadu, ve kterém se jen jednou za čas, možná, objeví květ. Prostě, i ve fototřesení platí, že žádný učený z nebe nespadl a je třeba objevit vaši vlastní sadu specifických pohybů, kterými zaplníte tu přibližně vteřinu času a které vás ve výsledku nejvíc potěší. Jedna vteřina není vůbec tak málo, když víte, co s ní chcete udělat a jak ji naplnit. Pro toho, kdo rád hledá a hraje si (a to já zase jo!), je to děsně napínavý a kreativní proces, a taky zážitek, to tedy ano!

První dnešní fotka vznikla v odjezdové hale pražského Hlavního nádraží. Ten den bylo extrémně hnusně, zataženo jednolitou hustou oblačností, prostě počasí, které si k focení nepřejete. Na druhou stranu je podobné počasí vlastně jedinou možností, jak podobné snímky udělat bez použití dodatečných neutrálních filtrů. Všimněte si, že když upejpavému světlu dáte důvěru a prostor a otevřete mu náruč trochu víc než je obvyklé (zapomeňte na jinak běžné setiny a tisíciny vteřiny), aby světlo vidělo, že je ve vašem foťáku vítáno, pak se najednou nestačíte divit, kolik ho všude kolem je a odkud odevšad začne vylézat.  

 

 

Na minulé fotce jsme roztřásli starou konstrukci haly hlavního nádraží a dva moderní železniční vagóny, druhá fotka dokladuje, že je možné stejným způsobem roztřást i podstatně starší a festovnější stavbu. Tahle fotka není bohužel zdaleka tak zajímavá, mám ji tu opravdu jen pro ilustraci své začátečnické snahy, na druhou stranu mě vždycky potěší, když se v takovém kolosu, jakým je pražská Invalidovna (teď raději ani nemyslím na to, že podle původních představ měl mít tento komplex 9x větší rozlohu, to by mě teprve zajímalo, co bychom si s ním dnes - po skoro třech staletích - počali), uvnitř vpodvečer svítí; hned to tam vypadá sympatičtěji a méně studeně. Hmmm, ano, jen vypadá, brrrrrr!

 

Pro další roztřesenou fotku jsem si zašel do Františkánské zahrady kousek od Václaváku. Jednou z vizuálních dominant okolí je vysoká chrámová loď kostela Panny Marie Sněžné, u které je možné si všimnout zajímavé maličkosti: Lomená gotická okna jsou zdánlivě dimenzována jako větší, než ve skutečnosti jsou. Dozvěděl jsem se, že tomu je tak proto, že původní oblouky jsou opravdu gotické, zatímco okna samotná do nich byla vestavěna jako gotická jen naoko, ve skutečnosti jde o okna renesanční. Pokud se ale tahle struktura na obraze náležitě roztřese, vznikne cosi, čemu pracovně říkám "Rytmus gotiky" (byť šmrncnuté renesancí), protože podivné zdvojené oblouky se rozmáznou tak, že je to mému oku libé.

 

Jako fotograf jsem se zatím velkou oklikou a důsledně vyhýbal tomu nejotřepanějšímu panoramatu Pražského hradu v pohledu od staroměstského nábřeží, což je záběr, který turisté doslova milují. Kde a na čem si ale jinde tak dobře vyzkoušet, jestli můj tréninkový třes má správný rozkmit a směr? A tak jsem se vmísil mezi nadšené turisty s fotoaparáty a šermoval jsem jim nějakou dobu před nosem těkajícím objektivem, takže si o mně jako o fotografovi jistě pomysleli své. Ale s výsledkem jsem celkem spokojený a ještě budu muset na obrázek vyzkoušet speciální brýle, jestli vše dohromady náhodou nesloží 3D (nebo dokonce 4D) obraz.

Je pravděpodobné, že čas od času se k této technice budu při focení v ulicích vracet a budu se snažit vylepšovat svůj styl. Ono to totiž opravdu nechce nic jiného než dostatečnou zkušenost a grif. Zatím jsem v této oblasti takový "řidič - začátečník", který ještě musí na moc věcí myslet (a na řadu z nich zapomenout), místo toho, abych všechny úkony dělal víceméně automaticky, jako už je tomu dnes např. při focení zmíněného cyklu Kouzelná zahrada. Právě díky této dlouhodobé sérii už dobře vím, že po určité době se různé varianty takového snímání tak zadřou pod kůži, že se "tvůrčí třes" stane zcela organickou součástí mého života.

A já si pak budu moct spokojeně říct, že můj včasný trénink měl dobrý smysl.

A jak jste na tom vy? Zkoušíte taky při focení různé experimenty? Máte nějaký vysněný způsob nebo téma focení? nebo máte nějaký svůj vlastní tajný tip, co bych jako zvídavý fotograf mohl taky vyzkoušet? Jen se mě, prosím, nesnažte nalákat na fotografování v podzemí. Na takovou budoucnost zatím pořád ještě trénovat nechci a věřím, že je na ni snad přece jenom ještě nějaký čas :-).