Stránky

čtvrtek 2. prosince 2021

Focení roztřesenýma rukama

Běžně moc neplánuji svou budoucnost, takže by takové přemýšlení o pár tahů dopředu mohlo u mne někoho z vás překvapit. Už teď se ale připravuji na to, čemu se budu moci věnovat v létech následujících. I nadále bych totiž - kromě jiných aktivit - rád psal a fotil, což je třeba nějak šikovně skloubit s očekávaným postupným tělesným chátráním. Pokud jde o psaní, tam nemám žádné obavy: technologický rozvoj uhání doslova zběsilým tempem, psát na chytrých elektronických aparátech už se dá různými způsoby a jistě není daleko doba, kdy bude stačit pomyslet si větu a ta téměř online poleze z tiskárny. Co naplat, že takové možnosti jako obyčejně výrazně zvýší především množství vytvořených blbostí, protože v tvůrčí oblasti, myslím, obecně platí, že čím se tvoří snadněji, tím víc se zapojuje těch, co sice mají dostatek ambicí se prosadit, ale zároveň s tím nejde tak docela ruku v ruce ochota pro úspěch podstupovat opakovaně něco tak staromódního a místy únavného, jako je práce.

Horší je to potenciálně s focením, protože pro ně potřebujete aspoň trochu pevnou ruku, aby obrázky byly jakžtakž ostré a lidé rozpoznávali, co na nich je. Protože se však dá očekávat, že lidské oudy budou s věkem stabilitu spíš ztrácet, řekl jsem si, že bych se měl co nejdřív naučit fotit roztřeseně, protože takovou dovednost člověk bude - chtě nechtě - nejspíš využívat čím dál víc. A tak jsem vyrazil na několik vycházek, jejichž cíl byl jasný: Naučit se fotit s roztřesenýma rukama. Kdy jindy by s tím měl prozíravý člověk začít, když ne v době, kdy třas od něj ještě vyžaduje nějaké přetvařování. Jak se říkává - těžko na cvičišti, lehko na bojišti: Když se to naučím slušně teď, pak už to, domnívám se, půjde jen čím dál lépe a nakonec nejspíš úplně samo. No, samozřejmě, trochu nadsazuji, jak mám ve zvyku, ale zase ne až tolik.
 

Vlastně se dá říct, že do určité míry navazuji na zkušenosti s technikou, kterou používám už řadu let při focení svého dlouhodobého cyklu Kouzelná zahrada. I u fotek ze staňkovské zahrady je totiž základem řízený pohyb objektivu během focení, což je úžasné dobrodružství, protože existuje obrovské množství variant, jak vyfotit napohled úplně stejný záběr, a ty varianty se odvíjejí od toho, co z foťákem během relativně krátkého času budete vyvádět. Jako obyčejně tedy při vytváření "roztřesenek" nepoužívám žádné kouzelné postprodukční počítačové efekty, ale snažím se mít vše důležité v obraze již v okamžiku expozice. Jsem přesvědčený, že pokud fotograf chce tímhle způsobem dělat slušné fotky i jinak než tzv. "na náhodu", tedy aspoň s nějakou předběžnou představou, co by na obrázku mělo být, musí vyzkoušet spoustu možných i nemožných postupů, vytvořit zpočátku doslova hory nepoužitelného odpadu, ve kterém se jen jednou za čas, možná, objeví květ. Prostě, i ve fototřesení platí, že žádný učený z nebe nespadl a je třeba objevit vaši vlastní sadu specifických pohybů, kterými zaplníte tu přibližně vteřinu času a které vás ve výsledku nejvíc potěší. Jedna vteřina není vůbec tak málo, když víte, co s ní chcete udělat a jak ji naplnit. Pro toho, kdo rád hledá a hraje si (a to já zase jo!), je to děsně napínavý a kreativní proces, a taky zážitek, to tedy ano!

První dnešní fotka vznikla v odjezdové hale pražského Hlavního nádraží. Ten den bylo extrémně hnusně, zataženo jednolitou hustou oblačností, prostě počasí, které si k focení nepřejete. Na druhou stranu je podobné počasí vlastně jedinou možností, jak podobné snímky udělat bez použití dodatečných neutrálních filtrů. Všimněte si, že když upejpavému světlu dáte důvěru a prostor a otevřete mu náruč trochu víc než je obvyklé (zapomeňte na jinak běžné setiny a tisíciny vteřiny), aby světlo vidělo, že je ve vašem foťáku vítáno, pak se najednou nestačíte divit, kolik ho všude kolem je a odkud odevšad začne vylézat.  

 
Na minulé fotce jsme roztřásli starou konstrukci haly hlavního nádraží a dva moderní železniční vagóny, druhá fotka dokladuje, že je možné stejným způsobem roztřást i podstatně starší a festovnější stavbu. Tahle fotka není bohužel zdaleka tak zajímavá, mám ji tu opravdu jen pro ilustraci své začátečnické snahy, na druhou stranu mě vždycky potěší, když se v takovém kolosu, jakým je pražská Invalidovna (teď raději ani nemyslím na to, že podle původních představ měl mít tento komplex 9x větší rozlohu, to by mě teprve zajímalo, co bychom si s ním dnes - po skoro třech staletích - počali), uvnitř vpodvečer svítí; hned to tam vypadá sympatičtěji a méně studeně. Hmmm, ano, jen vypadá, brrrrrr!
 

Pro další roztřesenou fotku jsem si zašel do Františkánské zahrady kousek od Václaváku. Jednou z vizuálních dominant okolí je vysoká chrámová loď kostela Panny Marie Sněžné, u které je možné si všimnout zajímavé maličkosti: Lomená gotická okna jsou zdánlivě dimenzována jako větší, než ve skutečnosti jsou. Dozvěděl jsem se, že tomu je tak proto, že původní oblouky jsou opravdu gotické, zatímco okna samotná do nich byla vestavěna jako gotická jen naoko, ve skutečnosti jde o okna renesanční. Pokud se ale tahle struktura na obraze náležitě roztřese, vznikne cosi, čemu pracovně říkám "Rytmus gotiky" (byť šmrncnuté renesancí), protože podivné zdvojené oblouky se rozmáznou tak, že je to mému oku libé.

 

Jako fotograf jsem se zatím velkou oklikou a důsledně vyhýbal tomu nejotřepanějšímu panoramatu Pražského hradu v pohledu od staroměstského nábřeží, což je záběr, který turisté doslova milují. Kde a na čem si ale jinde tak dobře vyzkoušet, jestli můj tréninkový třes má správný rozkmit a směr? A tak jsem se vmísil mezi nadšené turisty s fotoaparáty a šermoval jsem jim nějakou dobu před nosem těkajícím objektivem, takže si o mně jako o fotografovi jistě pomysleli své. Ale s výsledkem jsem celkem spokojený a ještě budu muset na obrázek vyzkoušet speciální brýle, jestli vše dohromady náhodou nesloží 3D (nebo dokonce 4D) obraz.



Je pravděpodobné, že čas od času se k této technice budu při focení v ulicích vracet a budu se snažit vylepšovat svůj styl. Ono to totiž opravdu nechce nic jiného než dostatečnou zkušenost a grif. Zatím jsem v této oblasti takový "řidič - začátečník", který ještě musí na moc věcí myslet (a na řadu z nich zapomenout), místo toho, abych všechny úkony dělal víceméně automaticky, jako už je tomu dnes např. při focení zmíněného cyklu Kouzelná zahrada. Právě díky této dlouhodobé sérii už dobře vím, že po určité době se různé varianty takového snímání tak zadřou pod kůži, že se "tvůrčí třes" stane zcela organickou součástí mého života.

A já si pak budu moct spokojeně říct, že můj včasný trénink měl dobrý smysl.

A jak jste na tom vy? Zkoušíte taky při focení různé experimenty? Máte nějaký vysněný způsob nebo téma focení? nebo máte nějaký svůj vlastní tajný tip, co bych jako zvídavý fotograf mohl taky vyzkoušet? Jen se mě, prosím, nesnažte nalákat na fotografování v podzemí. Na takovou budoucnost zatím pořád ještě trénovat nechci a věřím, že je na ni snad přece jenom ještě nějaký čas :-).

27 komentářů:

  1. Vida, nakonec i Oarkinson může pro fotografa být prinosem..Take doufam, že jak vzi a exponovat zabery prevoznika Charona, řeky Styx a psa Kerbera za nedostatku svetla pro mne bude aktuální az za hodně dlouhou dobu...

    OdpovědětVymazat
  2. Kdysi dávno v dřevních dobách online her byla na internetu k najití hříčka "Máte Parkinsona?". Spočívalo to v tom, že jsi měl kliknout na jedno velké tlačítko veprostřed obrazovky, přičemž když se kurzor přiblížil na několik centimetrů, začal se neovladatelně klepat. To teprve bylo prozíravé! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to taky není špatný trénink. Samozřejmě trochu to zlehčuji, byť to někdy bývá neradostné. Ale co dělat s neodvratným jiného, než je občas trochu popíchnout, aby si zase o sobě tolik nemyslelo :-).

      Vymazat
  3. Je třeba empiricky jistit, jaká je optimální teplota vzduchu pro ideální roztřesenost
    (viz topics "Klepat kosu"; "Třást se jako ratlík"; "Chvět se jako osika"; "Oslíku, otřes se" aj). Zabývá se tím, myslím, tremorologie.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vyprávěl nedávno výborný fotograf Vašek Šilha, který hodně jezdí fotit do Afriky, jak musí upravovat svůj program focení podle toho, jaký je hic a vzduch se tetelí. Trochu si utahoval z fotozazobanců, kteří přijedou na safari se svými dlouhatánskými teleobjektivy za spoustu peněz, co vyfotí odraz v myším očku na několik kilometrů, a tam zjistí, že se na tu dálku vůbec nedá nic zaostřit, protože se vzduch s výjimkou časného rána nad vyhřátým povrchem tetelí celý den jak o závod.

      Vymazat
    2. Teorie "tete lení" je také zajímavá.

      Vymazat
  4. Občas jsem zkoušel fotit přes pet flašku...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To není špatný nápad. Já mám už zase dlouho na vyzkoušení připravený speciální "punčoškový filtr", který prý umí hezky změkčit kresbu. Ještě jsem ho ale nepoužil, protože si ho vždycky zapomenu vzít s sebou :-).

      Vymazat
    2. Prý se staré skleněné filtry potíraly po kraji olejáčekem, aby byla část fotky "rozblemcaná". Anebo vrstvička indulony rozrastrovaná hřebínkem.
      Psalo se o tom jedné staré fotopříručce, ale tu teď nemohu najít.

      Vymazat
    3. Kombinace indulony s hřebenem mě zaujala, díky za tip :-).

      Vymazat
  5. Proc ma tolik lidi odpor k podzemi? Mne je tam nejlepe - nikde jinde nezaziju takovy klid spojeny s urcitym adrenalinem, krasne se tam dycha a je to jako pohadkovy svet se svymi vlastnimi pravidly. Ale chapu, no - mne zase neni dobre ve vzduchu, asi jako kdyz by se krtek dival z letadla:) Jako volna inspirace me napadaji fotky pod vodou a potom vztahove fotky lidi, ke kterym by si kazdy mohl domyslet vlastni pribeh.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Krtek - parašutista, ta představa se mi moc líbí. Popravdě, proti podzemí nic nemám, jen tam nesmí být příliš těsno :-).

      Vymazat
  6. Náhodou jeskyně jsou úžasná věc. Ovšem musí v nich být opravdu hodně velký prostor pro chůzi. Pokud je to jen úzká škvíra do které se buď musí plazit nebo lézt po kolenou, v tu chvíli bych začala brzdit a couvat i kdyby mi řekli že za ní je zlatý poklad celý můj. To je pro mne věc prostě nezkousnutelná a moje hnusné noční můry se právě váží k takovýmto místům.... ovšem tvoje třesení je moc pohledné. Občas mi do mejlu z Pinterestu přijdou různé nápady pro různé speciální techniky a nápady na kreativní focení...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vzpomínám si na lezení škvírami v lávových puklinách jeskynních systémů pod horou Fudži. Bylo to tam překrásné, ale když jsem měl prolézt místy dimenzovanými spíš na psy, nebylo mi z toho úplně dobře, zvlášť když jsem pomyslel na okolní častou seismickou aktivitu a obrovitou sopku na dohled :-).

      Vymazat
    2. Tak to bych si s radostí nechala ujít!

      Vymazat
  7. Fototřas ti jde tedy moc dobře. :D
    Mým velkým fotografickým snem je pole vlčích máků, pole slunečnic, letící chmýří pampelišek a vločky ve vzduchu. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty slunečnice mám taky vyhlídnuté, nejlépe v silném větru, kdy se budou na dlouhou expozici pěkně vlnit. Ale obávám se, že teď budeme muset pár měsíců počkat :-).

      Vymazat
    2. Tak to je i můj sen! Snad se v létě promění ve splněný sen oběma :-)
      Radka

      Vymazat
  8. Vzpomněla jsem si, že mám jedny speciální brýle schované doma. Jsou z poslední návštěvy kina před dvěma lety, z doby, kdy ještě všechno bylo tak nějak normální. Tak jsem si je nasadila a nic! Což ale nic nemění na tom, že tvoje fotografie jsou opravdu originální! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A kruci, že bych nezvolil správný stupeň subordinární koheze?! :-)

      Vymazat
  9. Leckdy nechtěně se mně roztřesený záběr podaří a zrovna tam, kde bych potřeboval ostrý, i když není v takové zmnohonásobené podobě, zkusím se tvářit, že v tom byl záměr :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Někdy se podobný záběr podaří udělat omylem, ale čekat při focení na ten správný omyl se mi potvrdilo jako neefektivní :-)

      Vymazat
  10. Tomu říkám představivost. Hvízdá si jako uličník a zatím předstírá starce!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je ten případ, kdy předstírání plynule přechází v realitu a s pohvizdováním se to lépe snáší :-).

      Vymazat
  11. Po dlouhé době jsem zavítala, už mi Tvé vlídné psaní chybělo, stejně jako zajímavé fotky.
    I když vím, že návrat do starých kolejí tento svět již nezažije, těším se na častější návštevy známých blogů "jako za starých časů".
    Přeji hodně optimismu a těším se na další čtení
    Radka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, jsem moc rád, žes zase zavítala na návštěvu a budu se těšit i na všechny další. Snad někam povedou i nové koleje: Sice jsou vystavěné novější technikou, ale věřím, že se po nich taky dá dojet do zajímavých koutů :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.