O emotivních dokumentech

Přistihuji se při tom, že čím jsem starší, tím méně mě zajímají vymyšlené příběhy (o těch, které jsou navíc vycucané z prstu, mnohokrát na pokračování vyvařené a přesto z nějakého nejasného důvodu na řadě kurzů tvůrčího psaní vydávané za vzor scénáristické práce, ani nemluvím) a dávám přednost dílům, ve kterých se pracuje se skutečností a s fakty a které rozšiřují naše obzory. S úlevou tedy v televizi přepínám překombinovanou detektivku na dokument o tichém životě mlžů, a dozvídám se tak i o mnohem zajímavějších věcech, než že lidmi cloumají pořád stejně neovladatelné pravěké vášně, ale naši sympatičtí kriminalisté jejich složitému propletenci jistě opět přijdou na kloub. Místo toho mohu obdivovat životní zarputilost glochidia a překvapeně se dozvídám, že slávka je i něco jiného než fotbalový klub či herečka Budínová.

Ano, rád sleduji dokumentární filmy a nejsem ani příliš vyběračný, pokud jde o téma: Vždyť okolní realita umí být natolik fascinující, že je zajímavé dozvědět se, jak funguje kanalizační systém velkoměsta, jak probíhá namlouvání dlouhoocasých rajek i to, proč šinkanseny nemusí brzdit v zatáčkách. Skutečnost kolem náš je tak různorodá a má tolik žasnutíhodných podob, že jde prakticky o nevyčerpatelný rezervoár informací, na rozdíl od přece jen limitovaného počtu vražedných motivů a vyšetřovacích postupů v četných kriminálkách. Ale pokrok se nedá zastavit ani v dokumentární tvorbě a já zjišťuji, že - jako každou správnou stárnoucí konzervu - zdaleka ne všechny módní dokumentární trendy mě zastihují mentálně připraveného.

Zjistil jsem kupříkladu, že je tendencí poslední doby vybavovat dokumenty patetickým orchestrálním hudebním doprovodem. Je jedno, jestli jde o dokument o kytičkách na horské stráni, vytvarované dávným ledovcem, o půvabných českých barokních památkách nebo o tvaru mořského pobřeží snímaného z balónu. Do zajímavých informací od poučeného průvodce s výrazným hlasem od začátku do konce průběžně burácejí filharmonici v rozmezí mezi forty o fortissimy, které si šetrní hudební skladatelé dřívějších věků schovávali až na finále, jež má posluchače spolehlivě probudit na potlesk. Kdyby byl Richard Wagner naším současníkem, neskládal by nejspíš romantické opery, které v jeho obdivovatelích vyvolávaly puzení k celosvětovým výbojům, ale pracoval by na dohodu pro dokumentární seriál o kulturních travinách nebo by jeho hudba svou neodolatelnou cituplnou naléhavostí přibližovala čtyři roční období v rezervaci bizonů.

Snad je úmyslem tvůrců dodat do jinak na pohled sucharsky školometských témat za každou cenu emoce. Soudím tak z toho, že stále častěji v dokumentech narážím na trvale rozjásané průvodce, kterým nestačí poskytovat divákům obyčejné informace, ale je třeba zprostředkovat jim i své okamžité pocity: "To je tak úžasné, fascinující, neopakovatelné!!!" plane takový průvodce v každé druhé větě a ještě nás celkem zbytečně mnoha slovy ubezpečuje o zjevném faktu, že nic takového za celý svůj život ještě neviděl. Ale opakování, jak je vidět, je i v některých dokumentárních filmech matkou moudrosti; podnět je třeba zesílit, zdvojit, ztrojit, "Co je to za zvláštní předmět? Cože, vejce? Tohle je vejce? Opravdu, je to vejce! To je neuvěřitelné vidět něco takového na vlastní oči! Představte si,..." následuje upřený pohled do kamery a tedy i do očí diváků, "..., že právě držím v ruce vejce! Jako by skrze toto vejce na mě dýchla celá historie tohoto starodávného rodu. Škoda, že to taky nemůžete cítit, je to doslova magické!" Taková škoda, říkám si v takových chvílích jako divák. Kolik dalších pozoruhodných informací by se vešlo na místo, v němž se žasnoucí moderátor v záchvatu nečekaného informačního orgasmu snaží vyrovnat se smutným faktem, že mu rodiče zatajili, že většina ještěrů klade vejce.

Přemýšlím, jestli postupný odklon od věcnosti k emotivnímu prožívání je v dokumentech jen dočasným módním výstřelkem nebo setrvalým trendem a projevem zoufalé snahy udržet za každou cenu pozornost stále více klipovitě těkajících myslí diváků. Nebude-li náš pořad dostatečně emotivní - ať už hudbou či projevem - nebude-li prošpikován módními smajlíky všeho druhu, nenahradíme-li suché oznamovací věty zvoláním, apelem, výkřikem, divák se přece - Bůh chraň - může začít nudit, což je ve světě, který právě nudu prohlásil v dočasném a místně omezeném opojení z dostatku za největší existující nebezpečí, pro sledovanost smrtící.

Říkám si, že bych i svoje blogové články měl začít přizpůsobovat tomuto duchu; měl bych texty doplnit scénickými poznámkami a emotivními vsuvkami, abych čtenáře ubezpečil, že - i když tomu zdánlivě nic nenasvědčuje - při čtení prožívá něco neobyčejného a neopakovatelného.

A ještě se podívám, jestli nenajdu pro zvukové podmalování něco šikovného z Lohengrina.