O čase sklízení

Zná to určitě každý z nás: Období, kdy na něčem delší dobu pracujete, vydáváte energii, a vlastně netušíte, jestli to v praxi bude někdy dobré i k něčemu jinému, než jen pro prostou - ale nesmírně důležitou - vnitřní radost z toho, že člověk dělá, co považuje za správné, a dělá to nejlíp, jak umí, i když to třeba v širším srovnání nemusí být napohled nic moc. No a pak - máme-li kliku - občas přijde krátké období, kdy se podaří sklidit nějaké výsledky takové práce. Je úplně jedno, jestli se staráme o višňový sad, chováme poštovní holuby, píšeme knížky, zastřiháváme bonzaje, malujeme obrazy nebo hrajeme tenis. Všechno je to - v různém čase různě naplňující - práce, s krásnými chvílemi opravdového zaujetí a zápalu, i s okamžiky nespokojenosti, beznaděje a opakovaného pronásledování kličkujícího smyslu. Ale ať už je to cokoli, jednou za čas - jsem přesvědčený - vždycky nastane cosi jako doba sklízení: Duše se zatetelí radostí nad višňovým sadem v květu nebo později nad sladkou chutí temně červeného plodu, fešácký holub donese životně důležitou zprávu včas na správnou adresu, naše knížka ve čtenáři vyvolá nebývalou vlnu fantazie, soused uznale pokývá hlavou nad libým tvarem naší bonzaje, někdo naším obrazem ozdobí nadšeně svůj byt, diváci zatleskají našemu nechytatelnému obouručnému beckendu. Neděláme to všechno zdaleka jen pro ten okamžik "sklizně", ale - přijde-li - neměli bychom nad ním ze skutečné nebo předstírané skromnosti jen mávnout rukou jako nad bezcennou cetkou. Bez občasné sklizně drhne příští setba.

Dá se říct, že už nějakou dobu procházím takovým obdobím. Postupně se zhmotnil (a ještě zhmotňuje) obsah i forma hned tří fotografických výstav, které mám v programu na letošní léto. Ještě před nedávnem jsem si neuměl představit, že by se moje fotky staly součástí mezinárodní výstavy v zahraniční galerii, a stalo se to (jedna taková výstava za mořem právě teď probíhá). Včera jsem díky více než 60 vstřícným a - vzhledem k aktuálním pořád ještě nestandardním bezpečnostním podmínkám - odvážným návštěvníkům zažil krásný dlouhý večer na vernisáži své výstavy Třicet tváří světla v Divadle Horní Počernice. A jako by už tohle všechno nebylo jako odměna dost, dostal jsem ještě těsně před vernisáží překvapivý dárek.

Nevím, jak často prohlížíte spamový koš vašeho e-mailu. Ano, to je to místo, kam automaticky směřuje většina zpráv, že jste po dosud neznámém vzdáleném ghanském příbuzném právě zdědili 100 miliónů dolarů, že se do vás po internetu na první pohled zamilovala mladá tichomořská princezna, když si odskočila do Evropy vyhrát titul v soutěži krásy královských dcer celého světa, nebo oznámení, že jste v mimořádném slosování loterie Rotschildovy nadace získali doživotní rentu. A právě mezi desítkami podobných zpráv jsem předevčírem našel jednu, která na první pohled vypadala přibližně stejně realisticky, jen se k mému překvapení potvrdila jako pravdivá, i když jméno odesílatele mi zpočátku nic neříkalo.

Dozvěděl jsem se, že v letošním ročníku celosvětové fotografické soutěže San Francisco Bay International Photography Awards jsem obdržel "Gold Award" (jak jsem pochopil, v každém ročníku je šestičlennou odbornou porotou oceněno 50 "goldů" a 50 "silverů" z nejrůznějších koutů světa) a navrch mi ještě přiložili tzv. "Gallery Award", která opravňuje 25 fotografů být součástí výroční výstavy v ACCI Gallery v Berkeley. Nu, pro fotografa, který v životě vyhrál nejvíc "diplík" v blogové fotosoutěži, které se zúčastnili tři blogeři, je to celkem skok :-).

Na světě je to docela chytře zařízeno, že čas sklízení bývá mnohem kratší než doba práce a námahy (jakkoli radostné), která mu předchází. O to víc stojí za to si takového času vážit, umět si ho včas uvědomit, vychutnat a užít. A dobře si ho zapamatovat pro další nevyhnutelné období, ze kterého je do nejbližší příští sklizně tak daleko, že se na tu dálku na rozmlženém obzoru skoro nedá rozeznat od šalebné faty morgány.

Co si přát víc, než aby nám tyhle zřídkavé, motivující, ale taky mrštně kluzké okamžiky jen neprotekly bez užitku mezi prsty?