Plečnikův lev za pevnou mříží

Nechodím v posledních letech rád na Pražský hrad. I když jsem tam dříve chodíval velmi často a myslím, že jsem to tam i dost dobře znal. Křížem krážem jsem ho prochodil zejména v 90. letech a na počátku milénia, kdy se Hrad postupně skoro úplně otevřel veřejnosti, a já tak měl možnost podívat se do nejrůznějších hradních zákoutí, i do těch, která dřív byla strážena po zuby ozbrojenými hlídkami, aby někdo náhodou komunistickým papalášům na Hradě pobývajícím či dokonce bydlícím nezkřivil vlas na jejich třídně nenávistně smýšlejících hlavách. Leč doba volného přístupu opět pominula a s jejím koncem pominuly i moje návštěvy. Od té doby, co se člověk musí o vstup doprošovat v dlouhých frontách u bezpečnostních rámů, mě na Hrad nic neláká; necítím se tam vítán. Za ty dlouhé roky jsem na Hrad pronikl všehovšudy dvakrát a to jen proto, že jsem toužil shlédnout nějakou hradní výstavu, pro kterou, bohužel, byl vstup nutný.

Poté, co virová pandemie zbavila i Prahu turistů, postupně si tohle neobyčejné město procházím, abych zjistil, jaká krása se v běžném provozu ztrácí v tisícihlavých davech. Hrad je sice ještě zavřený, ale májové sluníčko postupně vytahuje z domácí karantény další a další zvědavce. Jak nezvyklé: Skoro všichni, koho jsem u Hradu potkal, mluvili česky, tomu už jsem za ty roky turistického babylónského zmatení jazyků dočista odvykl. Protože se Hrad nedá projít skrz, obešel jsem ho aspoň podél jeho jižní strany, nastavené v tu chvíli ostrému polednímu slunci. Stará strmá úvozová cesta, která tudy dříve vedla (je doložena už ve 13. století), byla postupně proměněna v tzv. "stupně" a posléze na schody. Dnešní podoba schodů je přibližně z půlky 17. století a říká se jim Zámecké schody, někdy taky Nové zámecké schody, aby se odlišily od těch druhých, co vedou k opačné straně Hradu a co o nich tak sladkobolně zpíval písničkář Karel Hašler.

Zámecké schody jsou formovány vysokou zdí části jižních zahrad Pražského hradu, konkrétně Rajské zahrady, která byla přibližně před 100 lety výrazně upravena a dotvořena slovinským architektem Jože Plečnikem pro potřeby nově vzniklého Československa a především jeho prezidenta Tomáše Masaryka. No a v horní části masivní zdi - nedaleko od vstupní brány do zahrady - jsou dvě zamřížovaná okna s typickými československými lvy, kteří se v té době v barevném provedení tak dobře vyjímali na malém státním znaku. Popravdě, nemohl jsem si ověřit, kam obě okna přesně vedou, a nepovedlo se mi to potvrdit ani ze zdrojů dostupných na internetu, ale jsou, myslím, jen dvě možnosti: Buď jen do prostoru samotné zahrady, někam ke kraji širokého vstupního Plečnikova schodiště, anebo - což by mi z fotografií a z některých dalších indicií (porovnání výšky zdi nad terénem uvnitř a vně zahrady) připadlo pravděpodobnější, smysluplnější a taky romantičtější - do menšího klenutého sálu vybudovaného Plečnikem pod zmíněným schodištěm původně pro novou hradní kapli, ale tento plán se nikdy nepodařilo naplnit. Pokud má někdo ze zdejších vážených čtenářů v tomto směru přesnější informace, budu rád, když je připojíte do komentáře.

Mříže jsou velmi masivní - pochopitelně, vždyť také šlo v té době ještě o velmi energického lva - a i když se mi za normálních okolností dost hnusí móda "zamilovaných zámečků", které turisté připevňují na nejrůznější místa staré Prahy, tentokrát jsem vzal Plečnikem neplánovanou módní ozdobu na milost. Ten zlatý lesklý zámek na ocase téměř stoletého kovového lva s historickou patinou mi přišel jako docela milý doplněk, který vtipným způsobem narušuje strnulou vážnost hrdého pozůstatku státu, ve kterém jsem se narodil, 26 let jsem v něm žil a velmi těžce jsem se vyrovnával s jeho zánikem. Sice to v tu dobu výrazně zjednodušilo zdejší spletitou politickou situaci, ale dodnes to považuji za nesmírnou strategickou chybu zapříčiněnou především zdejší omezenou zaprděností, dodnes vesele kvetoucím politickým buranstvím, tradiční nesnášenlivostí a netolerancí tolik vítanou početnými voličskými skupinami, nízkými pohnutkami (tím hloupějšími, o co více byly vydávány za vznešené a vlastenecké) a v neposlední řadě nedostatkem vize a neschopností upřednostnit zájem celku nad zájmy partikulární a nezřídka čistě osobní. Myslím, že právě prezident Masaryk, vizionář a zároveň zdatný politický praktik, objednavatel nových "republikánských" úprav Hradu, jejichž dokladem je i po stovce let mimo jiné i tento nenápadný lvíček, se tou dobou musel ve svém lánském hrobě něco naobracet.

Mimochodem, ono to asi v tomto formátu není k přečtení, ale na zlatém "ocasním" srdéčku se vyjímají jména Románek a Verunka, což je taky pěkný mimoděčný důkaz, že národnostní poměry v okolí Hradu se pozměnily. I když tedy nejspíš bude symbolický zámek jejich lásky poprávu odštípnut hned poté, co se stabilizuje karanténou narušený provoz Hradu, osobně Románkovi a Verunce přeju, aby se jim dařilo, protože mě jejich výtvor podezřelým zablýsknutím upozornil na drobnůstku, kolem které jsem už sice prošel mockrát, ale nikdy jsem si jí nevšiml natolik, abych se hlouběji zamyslel nad jejím vznikem, významem a souvislostmi. Bijte se za svou lásku jako lvi a nejen vy! :-)