Jak jsem se stal poprvé mistrem světa

Původně nic nenasvědčovalo tomu, že by ten čtvrtek měl být něčím významný, naopak až do podvečera se zdál být úplně obyčejným dubnovým čtvrtkem. Nijak zvláštní teplo, to víte - teprve duben, ale nepršelo, takže velká staňkovská zahrada mých prarodičů, kde už se všechno schylovalo k rozhodujícímu útoku všech barev jara, nabízela těsně předškolnímu prckovi, kterým jsem byl, celodenní eldorádo. Ale odpoledne se ukázalo, že ten den bude v lecčem jiný než jeho obyčejní předchůdci a bezbarví následovníci. Dokonce i dědeček s babičkou, kteří byli zvyklí celý den něco dělat - v kuchyni, v domě, ve sklepě nebo na zahradě - totiž veškerou svou jinak nikdy nekončící práci přerušili a něco před pátou se sešli v kuchyni u televize. Je vůbec možné, že by se tihle antisportovní lidé, na které bych si rozhodně nevsadil, že tuší, co v hokeji znamená zakázané uvolnění (pssst, nikomu to neříkejte, ale já to tehdy ještě taky úplně přesně nevěděl), dívali oba dobrovolně na hokej?

"Jenže dneska hrajeme s Rusákama!" prohlásila nezvykle odhodlaně babička, od které bych sportovní zápal nečekal, byť jsem občas slýchal její vášnivé vypravování o tom, jak hrávala před svatbou v Sokole házenou, dokonce snad župní přebor, a jak ráda dávala góly odrazem o podlahu, protože proti něčemu takovému byla soupeřova brankářka skoro bezmocná. Moc mi tohle plamenné vzpomínání k tehdy pětašedesátileté důchodkyni nepasovalo, protože jsem si ještě neuměl představit, jak jednou budu sám vzpomínat na své absolvované maratóny, které by do mě lidé (tím spíš ti teprve čerstvě šestiletí) asi řekli ještě o dost méně než do mé babičky její házenou.

Vlastně jsem do té doby viděl v televizi jediný celý hokejový zápas, asi o dva týdny dřív, kdy naši hokejisti ve svém úvodním zápase pražského mistrovství světa porazili Švýcary 19:1. Tedy, ne, že by to bylo špatné, naši šikovní hráči, na které se jednou bude vzpomínat jako na legendy, stříleli jeden gól za druhým, skóre utěšeně rostlo a já byl nakonec smutný, že se jim nepovedlo dát dvacátý gól, protože by to bylo pěkně kulaté číslo, na rozdíl od nedomrlé devatenáctky. Jenže na ten hokej se babička s dědou nedívali, možná proto, že na Švýcary neměli takovou pifku jako na Rusáky. Stejně jsem tenkrát moc nerozuměl, proč jsou na sovětský tým všichni tak nabroušení. Nejen dědeček s babičkou, ale i moji rodiče, kteří se ke sledování důležitého zápasu postupně připojili, se tvářili mnohem vážněji než když proti nám stáli třeba Finové a i jako malé dítě jsem vycítil, že v tom není jen obyčejný zápal pro sport. Jediný, kdo se tehdy na Rusáky nemračil, byla moje malá sestra, která již sice zápasu v jistém smyslu přítomná byla, ale ještě z něho neměla ten správný požitek, protože se teprve (a prozatím jen velmi nesměle) chystala narodit. No vida, a přitom mně se zdálo, že ti nadupaní sovětští kluci to na ledě umějí moc dobře; sice nikomu nedali 19 gólů jako naši Švýcarům, ale 10 a víc dávali celkem běžně kdekomu. Ale všichni kolem mě se na ně mračili, jako by jim se svými hokejkami provedli bůhvíco strašného. Bylo jaro roku 1972.

"Majzni ho!!" vykřikla moje jinak tichá a nevýbojná babička neurvale, když se bouřlivák Jarda Holík ma ledě kočkoval s drsným obráncem Ragulinem. Citlivě prožívala každou útočnou akci na obou stranách: Když útočili naši, babička jim pomáhala očima i hlasivkami tlačit puk na správné místo: "No tak... Eště kousek... Tak dělej, plácni jim ho tam! No tak... Šup!!" Naproti tomu když se naši bránili, babička vytvale opakovala své "pryč, pryč, pryč...." doprovázené pro větší účinek výmluvným máváním rukou. Děda nedával svoje emoce tolik najevo, ale s o to větším gustem pak vítal každý gól, když to tam našim doopravdy padlo. Do půlky zápasu měl takovou příležitost hned třikrát a zbylých 30 minut čistého času jsme se pak všichni až do konce strachovali, aby Rusáci nevyrovnali, protože kdyby se jim to povedlo, mistry světa by byli už zase oni.

"Když se všema prohrajou a Rusáky porazí, budu spokojenej," prohlásil tvrdě dědeček a já nad tou divnou logikou jen nechápavě kroutil svou dětskou hlavou, protože to bychom přece nejspíš skončili úplně poslední! Když se na konci zápasu vteřiny neuvěřitelně pomalu vlekly, babičce cukalo fanouškovským vzrušením celé tělo: "Jééééé, jeje!! Pryč, pryč!! Honem, seber mu ho!!!" dávala našim reprezentantům přes rozmlženou obrazovku hlasité trenérské pokyny. Nikdy před tím ani nikdy později jsem ji neviděl tak nervózní. Už jenom posledních pár vteřin a byl konec, všichni jásali, že jsme vyhráli 3:2 a že budeme po dlouhých 23 letech zase jednou mistry světa a to dokonce doma v Praze. "To mají za to!!!" zhodnotil výkon sovětského týmu úsečně dědeček a mizel se uklidnit s krabičkou cigaret na zahradu. Jenže když jsem se ho zeptal, za co, neodpověděl mi.

"To máš jedno, jsme mistři světa."

"I já?" zeptal jsem se nejistě, protože jsem celou dobu zápasu jen ležel na gauči a zdálo se mi vůči těm, co se o věc zasloužili přímo na ledě, trochu nespravedlivé získat za pouhé líné válení tak ceněnou věc, jakou je mistrovský titul.

"I ty."

A tak jsem se ve svých šesti letech jako předškolák stal poprvé mistrem světa v hokeji, aniž bych znal pravidla a uměl bruslit a začal jsem pomaličku chápat, že takhle podivně to u nás funguje. Když se vyhrálo nad Rusy, byl u nás prostě mistrem světa každý, nebo se aspoň tak cítil; možná jen ti ne, kteří si pak na jiné úrovni museli to nečekané vítězství zodpovědět. Od té doby jsem se podobným způsobem a s podobně marginálními zásluhami stal mistrem světa v hokeji ještě devětkrát a jednou jsem tak dokonce vyhrál olympiádu.

Dnes už jsou hokejové zápasy vyhrocené kvůli úplně jiným věcem než tehdy v roce 1972, ze kterého mám první vědomou diváckou vzpomínku. A kdoví, je možné, že právě tento iniciační fanouškovský zážitek z předškolního období výrazně přispěl k tomu, abych se o sportovní dění celý život zajímal. Pravda, už to "nežeru" zdaleka tolik jako dřív a víc si pamatuji notně vousaté výsledky než ty s úplně holou bradou. Tak snad trošku líp rozumím tomu, když tenkrát dědeček na zahradě spokojeně potáhl z uklidňující cigarety a dodal, že sice být hokejovým mistrem světa je fajn, ale s úspěchem fotbalistů na mistrovství světa v roce 1934 a velkolepou atmosférou jejich návratu z Itálie se to vůbec nedá srovnat. Podobně jako se asi nedala srovnat čerstvě šedivá sedmdesátá léta se dny, kdy jemu samotnému bylo všestranně nadějných pětadvacet.

Když se letos hokejové mistrovství kvůli virové epidemii zrušilo, televize uvádí jako náhradní program záznamy starých slavných zápasů. Kupodivu, zápas se Švýcary, ve kterém jsme vyhráli 19:1, s odstupem nikoho nezajímá, ale tehdejší vítězství nad Rusáky o jediný gól je dodnes jedno z nejslavnějších. Bodejť taky ne, když je dodnes jeho součástí - aspoň v mé paměti - i nevídaná nervozita mé babičky, tajemné zadostiučinění mého dědečka a vůbec celá ta atmosféra zdánlivě obyčejného dubnového večera stráveného pohromadě v kuchyni u televize.

Prvního večera, který si moje paměť dodnes uchovala, protože jsem se v něm stal poprvé mistrem světa a gauč, na kterém jsem se při tom v zájmu vítězství uvědoměle válel, mi připadal tak prostorný, jako už nikdy později ne.