O matraci s pamětí

Vánoce, ty tolik vzývané svátky pokoje a klidu, s sebou pravidelně přinášejí soustředěný hlasitý útok reklam všeho druhu na naše srdce a hlavně naše peněženky. Jednou z reklam, která se ve vánočním období obzvlášť neodbytně domáhala mé pozornosti, skoro bych řekl, že si na mě zasedla, byla reklama na jakousi speciální matraci z paměťové pěny. Zpočátku jsem nad takovou nabídkou jen mával rukou, protože můj starý japonský futon mi pořád ještě dobře slouží, spí se mi na něm skvěle, a nemám tedy jediný důvod pořizovat si nějakou technologickou novinku. Protože se ale "matrace s pamětí" připomínala znovu a znovu, postupně jsem o možnosti změny přece jen začal uvažovat. Ostatně nic proti pěně: Pěna umí, jak vím odedávna, docela zajímavé kousky, dokáže hasit věci, na které si ani voda netroufá, umí velmi svůdně naoko zakrýt ženu ve vaně a pěna mořská, příbojová, dokonce kdysi zrodila samu esenci krásy, božskou Afroditu. Marketeři pěnové matrace ve spolupráci s pátou kolonou v podobě viru umělé inteligence, nasazeného do mého počítače, vyhodnotili míru mikrotěkání mých zorniček při prohlížení reklamy jako nadějnou pro potenciální obchod.

Sociální sítě jim proto hned přispěchaly na pomoc a nabídly mi k přečtení recenzi na Vianovu Pěnu dní. Instagram mi místo uměleckých fotek potoků a řek začal nabízet fotografie různých druhů izolačních pěn a ve facebookovém zábavném testu "Jakému ptáku nejlépe odpovídá vaše křestní jméno" mi s převahou vyšla pěnice. Po několika dnech nenápadného zpracovávání a vemlouvání jsem konečně usoudil, že mé jinak celkem nemoderní domácnosti by špetka nové kvalitní inteligentní pěny mohla jedině prospět. Tím spíš, má-li jít o pěnu s pamětí.

Nebudu lhát; mé podezření, že moje vlastní paměť již není, co bývala, roste s každým slovem, na které si právě nemohu vzpomenout, s každým vymydleným mýdlem, jehož následovníka již popáté zapomenu při cestě do města koupit, s každou tváří, která se ke mně hlásí a já ji nedokážu nikam zařadit. Trochu dokoupené pěnové paměti, kterou bych mohl využít v běžných životních situacích, by mi jistě mohlo pomoci. Kolikrát už mě v noci před spaním nebo ráno po probuzení něco chytrého napadlo, chabá přirozená paměť takový nápad neuchovala pro další využití a moje lenost mi nedovolila vstát a nápad si "při dobré paměti" zapsat. Teď by jistě stačilo pošeptat svůj novorozený nápad do matrace s pamětí a měl bych vystaráno!

Výrobci revoluční matrace již málem slavili úspěch a můj prst rozverně kroužil nad tlačítkem "KOUPIT", když v tu chvíli mě polilo horko náhlého prozření, protože jsem si uvědomil i odvrácenou stranu této moderní mince: Co všechno si vlastně taková matrace s pamětí dokáže zapamatovat? Jen to, co do ní vědomě vložím, nebo si po vzoru černých skříněk z letadel matrace zapisuje i spoustu dalších naprogramovaných informací, o jejichž zapamatování nijak zvlášť nestojím? Bude uchovávat zvukové nahrávky či dokonce video snímané technologií pro vidění v noci? Bude si pamatovat, jak v noci chrápu, nebo dokonce i to, o čem se mi zdají sny?

Promítl jsem si v duchu - i ve své slábnoucí paměti celkem dobře zachované a škodolibým časem možná ještě zbytečně zveličené - milostné ztřeštěnosti, úlety a trapasy, o kterých by mohly vydat ze své - skrovné sice, ale přece jen dost citlivé databáze, svědectví mé starší matrace, kdyby ovšem nebyly tak děsně staromódní a byly by vyrobeny z moderní paměťové pěny. Existenci takového němého a přitom velmi, velmi očitého svědka jsem si nikdy pořádně neuvědomil, až teď, kdy původně bezpečně němý a neživý kus hmoty hrozí díky své kvalitní paměti z předvánoční reklamy ožít a - nedej Bože - třeba i promluvit. Jak to je v podobném případě z právního pohledu? Platí pro takovou matraci aspoň nějaký slib mlčenlivosti? A dopustí-li se nečestná matrace indiskrece, lze ji pohnat před soud a domáhat se omluvy nebo náhrady způsobené škody? A nemůže původně jen nedbalostní čin u matrací ze zvlášť vypečené pěny přejít v čin záměrný a plánovaný? Co když vychytralá matrace přejde do cíleného útoku a začne mě vydírat tím, že v zájmu informační otevřenosti zveřejní plný šťavnatý obsah své pěnové paměti, podobně jako by to udělal její velký lidský vzor, Julian Assange? Kolik malých i větších tajemstvíček, důkazů o lidských slabostech, soukromých selháních i učiněných faux pas by se tak mohlo dostat na oči lačné veřejnosti bažící i po bezvýznamných pikantnostech, a my přece všichni chceme vypadat v očích druhých spokojeně, úspěšně a bezchybně, jak o nás většinou vypovídají naše profily na sociálních sítích.

Tlačítko "KOUPIT" jsem nakonec nestiskl a rozhodl jsem se, že nebezpečná paměťová pěna mi nesmí přes práh bytu. Ještě to tak, vystavovat se dobrovolně podobnému hypotetickému nebezpečí a ještě platit šmíráckému výrobci za zdání technologického pokroku! Nic takového!!

Byl jsem se svou rozhodností nadmíru spokojen. Když jsem se pak ovšem chtěl oholit, už poněkolikáté jsem zjistil stejnou skutečnost: že mi totiž už asi před měsícem došla pěna na holení. Pěna velmi nemoderní, bez paměťových sekcí, bez sebeuvědomění a tedy i bez schopnosti se připomenout, když plamínek její existence v mé koupelně dohasíná. Jenže jak si teď se svou vlastní děravou pamětí pořídit pěnu novou?

Místo reklamou doporučené Vianovy Pěny dní hledám dnes na webu knihu na téma Plnovous jako produkt zapomnětlivosti a věřím, že mi virus umělé inteligence nedoporučí Marxe.