O sotva stihnutých Vánocích

Josef se pokojně procházel okrajovou částí malého města, které se teprve před nedávnem stalo jeho novým domovem. Dřív o Štědrém dnu prchával z domu před frmolem vánoční domácnosti, dnes se - inspirován tím, že někteří zpěváci z desky koled se právě chystali jít spolu do Betléma - také vyrazil na chvíli projít, aby se ještě více těšil na její klid. Vzpomínal na rušné sídlištní Štědré dny svého dětství, kdy ještě na poslední chvíli bylo vždy nutné všechno uklidit, načepit, nazdobit a stihnout, kdy by z tolika okolních bytů tehdy moderního panelového věžáku, který svým třináctým patrem už snad trochu zasahoval do Ježíškovy tradiční letové hladiny, bylo slyšet místo zpívání koled spíš hlasité funění vysavačů, kdyby ho ovšem nepřehlušovaly zvuky úklidu vlastního bytu. Ještě vytřít lino v kuchyni, sakra, proč to dneska tak pomalu schne, vždyť je ještě třeba uklidit koupelnu a umýt vanu a už teď má náš denní plán zpoždění; kdoví, kdy se dostaneme ke štědrovečernímu stolu! Proboha, my jsme snad nekoupili okurky… A co ta majonéza ze včerejška? Jestli jsme ji zapomněli dát do chladu, můžeme ji tak akorát vyhodit! A kde jsou vánoční vizitky na dárky? Úplně jsme zapomněli, že jsme loni dobrali poslední, tak rychle, v obchodě mají otevřeno do dvanácti, třeba to ještě stihneme!

 

Ano, Vánoce se leckde hlavně musí stihnout. Už jako malý kluk si Josef kladl otázku, proč lidé přezdívají Vánocům "svátky klidu", když hlavní ambicí tak často bývá všechen ten klid s nasazením všech zbývajících nervů a sil vůbec stihnout. I spousta malých naklíčených semínek různých rostlin, se kterými Josef jako školák experimentoval na okenním parapetu, se musela na Vánoce sklidit někam z očí, jako by na nich Ježíškovi snad něco vadilo, jako by jen kvůli nim večer odmítl v našem obýváku přistát.

"Až budu mít jednou vlastní domácnost," opakoval si Josef každý rok, "nervozitu a spěch vykážu o Vánocích pěkně za práh bytu, na mráz nebo na bláto, protože si nic jiného nezaslouží."

Pravda, sem tam teď doma taky na něco pozapomněli, ale nic z toho nebylo nikdy tak důležité, aby jim podobné opomenutí zkazilo těšení na tak krásné svátky, jako jsou Vánoce. Vana se sice neleskla jako zrcadlo, ale kapr, který v ní dočasně přebýval, nedával nijak najevo, že by to pro něj právě teď - tváří v tvář věčnosti - byla nejdůležitější věc na světě. I vysavač zůstal zaparkovaný v komoře a mohl si užívat klidné svátky; copak vysavače musí člověku otročit i na tak radostný den? Obyčejně zabydleným a nepříliš uklizeným pokojem se nesly od rána zvuky vánočních písní, kterými se prolínala vůně čaje s přídavkem skořice a kardamomu i vůně františka z vedlejšího pokoje.

"No já nevím, Josífku, vybral sis dobře? Vždyť ona snad ani nepeče vánoční cukroví!" slýchal Josef od těch, pro které vánoční pamlsek znamenal nenahraditelný vánoční symbol. A přitom mísa voňavých vanilkových rohlíčků právě odpočívala na okně hned vedle asi dvaceti maličkých čerstvých semenáčků stříbrného smrku, které vyrašily z podzimních semínek teprve nedávno a jejich rozčepýřené hlavičky jedna přes druhou vyhlížely z okna to nejlepší světlo. Co se v mládí naučíš... Ježíšek snad promine, ale malé rostlinky tentokrát zůstanou na svém místě.

Josef při své procházce zvědavě nakukoval do vyzdobených a občas nervózně barevně poblikávajících oken. Ne proto, aby svoji vlastní připravenost na Vánoce poměřoval s ostatními, ale prostě mu to jen dělalo radost. Hlavou mu letěly různé vzpomínky na Vánoce, které se ve zpětném zrcátku stavěly do zákrytu a splývaly jedna s druhou, i vzpomínky na lidi, které o Vánocích byl zvyklý potkávat a teď už ani takový svátek nemá dostatečně zázračnou sílu, aby je uměl na chvíli přičarovat na kus řeči nebo aspoň na tiché společné porozjímání. Denní ruch v okolí postupně ustával. lidé se vytráceli do svých domovů a z pomalu tmavnoucí oblohy se spustily velké sněhové vločky, které dodaly podvečeru mírně vánoční náladu, i když po dopadu na zem nekompromisně roztály, jako by jim nějaká nepřející bytost zakázala zdobit svět. Nejvyšší čas vrátit se do skutečnosti.

"Tak co, povedlo se?" přivítala Josefa manželka natěšeně. "Našla jsem v komoře pár krásných starých ozdob, myslím, že mu budou slušet." Odpověděl jí jen nechápavým pohledem, což nebylo přesně to, co si v tu chvíli přála spatřit. Melodické hlasy z reproduktoru právě ošklivě zahrozily, že nesou noviny.

"No já nevím, Haničko, vybrala sis dobře? Vždyť on pořád roztržitě lítá myšlenkama někde v oblacích!" I ona slýchala od svých známých spoustu dobrých rad.

"No přece - náš vánoční stromeček. Jak ses domlouval s hajným, že se pro něj dnes zastavíš!" Kruci, kdo mohl tušit, že tak klidná metafyzicky orientovaná štědrodenní procházka měla dnes výjimečně tak významný materiální cíl? Až teď si Josef vybavil, kolikrát v posledních dnech slíbil, že se stromečkem nebude žádná potíž, protože známý hajný mu ho nechá stranou až do Štědrého dne. Jenže to, co je za okny, už nemá s dnem nic společného, protože vládu nad Vánocemi převzala tma, Ježíšek je už jistě na cestě a bez vánočního stromku opatřeného výraznými reflexními prvky mu hrozí nepříjemná havárie, popotahování po nebeských inspektorátech nebo aspoň nebude s dárky trefit na správné odběrné místo. Možná byl tenhle předvánoční čas klidný až moc. Ani Hanka ani Josef si Vánoce bez stromečku neuměli představit.

Napadlo je to až v okamžiku, kdy se chystali mísu s voňavými rohlíčky přenést z parapetu na nijak zvlášť slavnostně prostřený stůl. Naštěstí v soupravě starých ozdob nejmíň po prababičce našli i maličkou stříbřitou hvězdičku, která snad kdysi byla součástí nějaké ozdoby normální velikosti. Kosmologové by nad existencí takového "stříbrného trpaslíka" jistě zajásali.

Z dvacítky několikacentimetrových smrkových semenáčků nebylo tak těžké vybrat ten nejztepilejší, kterému zkusili položit hvězdičku zlehka do vlásků jeho novorozené koruny. Tenounký stonek se prohnul, chvilku se rozhodoval, jestli se pod tou vahou nesloží k zemi, ale nakonec hvězdnou tíhu ustál jako vzpěrač, který v podřepu překoná krizi a vzepětím pevné vůle a trénovaných stehen nakonec přece jen zdvihne svou činku k nebi. Právě včas! Malá zelená rostlinka zaujala improvizované místo na stojanu připraveném původně pro asi dvoumetrový strom, hvězdička na něm zasvítila uspěchanému Ježíškovi do očí, takže ten si nestihl všimnout pravého stavu věcí a se svými dárky neuletěl k sousedům, ale složil je i na dost zaprášený a vysavačem nedotčený koberec. Před cestou za dalšími tisícovkami lidí mu zpěváci ze staré desky celkem zbytečně oznámili, že se narodil Kristuspán.

Profesionální personalisti i obyčejní lidé dobré vůle se prý shodují v tom, že z nestihnutých Vánoc není třeba mít žádný strach: Kdyby byl totiž Ježíšek úzkoprsý, jistě by v náročném konkursu na tak významnou nadpřirozenou bytost neudělal psychotesty.