Stejně jako v loňském roce jsem jeden celý listopadový týden věnoval fotografickému festivalu v rozlehlých prostorách firmy FotoŠkoda nedaleko pražského Václaváku. Byla to pro mě nejspíš jedna z posledních příležitostí, jak využít program dnes už tradičního festivalu opravdu plnohodnotně, protože když člověk chodí přes den do práce, dostane se pouze na večerní a víkendové akce. Tak jsem si letos každý ze sedmi dnů festivalu poskládal z přednášek a workshopů od rána až do pozdního večera a mohl jsem si dovolit ten luxus vybrat si kromě témat, která se bezprostředně týkají mých vlastních fotoaktivit, i témata z oborů fotografie, které nejspíš sám nikdy prakticky nevyzkouším, ale mohou pro mě být taky nějakým způsobem inspirující, ať už fotografickými postupy, způsobem vidění nebo "jen" zajímavými lidmi, kteří se těmto oborům věnují. A protože i mezi zdejšími návštěvníky je dost lidí, kteří sami fotí a o fotky se zajímají, vybral jsem pár postřehů a tipů, které jsem během bohatého programu pochytil a které se nejspíš pokusím sám při svém focení vyzkoušet, ale hlavně doporučím vaší pozornosti některé zajímavé osobnosti, které jsem měl během festivalu to potěšení pro sebe buď nově objevit nebo lépe poznat.
Během hektického festivalového týdne jsem se zúčastnil 29 přednášek a workshopů a snad kromě jednoho z nich mi všechny daly spoustu námětů k vlastnímu přemýšlení o fotkách a o rozdílných přístupech k nim, které bylo moc zajímavé mezi sebou porovnávat, protože ve fotografii neexistují žádné stoprocentní zjevené pravdy a žádná nepřekročitelná dogmata. Setkal jsem se s romantiky ze staré školy, pro které jsou na fotografii pořád nejzajímavější postupy z 19. století (osobně si myslím, že by je měl znát každý, kdo to s fotkami myslí trochu vážně) a naopak i s nejmladšími profíky, kteří už svoje kolegy ani neznají podle jmen ale jen podle instagramových přezdívek (ty zase, myslím, by klasičtí fotografové neměli povýšeně přehlížet). Směs to byla nesmírně pestrá a v mnoha ohledech protikladná. V jedné přednášce se od jednoho machra na makrofotky dozvíte, že bez festovního stativu to nejde, od druhého zase to, že stativ by mu jen překážel. Jeden portrétista trvá na tom, že pozadí na portrétech musí být neutrální a nekonkrétní, aby nestrhávalo pozornost, druhý zase chce mít pozadí vždy zřetelné a prokreslené, aby byly zřejmé jeho vztahy k portrétovanému. Kdyby nic jiného, tenhle festival přirozenou cestou vede k vzájemné úctě a toleranci, protože všechny nejrůznější klikaté cesty nakonec vedou k tomu jednomu hlavnímu - a tím je dobrá a zajímavá fotka, ať už jde o vážně míněné umění, kvalitní práci na zakázku nebo jen o projev docela obyčejné tvůrčí radosti.
Když jsem dal dohromady kompletní článek, zdál se mi být pro blog příliš rozsáhlý a nesourodý. Proto jsem ho raději rozdělil na dvě části: V té první se zaměříme na zajímavé autory fotek, ve druhé to pak bude směs praktických, užitečných a někdy snad i úsměvných poznámek k focení, které jsem si během festivalu zaznamenal. Samozřejmě vám tu nenapíšu všechno, ono by to ostatně ani nešlo, protože to v mém podání zaplnilo středně tlustý sešit A4, ale připravil jsem z poznámek "kritický výběr", ve kterém si třeba najdete i pro sebe nějakou malou fotoinspiraci.
Část 1: Úžasní fotografové a fotografky, kterým jsem měl na festivalu možnost nakouknout pod ruku na spoušti. Vybral jsem nakonec tucet lidí, které nejen považuji za opravdové osobnosti a jejich fotky se mi moc líbí, ale svým přístupem k focení jsou mi v něčem blízcí, i když třeba jejich žánr nefotím a nejspíš ani nikdy fotit nebudu. U každého z vyjmenovaných připojuji stručnou a čistě subjektivní charakteristiku a hlavně odkaz na jeho blogové stránky, kde si v případě zájmu můžete udělat snadno vlastní obrázek.
Živí se focením architektury, má i skvělé fotky Prahy nebo zimních hor. Je to jediný fotograf, kterého jsem kdysi oslovil, abych si koupil jednu jeho úchvatnou fotku (visí tu na zdi a dívá se mi pozorně přes rameno, co o jejím autorovi píšu :-)). Těší mě, že tato fotka je i po letech na jeho webu na čestném místě, takže se nejspíš nebude líbit jenom mně. Jeho projekt Chrámy moderní doby, za který dostal v roce 2016 Czech Press Photo, je podle mě výbornou ukázkou, jak nápaditě jde fotit moderní architektura.
Pro mě asi nejmilejší překvapení festivalu, protože módní fotografie mi nic moc neříká a už vůbec ne velké "projektové" focení s mnoha zapojenými lidmi, takže přednášku jsem si původně vybral jen jako kuriozitu doplňující to, co mne opravdu zajímá. Od Elišky se mi ale dostalo velké dávky nadšení a spousty originálních tvůrčích nápadů, které vypadají občas bláznivě, ale jsou hravé, moderní, barevné a mají šmrnc, a navíc nejsou povrchní, protože mají vždy i nějaký závažnější druhý plán.
K focení sportu mám dost daleko a ještě dál mám k automobilům a obecně k motorismu. Jenže v Marianových fotkách, především v neuvěřitelně dynamických obrázcích z rallye Pažíž - Dakar, která je fotografovou "vlajkovou lodí", je to vše spojené s malebným prostředím drsných pouští takovým způsobem, že to na mne ve výsledku prostě funguje.
Je-li někdo vítězem prestižní celosvětové soutěže Hasselblad Masters, není to rozhodně žádné fotografické "ořezávátko". Bářiny inscenované, introspektivní a vždy do posledního detailu pečlivě promyšlené fotky, které jdou přitom ve výsledku pozoruhodně dohromady s komerčními projekty, mi to potvrdily svou nápaditostí, originalitou a specifickým humorem.
Specialista na makrofotografie, které jsem už viděl naživo na několika výstavách a dlouhodobě je obdivuji. Překvapilo mě, že při svém focení vůbec nepoužívá stativ, ale chápu, že při focení v terénu ze vzdálenosti několika centimetrů stativ víc svazuje a překáží, než aby pomáhal. Jeho práce je převážně samotářská, ale o to víc pak umí zaujmout a vtáhnout ostatní, kteří se dívají na fascinující výsledky.
I když fotí leccos, hlavně reportáže, mě zaujal především svými koncertními fotkami, konkrétně tím, jak dokáže nápaditě použít netradiční kreativní postupy, např. dvojexpozici. I když sám určitě neplánuji fotit koncerty hudebních kapel, kombinaci jedné ostré a jedné delší expozicí rozmazané fotky určitě vyzkouším.
Neobyčejné dámské portréty, kterým Tereza dává svůj nezaměnitelný styl, sleduji už dlouho, a kdyby se mě nějaká moje známá zeptala, jestli neznám nějakého fotografa, který jí dokáže bez zbytečného stresu udělat skvělé fotky dobře vystihující její individualitu, moje doporučení by bylo jasné. Tereza umí postupovat velmi racionálně a profesionálně a přitom nezaplašit úžasné emoce a křehký vnitřní svět, se kterými dobré vyznění výsledné fotky stojí a padá.
Výborný fotograf i muzikant. Znal jsem ho jako frontmana skupiny -123 minut a dlouho jsem vůbec netušil, že je i uznávaným fotografem, který fotí především neobyčejné streetové fotky. Je mi velmi blízký svým pokorným vztahem k focení a snahou nijak neintervenovat do zachycované skutečnosti a nacházet v ní přitom netušené souvislosti a vztahy. Jestli se někdy pustím do experimentování se streetovou fotkou, bude jasné, že inspirace k takovému kroku ke mně přišla právě od něj.
Nijak netoužím po tom, abych na vlastní kůži fotil v divočině na druhém konci světa jaguáry, kajmany, anakondy či barevné papoušky. Stačí mi podívat se na Petrovy fotky z divokého Pantanalu, Madagaskaru nebo Kostariky a dokážu si představit, z jaké směsi neuvěřitelné trpělivosti, osobního zaujetí a dobrodružných zážitků asi vznikly.
Kreativní portrétní fotografka, která se specializuje na černobílé portréty žen, protože má ráda prolínání světlých a tmavých barev na výsledném snímku. Její neobyčejná fotografie části tváře modelky obklopené výtvarně výraznými zelnými listy, která vyšla na titulní straně říjnového vydání časopisu FotoVideo, mi mimochodem leží na stole, na kterém právě pracuji. Myslím, že pro focení dokáže Katka lidi nadchnout jako málokdo jiný.
Udělat obyčejnou fotku krajiny dnes není žádný problém a i velmi dobrou krajinářskou fotku umí kdekdo. Tyhle fotky jsou ale postavené na opravdu mimořádné technické preciznosti, které většina fotografů (včetně mne) nikdy nedosáhne, protože na to nemají dost trpělivosti, dovedností a odhodlání. Musím ale uznat, že na výsledky se kouká moc dobře, co na tom, že občas s pootevřenými ústy.
Fotograf, kterému se nevyhnete, pokud vás zajímá téma "pouliční fotografie". Jeho street má v sobě svéráznou poetiku a silný humanistický náboj, ale v zásadě je to jeho docela drsná forma, hodně fotí mezi bezdomovci, každou pražskou postavičku z této komunity zná jménem. Opět - i když tento žánr nikdy fotit nebudu, Kevinovy čisté a syrové černobílé fotky, které prakticky nijak neořezává, aby zachoval jejich dokumentární účinek, mě velmi oslovují.
Nu, snad se na mě zbylí lektoři a přednášející nebudou zlobit, pokud jsem je v článku výslovně nepředstavil. Třeba to vyjde napřesrok. Když to bude možné, zase bych rád byl aspoň trošku u toho.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.