O pohádkové inspiraci aneb Co mě cvrnklo do nosu

Jsou okamžiky, kdy situace vysloveně svádí k tomu mít pohádkovou náladu. Znáte to: Podaří se vám něco dobrého dotáhnout do konce, můžete si beze spěchu popovídat s neobyčejným ispirativním člověkem, spatříte již mnohokrát viděnou věc zčistajasna v překvapujícím úhlu, odhalíte příčinu svého opakovaného snu, prostě něco, co vás potěší do té míry, že si živě vzpomenete na období, kdy pro vás ještě pohádky byly úplně přirozeným světem, ve kterém vám bylo dobře, protože všechny potíže se v něm řešily jaksi samovolně, bez velké námahy a navíc k všeobecnému prospěchu, možná proto, že při tom člověk se svými různorodými nepřehlednými motivacemi ještě neuměl úporně prosazovat svou. Chytne-li člověk podobnou pohádkovou slinu, je to sice moc pěkné a mnohdy i záviděníhodné, ale je třeba tomu nepodlehnout příliš, protože následky odpoutání od reálného světa mohou být i zcela nepohádkové.

 

Zrovna včera jsem si uvědomil, že vlastně tentokrát po dlouhé době nemám ani nejmenší představu, o čem v tomto týdnu napsat na blogu. Původně bohaté zásoby témat, která se jevila jako perspektivní pro blogový článek, už jsem v minulých týdnech a měsících vyčerpal a nápady vyschly jako studna v období sucha. A přesně v tu chvíli se připomněla aktuální příjemně pohádková nálada, která mi napověděla podle klasického vzoru: "Napiš třeba o tom, co tě cestou domů cvrnkne do nosu!" Proč ne, řekl jsem si v euforii? Popelce kdysi něco podobného docela vyšlo a její dnes už legendární blogový článek "5 zaručených tipů, jak sbalit prince" měl svého času doslova ohromující návštěvnost. Jenže čas s námi od dob bezelstného dětství přece jen trochu zacvičil, udělal z nás tzv. dospělé lidi, to jest vybavil nás pocitem odpovědnosti. Co bychom jako děti prostě bez výčitek hodili za hlavu přesně na krk pohádkových sil, protože nějaké kouzlo už jistě i bez našeho přičinění zařídí vše, co je třeba, takže se můžeme plně soustředit na odvážnou stavbu hradu z barevných kostek, k tomu začínáme v dospělosti domýšlet možné peripetie a komplikace.

To přece není jen tak, napsat o tom, co mě cestou cvrnkne do nosu jako nadité tři oříšky klimbajícího Vladimíra Menšíka. Umíte si vůbec představit, co všechno mě může cestou noční Prahou cvrnknout do nosu, takže o tom pak budu muset podle sice tichého ale nevypověditelného kontraktu s právníky pohádkové říše psát? Jak se vyrovnat s takovou odpovědností vůči zdejším čtenářům?

Co když mi do nosu jednu cvrnkne támhleten udělaný chlapík, vycházející (podle hory svalů nejspíš šestkrát denně) ze zdejší nonstop posilovny, jen proto, že v mých očích, až ho budu za chvíli míjet, spatří neexistující úsměšek? Mám ho jen proto, že z nějakých obtížně vysvětlitelných důvodů naplnil právě dnes v noci můj ukvapený pohádkový záměr, učinit hlavní postavou svého článku, i když mi svým neurvalým cvrnknutím pootočí můj nos trochu z osy, takže klasickou radu "jděte rovně za nosem" už nikdy nebudu moci úplně vyslyšet?

Mám snad psát o tom, jak mě v noční tramvaji cvrnkla do nosu známá vůně parfému, kvůli které jsem prožil řadu bezesných nocí a ještě mnohokrát víc nocí s krásnými živými sny, a kterou jsem pořád ještě ani zdaleka nevyčichal? Kdybych tak učinil, mohli byste mě právem obvinit z neoriginality; vždyť o tom už jsi holenku psal (následuje zííííívnutí) tolikrát, a jen proto, že tě během letní noci cosi ovanulo a pár zbloudilých molekul polechtalo paměť tvých čichových buněk, si máme dát další únavné čtenářské repete?

Mám snad dělat svým novým článkem reklamu všem těm, co mne různými způsoby a s různými úmysly tahají za nos v domnění, že jako pohádkový nadšenec budu automaticky věřit i všem jejich pohádkám? Stačí si po návratu domů pustit půlnoční zprávy a prolétnout zrakem v e-mailové schránce nashromážděné spamové nabídky a námětů pro nový článek by bylo dost a dost. A když pak procházím přes noční Václavák, nemohu se zbavit dojmu, že i mnozí okolní postávající pánové si mimoděk měří můj nos, kolik bílého prášku by asi tak mohl nasát, abych rázem hodil aspoň na chvíli za hlavu všechny své dospělé starosti. Stačí se lehounce cvrnknout do nosu tak, aby to bylo ve světle pouliční lampy dobře vidět, a některý z nich se jistě ke mně přitočí a nabídne slušnou cenu. Ještě to tak, dělat reklamu něčemu takovému! Myslím, že by mi to pohádková říše jen tak neodpustila, byť bych se jistě mohl tvářit, že znění Pohádkové ústavy je v těchto bodech neúplné a nejednoznačné, takže si je pro sebe mohu vykládat, jak je mi libo.

Když jsem pak nad sebou zaslechl tlukot ptačích křídel, ještě jsem si stihl pesimisticky pomyslet, že i vyplašený městský holub mi může do nosu cvrnknout na dálku dost nepříjemným způsobem, o kterém vlastně ani nevím, jak bych ho dokázal popsat, aby se naopak nosy mých čtenářů nenakrabatily nelibostí.

Musíte uznat, že to z výšin se snášející holubí peříčko, které mě nakonec včera v noci opravdu cvrnklo do nosu, je ještě docela slušný výsledek v porovnání s tím, jak to taky mohlo dopadnout.

 

Cesty (2019) - detail holubího pírka, centrum Prahy

Až mě zase jednou popadne neodbytná dětská touha ponechat inspiraci k příštímu článku výhradně na osvědčených pohádkových postupech a proprietách, raději si to napřed pořádně dospělácky odpovědně promyslím. Dítě s čistou duší o tom ještě nemá zapotřebí uvažovat, ale dospělý muž by již mohl mít určitou představu, co vše by taky mohlo nastat, kdyby třeba jen tak neuváženě políbil Šípkovou Růženku :-).