Stránky

pátek 5. července 2019

Alena Damijo: Anglické listí aneb Coolturní šok

Ke knihám se dostáváme různými způsoby a není určitě výjimkou, že nezanedbatelnou roli při tom sehraje náhoda. Nedávno se mi stalo, že jsem jako obyčejně vybíhal z domova v poslední možné chvíli, abych stihl vlak do Prahy. Jenže když jsem se potřeboval dostal k nádraží po lávce přes Berounku, zjistil jsem, že lávka je na několik dní kvůli jakési opravě uzavřená a já - nechci-li se přes řeku brodit mezi labutěmi - musím jít na nádraží velikou oklikou přes dobřichovický silniční most. Plánovaný vlak mi tak samozřemě ujel a když jsem došel na nádraží, měl jsem najednou nečekaně asi čtvrhodinu času, což se mi normálně nestává.

Malé dobřichovické nádraží opravdu nepatří k těm, na nichž je možné zažít v podobných chvílích bohatý kulturní program, když v to nepočítám občasné marné pokusy vyloudit z nádražního automatu kávu. Snad jediným rozptýlením, které je k dispozici neustále, je místní nádražní "knihobudka", kde je možné najít nějaké to čtení do vlaku. Popravdě, málokdy je v tamní nabídce něco zajímavého; většinou budka obsahuje knižní přebytky z dob, kdy víceméně nečitelné knihy korifejů československé socialistické literatury (Pujmanová, Jilemnický, Pluhař, Kozák, atd.) vycházely v obrovských nákladech a jsou dodnes součástí nejedné domácí knihovny. Když se mezi těmito "stálicemi" objeví zajímavá novější kniha, většinou se tu dlouho neohřeje. A tentokrát tam jedna taková byla. Lišila se už od pohledu barevností i londýnským motivem obálky, jméno autorky mi sice nic neříkalo, ale knížku jsem si s chutí otevřel.

Ahoy, zdraveem z Londeena!
Yak se vshikhny mateh?
 
Nebojte, nezbláznila jsem se, ani nezapomněla svůj krásný rodný jazyk, jen jsem v místním knihkupectví kápla na geniální příručku o češtině, jež obsahuje slova i fráze přepsané tak, aby je byl anglický rodilý mluvčí schopen správně vyslovit. Kniha mě coby bohemistu naprosto nadchla, i obětovala jsem polovinu jednodenního kapesného, příručku si zakoupila a nedá mi to, abych se s vámi nepodělila. Věřím, že jste uchváceni stejně jako já, takže ještě namátkou:

Fshekhno neylepshee k narozenyinaam.
To je mots drahai.
Yen se dyeevam.
Przhevodofka.
Ukonchete proseem veestup a nasstup dverzhe se zaveerayee.

A co že je to ten kulturní šok? Odborně se tím nazývá stav, kdy nějakou dobu nadšeně pobýváte v zahraničí, ale pak vám začnou lézt na nervy tamější zvyklosti a jevy, jež by vám v případě několikadenního turistického pobytu připadaly zajímavé (například stolování na zemi) případně vzrušující (studená voda přestane téct v okamžiku, kdy stojíte namydlení pod sprchou, teplá pochopitelně neteče vůbec).

K tomu si připočtěte cizí jazyk, zvlášť když v něm nejste příliš dobří, a často nepochopitelné chování místních lidí, a jak se vám najednou zasteskne po lučinách, skalinách a z jara květu! Padne na vás depka, ale není to depka. Je to kulturní šok.
 


Přitom jako čtenář nejspíš nejsem zrovna cílovou skupinou pro tuto knížku. Když jsem si knihu jen letmo prolistoval, domníval jsem se, že je určena především pro ty, kteří milují vše britské, po nocích si čtou Shakespeara v originále, jak jen mohou, vyrážejí letadlem či autobusem do Londýna, a když český fotbalový tým hraje s tím anglickým, váhají, komu fandit. Jenže v mém případě je situace zcela odlišná: V Británii jsem navzdory svému zralému věku a četným zahraničním výletům nikdy nebyl ani se tam nechystám, anglicky se sice ve světě domluvím, ale žádná pecka to tedy není, u Shakespeara jsem rád za báječné Hilského překlady a když jsme od Angličanů nedávno dostali ve fotbale naloženo 0:5, musel jsem si podržet hlavu notnou chvíli pod studenou vodou. A i přesto mi nakonec tahle knížka padla překvapivě skoro přesně do vkusu. Podezřelé, ne?

Máme na školním hřišti nádhernou košatou třešeň. Každé jaro je obsypaná bílými kvítky s nádechem do růžova, a ty když odkvetou a opadají, ději získají pocit, že nasněžilo - taková je pod stromem prachová peřina. No a před pár lety se zadařilo, a přes množství květů nebyly ani vidět větve. A pak jó, třešně zrály, sladký třešně zrály, a dál to bylo tak, že jednou o přestávce měla dozor česká učitelka (to jako já), která prostě jednu větev ohnula a začala tou šťavnatou nádherou krmit sebe i děti. Některé zpočátku odmítaly, protože tvrdily, že paní asistentka z vedlejší třídy jim říkala, že ty jedovaté bobule jíst nesmí, ba že na ně nesmí ani sahat (pár červivých třešní se válelo po zemi). Vysvětlila jsem, že toto jsou třešně, a že ty se jíst mohou, a pár jich demonstrativně spolkla. Děti, přesvědčené tím, že učitelka přežila, se nedaly dvakrát pobízet a česání stromu se stalo hitem přestávky.

Samozřejmě mi to nedalo, abych se asistentky nezeptala, jestli opravdu nevěděla, že se jedná o třešeň, nebo jen tak plkala, načež se ukázalo, že na celém stupni sdílí přesvědčení, že se jedná o jedovaté bobule, úplně všichni. Druhý den jsem přistihla vedoucí našeho stupně spolu se zástupkyní ředitele, jak pod košatou třešní náruživě diskutují o tom, jestli se opravdu jedná o třešně. "Hit přestávky" zachránil až školník, který flegmaticky potvrdil, že to třešeň vážně je, a děti se pak pod mým vedením mohly učit třešňovým dovednostem vyššího stupně, totiž plivání pecky na cíl. Na obhajobu kolegyň třeba dodat, že obě pocházejí ze severních částí Británie, kde se s bídou daří i mechům a lišejníkům, a dá se proto do jisté míry pochopit, že třešně znají jen jako chemicky ošetřené kuličky v plastových krabičkách.

Ukázalo se, že knížka je mi sympatická především tím, že je psaná s chutí, na základě občas skvělých a občas i docela drsných osobních zkušeností, které začaly aupairským ročním pobytem a postupně se protáhly na sedmnáct let a obohatily se "o jednoho manžela, dvě holčičky, tři zlaté rybičky, nespočet cizojazyčných přátel a v neposlední řadě i učitelský postgraduál se specializací na první stupeň" (informace z obálky knihy). Vyprávění má ovšem v sobě notnou dávkou nadhledu a životního optimismu, je v něm velké pochopení pro různé podoby "jinakosti" i schopnost v nich vyhmátnout humorné prvky, přitom velmi sympaticky bez jakéhokoli zesměšňování nebo nedejbože pohrdání. Texty obsahují i úsměvné smíření s tím, jak nás samotné ta jinakost postupně proměňuje a mele, a někdy je z nich zase naopak cítit sympaticky rebelské trvání aspoň na části vlastních kořenů. Prostě směs, která mě jako čtenáře svou výslednou chutí moc potěšila, i když na první pohled jsem si ji měřil trochu s podezřením, asi jako kdybych dostal poprvé bez předběžné psychické přípravy - a naservírovaný těsně po vlastnoručně připraveném echttradičním kaprovi s bramborovým salátem - anglický vánoční pudink.

Kdyby vám, ostřileným blogovým harcovníkům, náhodou styl psaní v něčem připomínal blogové texty, není to náhoda. Paní Alena Damijo má opravdu svůj blog, kam pravidelně přispívá (blog paní Damijo na iDnes), takže kromě její knižní prvotiny, o které právě píšu, už vyšla i další knížka s názvem Mé anglické sezony a určitě si nemyslím, že by šlo o knížku poslední.

Večer jsem si naměřila rekordních 39.9oC a vzpomněla si přitom na to, jak jsem se cítila ve čtrnácti letech, kdy jsem na zábavě během dvou hodin vypila půl litru broskvové vodky. Protože do mě kamarádka hučela, ať si s tím nehraju, že třeba taky klidně můžu mít sepsi nebo mononukleózu, uvolila jsem se zavolat na NHS Direct. To je taková vládní zdravotní služba, kterou stát zřídil proto, aby pacienti neotravovali doktory s každou krávovinou, ale přitom se mohli o svém stavu s někým kvalifikovaným poradit. Telefon zvedla recepční a usoudila, že můj stav je natolik vážný, že si zasluhuje poradu se zdravotní sestrou. To už něco znamená - kdyby mi bylo prd, poradila by mi sama, abych si vzala paracetamol. Sestřička si tedy nechala odvyprávět, že už je mi deset dnů zle, nějakou dobu mě trápí horečky a od minulého týdne beru antibiotika, která moc nezabírají, jak se zdá.

Sympaticky prohlásila, že 39.9 je docela dost, a optala se, jestli zároveň s antibiotiky beru i paracetamol. Odpověděla jsem, že nikoli, a byla jsem lehce sprdnuta, že kdybych ho bývala brala, tak by mě ty horečky dávno přešly. A poté se rozhodla uvalit na mne léčbu - ještě při telefonátu mi poručila spolknout dva paracetamoly, načež nařídila, že v průběhu soboty budu brát tento všemocný lék třikrát denně po dvou kusech. Hlavně jim prý už nemám volat, jenom kdyby se to fakt zhoršilo, nebo kdyby se objevily nové příznaky.

Myslím, že knížka Anglické listí může být samozřejmě jako zdroj zprostředkovaných zkušeností velmi užitečná pro všechny, kteří se do Velké Británie chystají a shánějí smysluplné informace o tamějším životě, zvycích a mentalitě. Ale i pro nás ostatní je příjemným vtipným počtením z odlišného kulturního prostředí, navíc od člověka, který sám původně vůbec neplánoval, že by mu angličtina mohla být někdy k něčemu užitečná. A jak se rovněž píše na obálce knihy: "Autorka teď dříve pohrdanou angličtinu nejen učí a miluje, ještě navíc v londýnské základní škole kraluje - působí ve vedení školy, koordinuje několik předmětů, organizuje kulturní a společenské akce a je okresním poradcem pro vzdělávání žáků mladšího věku."

Vnitřní monology si vedu česky i anglicky, a oba tyto jazyky jsou mi tak blízké, že se někdy musím vysloveně zastavit a přemýšlet, který jazyk právě používám. Na své děti však mluvím výhradně česky, i když mi odpovídají anglicky, protože to je pro ně jednodušší; ale v Čechách brebentí hezky po našem. Také je vedu k poznávání českých tradic, chodí u nás Mikuláš, Vánoce slavíme 24.12. a fandíme našim při hokeji. Jejich nejoblíbenějším jídlem jsou řízky, kuře na paprice a svíčková, a můžou se utlouct po punčáku a vánočce. Moje starší dcera miluje jak spisovatelku Jacqueline Wilson, tak Vojtěcha Steklače, a ted zrovna objevila Foglara. Nadšeně mi o tom anglicky vypráví.

Kvůli tomu všemu jsem velmi dlouho řešila, kde že jsem tedy vlastně doma, a nikomu bych tu vnitřní rozervanost, někdy až téměř schizofrenní, nepřála. Co se tak bavím s ostatními Čechy, zažívá to asi někdy každý, a ať o tom diskutujeme sebehlouběji a probíráme to ze všech světových stran, znám stále spoustu lidí, kteří se necítí doma ani tady, ani tam, a to i když se zde usadí, vezmou si Brita a mají spolu malá Briťata.

Ty vody po lučinách a bory po skalinách slyšíme buď až přes Kanál, nebo je máme prostě někde v sobě. A když je uslyšíme zašumět, tak to pak může být pěkný hukot v duši! Znám Čechy, kteří uposlechli volání zemského ráje a vrátili se do rodné hroudy, ale pořád čas od času bojují s tím, že ani tam už nejsou tak úplně doma. Část jejich duše totiž vyrostla a rozvíjela se v cizině, a to se nedá vymazat.

Kde je tedy domov můj? Pro mě je to už teď tady, v Británii, ale trvalo mi to léta, než jsem se do tohoto bodu dostala a usadila se tu nejen tělem , ale i duší. Ale kořeny a srdce, ty mám pořád v Čechách. A trvám na tom, že Praha je nejkrásnějším městem na světě, a o to se klidně do krve pohádám! Plynně anglicky!

Marie Pujmanová, Peter Jilemnický, Zdeněk Pluhař i Jan Kozák mi jistě prominou, že jejich "veledíla" v dobřichovické knihobudce vždycky pominu ve srovnání s podobným upřímným vtipným a lidským vyprávěním, jako je Anglické listí. A pevně věřím, že tak razantní "coolturní šok", aby podobné mastodontní socialistickorealistické věci znovu přišly oficiálně do módy, už nezažiju. To se radši - nebudete mi to věřit - i já zápecník zajedu podívat do Velké Británie, abych okoukl, jestli to tam opravdu chodí jako v knížce paní Aleny.

A nebojte, zázračně univerzální paracetamol si pro jistotu vezmu určitě s sebou! :-)

P.S.: Kurzívou byly psané vybrané citace z knížky.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.