O prohraných kuličkách a jezdicích schodech

Jeden z prvních dárků, které si pamatuji a které jsem dostal ještě v předškolním období, byl látkový pytlík se stovkou různobarevných hliněných kuliček. Možná si tenhle dárek pamatuji o to lépe, že nebyl k žádné očekávatelné příležitosti, ani k Vánocům, ani k narozeninám ani k únorovému Petrovi, byl to dárek "jen tak", překvapivý, a ještě navíc spojený s doslova životním zážitkem, který pro mne jako malé dítě představovaly jezdicí schody v plzeňském obchodním domě Prior. Z krátkého eskalátoru propojujícího nižší patra tehdy největšího a nejmodernějšího plzeňského obchoďáku jsem byl jako mrňous úplně paf, všechno ostatní kolem mi bylo naprosto lhostejné, dokonce i oddělení hraček a knih, což bylo vzhledem k mé tehdejší příchylnosti k různým hrám, stavebnicím a knížkám všeho druhu na pováženou. A tak jsem měl oči jen pro ty neustále stoupající a klesající schody, jezdil jsem s nimi nahoru a zase dolů, odpovědně jsem se při těch svátečních jízdách držel malou ručkou tmavého gumového pásu a tajně jsem si přitom představoval, že jednou snad budeme mít takové úžasné schody i v našem staňkovském domě, protože stoupat každou chvíli po osmnácti obyčejných nehybných schodech z přízemí do podkroví byla děsná námaha. Kdybych tehdy uměl odpovědět na otázku, co pro mě znamená luxus, jistě by to nebyly vodotrysky na chodbách, pozlacená střecha, prostorný balkón ani orientální ovívači s velkými palmovými listy, ale právě schody, které umějí samy jezdit.

A jednou při návštěvě těchhle fascinujících plzeňských prioráckých (je zajímavé, že můj politologicky vzdělaný tiskový editor mi místo toho nabízí slovo "proiráckých" :-)) schodů jsem dostal překvapivě od svého táty jako dárek v úvodu již zmíněný pytlík s kuličkami. Byly barevné, leskly se novotou a bylo jich přesně sto, taková centurie maličkatých kulatých vojáků, o kterých jsem sice tušil, že je možné je vyslat do bitvy s jinými, cizími kuličkami, ale jak se to dělá a jaká jsou pravidla hry, o tom jsem nevěděl nic. To mi ale nemohlo ani v nejmenším ubrat na mém nadšení: Napřed pohyblivé schody v Prioru, pak dokonce první vlastní hliněnky - na celkem skromné dítě, jakým jsem býval, to byl opravdu velký nápor příznivých počitků.

 

Kdybych byl dítětem podezřívavějším, možná bych tehdy dokázal přijít na jednoduchou souvislost s tím, jak mne chvíli před tím můj milý tatínek - ještě ne zcela uvyklý tomu, že se po rušném městě pohybuje společně s malým zvídavým a svobodomyslným synkem, který má občas i jiné zájmy než se otce stále přidržovat za nohavici - zapomněl v tramvaji. Prostě vystoupil a v bláhovém domnění, že ho jako nezpochybnitelnou autoritu budu následovat, zmizel v davu, zatímco já jsem právě dychtivě studoval, jak v tramvaji funguje velká plechová nádoba, do které se u řidiče vhazovaly mince, což - jak jistě chápete - vyžadovalo z mé strany určitou koncentraci, takže jsem nemohl jen tak koukat, co kde lítá a kdo kde z tramvaje právě vystupuje. Nutno ovšem dodat, že tatínek si svou chybu uvědomil poměrně záhy, navíc v místech, kde zastávky nebyly daleko od sebe, takže zasprintoval, vůz se synkem zase doběhl a moje vědecké pozorování razantně přerušil o stanici dál, zrovna v okamžiku, kdy jsem už už fungování tramvajového koloběhu mincí začínal přicházet na kloub. Nic zlého se tedy nestalo, ale stejně tatínek rozumně usoudil, že by od nás nebylo odpovědné lekat večer maminku vyprávěním o tomto drobném tramvajovém nedorozumění, což jsem sice chlapsky uznal, ale jakoby náhodou jsem navrch ještě pro jistotu dostal pytlík hliněnek, aby se mi lépe zapomnělo.

Zde je třeba zdůraznit, že v té době byl můj tatínek lepší běžec než pedagog, takže brzy pochopil, že naučit mě prakticky, jak se kuličky hrají, nebude jednoduché a vyžadovalo by to velkou dávku specifického druhu trpělivosti, takže bude pro začátek postačovat, když mi vysvětlí základní pravidla a ono se to časem nějak poddá. Copak o to, pravidla jsem pochopil skoro hned, ono na nich zase teoreticky nebylo nic tak složitého - prostě se všechny kuličky postupně nacvrnkají do důlku a kdo úspěšně docvrnkne jako poslední, vyhrál! - ale převod teorie do dobře zvládnuté bezproblémové praxe u mne občas drhnul (a co si budeme povídat, občas drhne doposud) a kuličky byly právě takovým případem. S kuličkami jsem si proto hrál podle vlastních originálních pravidel spoustu různých víceméně introvertních her, ke kterým jsem nepotřeboval žádné živé soupeře, a byl jsem tak spokojený.

Svou opravdovou veřejnou kuličkovou premiéru jsem tak odložil až do první třídy, kdy jsem si po dlouhém odhodlávání jednou vzal celý svůj drahocenný a opečovávaný kuličkový poklad a připojil se k sídlištní klukovské partě, která tehdy kuličky skoro každý jarní podvečer hrávala. Kuličkoví sídlištní poloprofesionálové rychle poznali, že nadešel šťastný den, protože mezi ně dorazila nezkušená bohatá kavka. Prohrával jsem jednu "partii" za druhou, původně optimisticky naditý látkový pytlík postupně splaskával jako děravý horkovzdušný balón a já byl stále smutnější a smutnější. Krvavou řež nakonec z mého krásného dárku od jezdicích schodů přežily přesně tři barevné kuličky, které jsem si přinesl jako výslužku zpátky domů, abychom spolu prožili zasmušile málomluvný večer při vzpomínkách na padlé kamarády.

Ale je čas smutku a čas boje, takže jsem se zařekl, že své poslední tři hliněnky využiju tak, jak jsem je měl využít už dávno - k poctivému tréninku. Na zahradě ve Staňkově jsem si udělal vlastní tréninkový důlek a několik víkendů ode mne měli všichni pokoj, protože jsem celé dny od rána do večera zkoušel se svými třemi ubohými kuličkovými veterány různé druhy cvrnkání, šoupání, strkání a posunování na všemožné vzdálenosti, zvažoval jsem účinnost nejrůznějších taktických prvků a vymýšlel jsem - v prostředí prostého plzeňského sídliště dosud neznámé - jemné finesy. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti, pravilo se moudře v knížce pořekadel a přísloví, kterou jsem také dostal jako dárek, ale na rozdíl od kuliček se mi ji podařilo neprohrát, takže jsem načtenou vědomost hned uplatnil v praxi.

Druhé kuličkové odpoledne na skvrňanském sídlišti, ke kterému jsem se odhodlal asi po měsíci, probíhalo od začátku úplně jinak než to první, připomínající spíš osud 7. kavalerie u Little Big Hornu: Hned napoprvé jsem vyhrál a pak znovu a zas, a než se moji soupeři vzpamatovali z překvapení, můj splasklý měšeček se opět zaplnil, vrátila se mi část minule prohraných kuliček, ale získal jsem i ošoupanější a zjevně cizí kousky a postupně se ke mně dokonce nastěhovaly i různobarevné skleněnky. Své tři hrdiny, kteří přežili úvodní masakr, jsem ve své improvizované dětské hierarchii postupně povýšil až na "generály", takže už jsem je do dalších obyčejných her nezapojoval, a pamatuji si, že jsem je měl uložené na čestném místě svého postupně namamoněného kuličkového pokladu ještě po létech, v době, kdy už jsem dávno přešel na úplně jiné, mužnější formy zábavy, než bylo dětské cvrnkání, třeba na pití odporně chutnajícího vína (co na tom, sakra, ti dospělí mají?) nebo vytahování před spolužačkami. Tři malé a kdysi leskle barevné kuličky z Prioru.

Kde je jim dnes konec, nemám tušení. Nejspíš všichni tři hrdinní generálové budou spolu se spoustou v lítých dětských bojích posbíraných a ve vřavách nesmlouvavých kuličkových bitev postupně zocelených vojínů, kaprálů, poručíků a kapitánů, někde na půdě staňkovského domu. Ano, na půdě v patře, kam jsem si kdysi vysnil jako symbol dětského luxusu malé, docela soukromé jezdicí schody.

I když schody starého domu zůstaly i po letech stejně zkameněle nehybné jako kdysi, doba se přece jen trochu proměnila a hrát obyčejné kuličky kolem vlastní patou vykrouženého důlku jsem už spoustu let neviděl. Musím se podívat, jestli existuje pro dnešní chytré mobilní telefony aspoň hra s podobnými pravidly, ve které se cvrnkají, šoupou, strkají a posunují virtuální kuličky do digitálního důlku, a když vyhrajete, začne se vám namamoněnými hliněnkami, skleněnkami a duhovkami složenými z fešných počítačových jedniček a nul nadouvat elektronický pytlík. Jestli ano, písknu svému letitému vojsku nástup, pořádně potrénujeme "cvrnky" i "šoupáky" a půjdeme zas na to.

Protože - jak se taky psalo v té chytré dětské knížce plné nejrůznějších pořekadel a přísloví, která bude nejspíš na téže půdě ležet někde poblíž - co se v mládí naučíš, ke stáru jako když najdeš :-).