O vodopádech Jackie Kennedyové a ranním internetovém dešti

Není na Lefkadě mnoho rušnějších míst než je městečko Nidri, a proto se mu už léta důsledně vyhýbám, byť je jistě taky plné zajímavostí. Jenže když se chcete podívat na nějaké krásné místo u Nidri, je těžké se Nidri vyhnout, takže např. když nemáte vlastní loď a chcete se podívat na ostrov Meganissi, nezbývá vám nic jiného, než jet přes Nidri, protože právě z místního přístavu odplouvají trajekty a ostrov Meganissi je odtud, co by Imrich Bugár kamenem dohodil. No a s krásnými vodopády u Nidri je to podobné.

Potíž je, že na rozdíl od mnoha jiných, odlehlých a téměř osamělých míst, o kterých v rubrice Črty z Lefkady píšu, jsou vodopády u Nidri součástí každého echtturistického průvodce typu "Co musíte na Lefkadě bezpodmínečně vidět za ty 3 hodiny, než zase odletíte jinam". Nádherné zdejší vodopády mají tu výsadu (a v mých očích i smůlu), že jsou velmi snadno dostupné, největší část cesty po dobré silnici, a jen posledních 400-500 m pěšky, což je skoro lázeňský výlet, na který se lze vypravit s celou širší rodinou nebo turistickou výpravou, a jak je u zdejších praktických turistů často vidět, klidně i v žabkách, což rozhodně nedoporučuji, přímo u vodopádů je totiž o dost těžší terén než na přístupové cestě, kameny jsou mokré a kluzké a švihnete sebou, ani nevíte jak; jenom při mé dnešní výpravě jsem to viděl nejmíň desetkrát, přičemž tři z krkolomných pádů obstaral obstarožní do půli těla obnažený Rus pochodující v lehkých domácích pantoflíčkách.

Kromě toho je zdejší vodopád opředen bulvární aureolou místa, které navštěvovala bývalá první dáma Jacqueline Kennedyová v době, kdy žila se svým manželem, miliardářem Onassisem, na blízkém ostrově Scorpios. Místní legendy jsou v tomto směru neuvěřitelné a chybí v nich snad už jen soukromá podzemní a podmořská chodba spojující rejdařskou ostrovní rezidenci přímo s vodopády. Jen doufám, že se někdo mým článkem neinspiruje a vodopády podle této celebrity oficiálně nepojmenuje. Už takhle - pod klasickým pojmenováním Vodopády u Nidri nebo Vodopády Dimosari (podle názvu potoka, který vodopád tvoří), jsou tu spousty lidí, a to sezóna ještě pořádně nezačala; v létě tu bývá přes den hlava na hlavě.

Vodopády jsem navštívil před 15 lety a vzpomínka to není nic moc: Stísněným skalním prostorem u vodopádů pomalu postupuje spousta halekajících lidí, polovina z nich se ráchá v jezírku pod vodopády, protože přesně tak to přece podle průvodců každý den dělala slavná paní prezidentová, voda ve vrcholícím období sucha teče jen tenkým čůrkem, tak, ještě rychle fotku, protože už se u vstupu tísní další zájemci o zážitky. Tentokrát jsem to chtěl udělat úplně jinak, ne jako turista, ale jako obdivovatel, nejlépe tak, abych byl aspoň chvíli u vodopádů sám. Jednak to je úplně jiný druh zážitku a komunikace s krásnou přírodou, jednak jsem si chtěl udělat pár fotek tak, jak jsem u tekoucí vody zvyklý - tedy i s delší expozicí. Jenže jak toho docílit jinak, než se k vodopádům vypravit v prosinci nebo o půlnoci?

Na pondělní ráno některé internetové předpovědi počasí věštily týden předem zataženo a možná i mírný déšť. Vida, řekl jsem si, když pojedu do Nidri ranním autobusem v sedm, zájemců o vodopády z řad ranních ptáčat nejspíš nebude moc a kdyby ještě k tomu ráno trochu pršelo, odpadnou i "cukroví turisté", které hrozí každá přeprška nevratně rozpustit. Ale čím víc se blížilo pondělní ráno, tím byly předpovědi optimističtější a nakonec z hrozby internetového deště zůstala jen zanedbatelná 7% pravděpodobnost. Ale co, stejně to zkusím!

Když jsem ráno čekal na autobus, obloha se nečekaně tmavě zatáhla a začalo jemně pršet. Že by? Předpovědní servery nicméně trvaly na své zanedbatelné pravděpodobnosti deště, tak jsem si řekl, že jde jen o minutovou přepršku. V tu chvíli začalo nepokrytě lít jako z konve a pršelo nejen 10 minut, než přijel autobus, ale i celou půlhodinu cesty a ještě víc než půlhodinu poté, co jsem v Nidri z autobusu vystoupil (mimochodem, asi po půlhodině lijáku meteorologoví roboti rezignovali a přepli 7% pravděpodobnost srážek na 93 %. A pak že na předpovědi není spoleh!). No a protože já tedy z cukru nejsem, vypravil jsem se k vodopádu z deštěm zaskočeného Nidri ještě v průběhu lijáku v domnění, že bych na změkčilejší turisty v autech mohl získat nějaký časový náskok. Čím víc jsem se k cíli své cesty blížil, tím byl déšť slabší, a když přestalo pršet úplně a já právě vešel do skalního doupěte vodopádů, zjistil jsem, že jsem zjevně toho dne prvním návštěvníkem (jestli tedy někdo nepozorovaně nepřišel a zase neodešel tou podzemní chodbou :-)), takže mám nějaký čas na to, abych si vodopády užil a vyfotil pěkně o samotě. Tak když nebudete dělat moc velký povyk, vezmu vás k vodopádům s sebou, co říkáte?

Improvizovaná lávka přímo před vstupem k prvnímu vodopádu. Nebudí zrovna důvěru, ale osobně jsem otestoval, že má nosnost nejméně 110 kilo. Původně byl chodník kompaktní, ale buď ho poničilo poslední zemětřesení, nebo rozlámal nějaký větší přívalový déšť.

Ve stísněném skalním prostoru se otevírá výhled na vodopád i s malebným jezírkem. Sice už pršet přestalo, ale z okolních vysokých skal dál crčela voda jako při regulérním dešti. A protože pořád nikdo nešel, použil jsem stativ, neutrální filtr a delší expozici. Za normálního turistického provozu bych si se stativem neškrtnul, půlka lidí by překážela mně a té druhé bych překážel já.

Uplynulo deset minut a pořád jsem byl u vodopádů sám. Tak - však mě znáte - jsem zkusil nasadit i infračervený filtr, abych viděl, co se z místní skalní opršené temnoty vyloupne :-).

Samozřejmě bych nikomu nepřál na Lefkadě zažít zemětřesení kdekoli. Ale - upřímně - asi není na ostrově moc míst, kde by takový zážitek mohl být problematičtější, než je právě soutěska u zdejších vodopádů. Snad proto, že jsem kdysi zemětřas sám zažil (naštěstí v relativním bezpečí moderního domu), nedělalo mi to pomyšlení při dlouhém osamělém focení úplně dobře. Stačí se podívat nahoru na převisy vysokých skal i na to, jak je formován vstup do soutěsky: Ten úzký a vysoký otvor ve skále vlevo, kam směřuje kamenný chodníček, je vstup pro návštěvníky, o něco širší otvor vpravo je pro odtok potoka Dimosari. A nedělám si iluze, že všechny ty obří balvany jsou takhle dole odjakživa.

Potok má za sebou pěkně adrenalinový zážitek - průchod vodopády. Není moc času na odpočinek, protože z jezírka pod vodopádem vede cesta otvorem ve skále a dál malými peřejemi směrem k moři u Nidri. Když ale jdete po proudu potoka dál, zjistíte, že voda postupně mizí v podzemí a nejspíš i v zavlažovacích kanálech, v zahradách u Nidri už za normálních okolností najdete jen suché koryto, které se zaplní jen po větších deštích.

Když do obrazu zapojíte víc odlesků od mokrých skal, pohled na vodopád se zase o něco promění. Chodník nicméně pokračuje vpravo mimo záběr dál prudce vzhůru, až si říkáte, proč asi vedou schody až k vršku vodopádu, jestli je odtud nějaký speciální výhled přímo do jícnu vodopádu. Ale věc se má poněkud jinak.

Když totiž vystoupáte vzhůru kolem vodopádu, těsně vedle ubíhajícího potoka (ve skále je tu dokonce zábradlí na přidržování), otevře se před vámi druhá, větší soutěska, na jejímž konci je druhý, větší vodopád.

Nevím jak vám, ale mě ty bílé křivky vodopádu rýsující se proti tmavší skále připomínají Andromedu z řecké mytologie. Jenom by si tuhle Andromedu vzhledem k její výšce 17 metrů jistě považoval za čest přivítat ve svých řadách nejeden řecký basketbalový klub.

Můj čas samoty vyměřený ranním deštěm u druhého, nejvyššího stupně vodopádů definitivně vypršel. Napřed dorazila asi dvacetičlenná výprava německých turistů, která rozhlaholila soutěsku zvučnou němčinou. Na focení jsem měl ještě chvíli po jejich odchodu, ale pak už chodili další a další a začalo i očekávané individuální focení s vodopády (to je mi pořád záhadou, proč tohle lidi dělají, jestli potřebují důkaz pro své tvrzení, že někde doopravdy byli, nebo je to spíš něco na způsob osobní trofeje?) i koupání v zatím ještě hodně studené sladké vodě místních jezírek. Přece když to kvůli své kráse vydržela taková dáma jako Jackie Kennedyová, to by bylo, abychom to nevydrželi taky! Můj fotografický čas se naplnil a musím říct, že svou skoro hodinu o samotě s vodopády, kde bývá velmi rušný provoz, jsem si opravdu užil. Pořízené fotky zatím nesplňují mou představu o tom, jak by měly vypadat, na to byla tahle příležitost příliš jednorázová a po dešti byla u vodopádů dost velká tma, ale to je prostě něco za něco. Sluníčko přilákalo i teď na úplném začátku sezóny stovky lidí, které jsem pak potkával při zpáteční cestě a kteří se na "své" vodopády těšili úplně stejně upřímně jako já.

Nějakou dobu jsem fotil jednu nenápadnou peřej pod vodopádem, u které se mi líbilo spíš různobarevné vyhlazené skalní podloží.

Svým focením skály pod vodopádem jsem zmátl spoustu lidí, kteří se domnívali, že právě to už jsou ty slibované "vodopády paní Onassisové". No, upřímně řečeno, nic moc, z těch fotek na webu jsme si je představovali zajímavější a mohutnější, ale co, viděli jsme je a fotka na facebooku z toho bude taky! Tak jsem všem takovým - Švédům, Rusům, Rumunkám i několika Asiatům trpělivě vysvětloval, že to ještě není ono, že vodopády jsou ještě o kousek dál a výš, ale že to tam trochu klouže, tak by si v těch sandálech měli dát... Prásk!! No jo, hladká vlhká skála... Místy skoro bílá, řecky "lefkas", od které má tento krásný ostrov své jméno.

A tentýž motiv v infračerveném podání. Vida, voda není černá, jako když je jí hodně pohromadě v moři nebo v jezírku pod vodopádem (viz výše), ale v menších dávkách chytá proti bílé vyhřáté skále rezavý odstín.

Až sem, ke kavárně/baru Platanos, se dá dojet s pomocí motoru, dál k vodopádům už to jde jen pěšky. Mimochodem, ten platan je tak nádherný a rozložitý, že jsem si pod ním musel dát na zpáteční cestě aspoň šťávu z pomerančů, abych si tu neobyčejnou krásu stromu chvíli užil. Na chvilku se tu zastavila spousta turistů, aby si povyprávěla své bezprostřední zážitky z krásy vodopádů, takže za chvíli tu měli plno.

Právě od kavárny Platanos je malá asi dvacetimetrová odbočka k dvěma menším bočním vodopádům, které přivádějí do soutěsky jeden menší boční přítok. Z léta si ho nepamatuji, asi v období sucha na rozdíl od hlavních vodopádů úplně vysychá. Fotil jsem asi na tříminutovou expozici, během které přišlo asi dvacet turistů z hlavního proudu výletníků, všichni udělali během pěti vteřin cvakcvak a zase odešli. Zážitky se budou nejspíš počítat až pěkně v klidu doma nad obrazovkou počítače.

Budiž pochváleny ranní deště, které nám dávají prostor dívat se a rozjímat v poklidu pomíjivých počitků o věcech věčných, ať už jsme právě rejdař, fotograf, pastevec nebo první dáma. Času nemusí být moc, docela ho stačí špetka, když je jenom náš.

Pozn.: Děkuji za váš doprovod na cestě a těším se, že se zase někdy při toulkách ostrovem - osobně nebo aspoň virtuálně - setkáme. Další náměty na výlety i příběhy ze života ostrova viděné okouzlenýma očima stále se vracejícího středoevropského turisty najdete ve zdejší rubrice Črty z Lefkady.