Dvě hodiny bez mobilu!

Je to neuvěřitelné, ale můj mobilní telefon je se mnou už tři roky. Kromě toho, že mi celou tu dobu celkem dobře a bez většího odmlouvání slouží, těší mě na něm ještě jedna věc: Stárne totiž o poznání rychleji než já. Z pohledu výrobců, prodejců i těch zákazníků, co musí mít pro každý kvartál nový model, je to po pouhých třech letech už nejmíň pradědeček a u pradědečků se pochopitelně už občas narazí na nějaký ten neduh. Tím největším neduhem mého mobilu je zkracující se výdrž baterky, takže v poslední době už nestačilo dobíjet jednou denně a stoupal i počet přerušených hovorů, protože baterka se ke konci vybíjela doslova o překot. No a protože odjíždím na svůj další řecký výlet, kde se docela hodí mít u sebe FUNKČNÍ mobilní telefon pro případ, že se něco semele (viz např. článek o tom, jak jsem s nepojízdnou půjčenou čtyřkolkou zůstal na jednom z nejodlehlejších míst ostrova Zachraňte vojína Čerfa), rozhodl jsem se nechat svému mobilnímu staříkovi transplantovat baterku.     

 

Bohužel, ty doby, kdy stačilo u mobilu odklopit zadní dekl a baterku jste mohli vyměnit bez problémů sami jen za malé dopomoci gravitace, už jsou dávno pryč. Dnes, s prominutím, na každý technický prd včetně obyčejné výměny baterie potřebujete divže ne specializovanou servisní zásahovou jednotku. Správný kutil by pochopitelně odhodlaně uchopil skalpel a otevřel by zázračnou krabičku sám a zcela bez umrtvení. Protože ale dobře vím, co jsem schopen při svých zásazích často napáchat za škodu, překousl jsem vrozenou nechuť k velkým obchodním centrům a do jednoho z nich, kde mají pro můj typ mobilu specializovaný servis, jsem zašel. Tedy mezi námi, ono to klaplo až napotřetí, protože při prvních dvou pokusech jsem odcházel nespokojen s plánem dalších kroků na několik dní dopředu (my objednáme, pak vám zavoláme, vy zarezervujete, my naplánujeme, vy přijdete, my přebereme, vy odkvačíte, my opravíme, vy vyzvednete a zaplatíte a my se na vás (možná) usmějeme). Ale čas do odjezdu k Iónskému moři se zkracoval, tak jsem byl nakonec rád, když jsem našel místo, kde chtěli na výměnu baterky "jen" dvě hodiny. Za dvě hodiny bude můj mobil mít nové srdce, a na rozdíl ode mne se tak při stoupání do řeckých hor ani nezadýchá. Pouhé dvě hodiny! Dvě hodiny bez mobilu.

Když tak nad tím přemýšlím, jsou to asi první dvě hodiny za celou dobu našeho tříletého soužití, kdy jeden druhého nemáme na dosah. Projeví se snad nějak nepříjemná závislost na vzájemné blízkosti? Chci se podívat na hodinky, abych odstartoval dvouhodinové odpočítávání, ale uvědomuji si, že jediné hodinky mám právě na mobilu, protože ty náramkové jsem přestal nosit už před mnoha lety, takže se musím začít rozhlížet kolem sebe a hledat přesný veřejný čas. Jaký nezvyk!! Podívám se tedy zatím aspoň po nových zprávách. Ale kruciš, nepodívám! Notebook jsem nechal doma a mobil právě bere v "lázních" bahenní koupel. Mám celé dvě hodiny na to, abych se vrátil do doby předmobilové a jen tak se díval, procházel se, potkával, prohlížel si. Jakpak se asi právě vyvíjí hokejový zápas na mistrovství světa? V duchu jsem se propadl do roku 1985, kdy jsem zrovna v čase rozhodujícího zápasu našeho týmu s tehdy neporazitelným mužstvem Sovětského svazu jel ve vlaku a celé nepočetné osazenstvo dlouhého vlaku včetně průvodčího se sešlo ve voze u jednoho cestujícího se skřípajícím tranzistorákem. Tuhle příležitostnou "pospolitost z nouze" se podařilo mobilům rozdělit digitálním bublifukem na spoustu oddělených světů.

Sedám si do restaurace, kde si vybírám něco dobrého k obědu, to nejméně třičtvtě hodiny zabere. U vedlejšího stolu někomu zahlaholí na jeho mobilu stejný zvuk, jako normálně zvoní mně. Kdo mě teď může shánět? Ale ne, to není pro mne, ulevilo se mi. Sousedovi pípne zpráva a já zase automaticky sáhnu do kapsy. Co asi máme s tím mužem ještě společného, když jsme si vybrali stejné motivy pro vyzvánění, pro esemesky i pro zprávy z facebooku? Jazyk máme každopádně rozdílný, protože on do telefonu začíná mluvit rusky. Vzpomínám si na to, jak jsem v začátcích používání mobilů absolvoval speciální firemní školení "mobilní etikety". Hlavně nemluvit do telefonu nahlas, tak, aby to každý slyšel, kladl nám tehdy na srdce náš útlocitný lektor. Nevím, co teď dělá, ale nepřekvapilo by mne, kdyby skočil ze zoufalství do Vltavy. Stačí se zaposlouchat: Kolem dokola zní asi deset různých rozhovorů s nepřítomnými přáteli, manželkami, dětmi, milenci, podřízenými... Celý svět se snaží směsicí nových zákonů hlídat ve všech směrech naše soukromí, leč zvučný baryton z druhého konce restaurace na to nedbá: "No hergot, copak si to moje rodný číslo ani po těch létech nepamatuješ? Tak si piš, nadiktuju ti ho..." A mezzosoprán z druhé strany: "Cože? Bětka je v tom? Už zase? Tak jo, to gratuluju, teda. To víš," zahihňá se, "zajíček v své jamce, hihi."

Celé dvě hodiny jsem pro své známé zcela nedostupný. Co když mi právě teď zavolá člověk, jehož telefonát ve mně vždycky spolehlivě probudí nadšení a dřímající radost? Co když mi budou chtít právě teď zavolat ze Centre Georges Pompidou, že by si považovali za čest uspořádat velkou výstavu mých fotek? Co když mi budou volat z cestovky, že se výlet do Řecka ruší a já utrácím za transplantaci zbytečně? Nebo se mi aspoň za tu dobu ozve přinejmenším šest princezen z Beninu a Toga, které potřebují právě mne, aby se dostali k miliónovému dědictví po svém otci generálovi a zároveň bývalém řediteli největší beninské banky. Jako by se mi právě teď nešiklo pár miliónů dolarů na gyros!?

Dívám se kolem sebe na tváře lidí zahleděné do displejů. Občas jimi přeletí vráska nebo se naopak rozzáří úsměvem podle toho, co právě displej ukazuje, čí emoce přenáší. Dnes můžu moralizovat, protože jsem byl donucen mít čas na skutečné rozhlížení. Podělili jsme se se svými mobilními přáteli o část své duše. Jestlipak ji taky ve zdejším servisu jsou schopni opravit? A kolik hodin bez mobilu by to asi pro zákazníka znamenalo, když dvouhodinová výměna baterky je proti opravě duše jistě jen prkotina? Cože, tak dlouho? Tak to ne! To mi radši nechte tu starou, polámanou.

Vzpomněl jsem si na okamžik, kdy jsem poprvé nafasoval služební mobilní telefon při pracovní cestě do Brna. Tehdy se podobné těžké cihly v kapse saka poznaly podle toho, jak svého nositele táhly na jedné straně k zemi. Kdo chtěl u ostatních vyvolat závist, sáhnul pro svou vzácnou cihlu a - etiketa neetiketa - pěkně nahlas na ulici vyřídil pár hovorů, které bylo možné vyřídit kdykoli později anebo je nebylo třeba vyřídit vůbec, ostatně jako dnes. "Další zbohatlík!" tiše záviděli kolemjdoucí. "Jestlipak se někdy podaří, že si z toho zázraku budu moct zavolat i já?" mysleli si. "Ale to určitě ne, to bude zase jenom pro bohatý, jako vždycky. Však to znáte: Komu pánbůh, tomu všichni svatý!" Vzpomněl jsem si, jak jsem zpočátku mobilem nadřazeně opovrhoval a jak se ukázal být praktický, když jsem jím volal hasiče k našemu hořícímu domu. Ano, s ohněm má dost společného: Dobrý sluha ale zlý pán!

Potřebuji po dobrém obědě ještě prozevlovat půl hodiny. Procházím kolem módního "barber shopu", kde nabízejí "pánský střih s luxusní úpravou plnovousu" za cenu srovnatelnou s roční pražskou tramvajenkou. Začínám se nahlas smát, až se mne místní luxusní bradýř s lazebnicí polekají, protože mě napadne, jestli je v ceně i pohlídání včelstva pro případ, že by si přišel nechat luxusně upravit svůj divoký plnovous loupežník Rumcajs. Chci si vtipný nápad s Rumcajsem poznamenat, ale zjišťuji, že do mobilu to ještě půl hodiny nejde. Sednu si tedy do jednoho z překvapivě pohodlných kožených křesel na chodbě a vytáhnu zcela analogový papírový sešitek a propisku. Dobré nápady je třeba zaznamenat okamžitě, jinak pamětí propadnou až na dno zapomnění. Všimnu si, že po mně ostatní sedící v kožených křeslech divně a trochu pobouřeně pokukují a připadám si podobně, jako když jsem v tokijském metru omylem nastoupil do výhradně dámského vagónu. Už to vidím: Pohodlná kožená oáza je místem vyhrazeným pro dobíjení mobilních telefonů a já jsem tu se svým papírovým zápisníčkem a nevyužívanou zásuvkou jen nepřijatelným anachronismem, asi jako středověký rytíř s koněm ve frontě u McDonalda. Pardon. Nemůžu za to. Kdybych měl co, taky bych dobíjel. Ale musíte ještě chvilku počkat. Sakra, jakže to s tím Rumcajsem bylo?

S mobilem jsme se po dvou hodinách opět šťastně setkali. Jeho duši prý nové srdce nijak neublížilo, říkal servisák. A až nové srdce dobiju v zásuvce na 100%, bude opět bít zněle a vytrvale jako zvon o svátcích, v Řecku nejspíše pravoslavných.

Snad mě po těch dvou hodinách, kdy jsem se neurvale a většinou marně domáhal prostého pohledu do jejich očí (pochopte, co jiného jsem mohl bez mobilu dělat?!) přijmou obyčejní lidé opět mezi sebe. Dobře, dobře, pokývou hlavou přísně. Ale ať už se to neopakuje!