O nezaslouženém vítězství ve zničeném kině Hvězda

Nedávno jsem šel v Plzni kolem tamního bývalého kina Hvězda. Popravdě, nedělám to rád, protože s tím kinem mám spojenou spoustu nadmíru osobních zážitků a jeho devastace, která začala po jeho oficiálním zrušení v roce 1997 je pro staromilce mého typu doslova děsivá. Tentokrát jsem si ale řekl, že lepší než rozčilovat se nad věcmi, které člověk stejně nemůže změnit, je vybavit si nějakou opravdu osobní vzpomínku z dávných dob, kdy bylo kino Hvězda na vrcholu slávy. A jedna taková v hlubině paměti dávno zaštrachaná - a přitom mládeži i blogovým návštěvníkům zcela přístupná - vzpomínka se mi opravdu vybavila. Stalo se to, myslím, v páté nebo šesté třídě, kdy jsem na pódiu tohoto dnes už dávno zcela zničeného kina, prožil jedno slavné vítězství, které ve mně ale zanechalo ještě dlouhou dobu zřetelnou pachuť vítězství neslavného.

Jak už to tak těsně před koncem školního roku bývá, po závěrečném klasifikačním šturmu se náhle atmosféra uvolní a je dostatek prostoru i na různé nevyučovací akce. Takto jsme se jednou ve třídě dozvěděli, že druhý den naše vyučování odpadá, protože celý náš ročník vyrazí ráno do kina Hvězda na nějaké slavnostní filmové představení. To byla samozřejmě skvělá zpráva a všichni se na tuhle formu "náhradního vyučování" moc těšili, stejně jako bychom se těšili na jakýkoli jiný program mimo školu. Brzy se ale ukázalo, že mně nebude dopřáno užít si úplně klidné dopoledne.

"Filmovému představení bude předcházet soutěž reprezentantů jednotlivých škol ve znalostech historie sovětského filmu," oznámil nám slavnostním hlubokým hlasem náš ředitel, "a protože není dost času, abychom vybrali našeho reprezentanta ve školním kole soutěže, rozhodli jsme se, že naši 5.ZDŠ Nade Mží bude v soutěži reprezentovat Petr Vápeník z áčka, protože se o něm ví, že se o film dlouhodobě zajímá." Howgh! dodal by ředitel, kdyby byl indiánem, protože rozhodnutí bylo jasné a nebylo proti němu odvolání. Chabě jsem se snažil namítnout, že se o film sice opravdu zajímám a leccos o jeho historii ze starých filmových časopisů vím, ale jestli je pro mě nějaká z jeho oblastí džunglí zcela neprobádanou, jsou to právě filmy sovětské, o kterých nevím zhola nic, snad jen to, že na ně nikdo dobrovolně nechodí, protože se na většinu z nich nedá koukat, což ovšem byla znalost ve veřejné soutěži stěží použitelná. Ale volba byla nezpochybnitelná a nevratná, takže zatímco všichni spolužáci ze školy toho dne vystřelili jako šípy s vidinou pohodového dne zcela bez povinností, já se ze školy jen utrápeně šoural, protože mi bylo jasné, že můj způsob reprezentace zítra v kině Hvězda mou školu před těmi ostatními věru neproslaví.

Odpoledne jsem ještě jel do jiné školy na druhý konec města na biologický kroužek a celou cestu jsem přemýšlel, jak se z prekérní situace dostat a které nadpřirozené síly přesvědčit, aby učinily zázrak. Velký výpadek elektřiny, dumal jsem, by asi narušil promítání filmu, ale soutěž filmových znalců by nejspíš proběhla tak jako tak. Možná kdyby v noci na Plzeň dopadl velký meteorit nebo by kino s jeho širokým okolím bylo zdemolováno obrovitým výbuchem plynu, školní filmové představení by se zrušilo i s doprovodným programem, ale takové řešení mi přišlo přece jen trochu předimenzované vzhledem k počtu nezbytných vedlejších obětí. Na druhou stranu představa, že na mém kontě bude po všech položených otázkách krásně okrouhlá nula a kantoři a žáci z mnoha dalších škol, kteří budou sedět v rozlehlém hledišti, si řeknou: "No jestli je z nich tenhle trouba nejchytřejší, to tedy musí na té škole ve Skvrňanech vypadat!", taky nevypadala moc lákavě. A protože od nervozity duše je to vždy blízko i k nervozitě útrob, taktak jsem stihl od trolejbusu doběhnout do kýžené školní budovy, kde jsem se musel ještě před biologickým kroužkem odebrat na tamní WC.

Právě ve chvíli, kdy mi okolnosti dovolily v marném přemýšlení o vhodném řešení neřešitelné situace zase pokračovat, vešli na toaletu dva mně neznámí muži, nejspíš místní učitelé:

"Řeknu ti, vole, kdybych měl soutěžit já, nevěděl bych ani prd. To je fakt div, že se někdo z těch žáčků občas chytnul, protože ty otázky byly fakt vostrý. No třeba ta, kdo režíroval Křižník Potěmkin. Ajznštajna bych možná trefil, ale že to byl zrovna Sergej Michailovič, to bych nedal," slyšel jsem spolu s crčením tekutiny od pisoárů zpoza dveří svého dočasného "séparé".

"Copak ty, ty si to jako tělocvikář můžeš přece jenom trochu dovolit," povídá na to druhý hlas, "ale já učím ruštinu a nevěděl jsem z toho skoro nic. Třeba že Zlatou palmu v Cannes v osmapadesátým vyhrál zrovna film Jeřábi táhnou, na to jsem koukal jako puk. Jako by v Evropě neměli dost svejch filmů."

"Viď? Nebo ta záludnost s tou Slunečnicí vod de Sicy!" vzal si slovo opět tělocvikář. Ten jsem dokonce viděl, přece jenom tam hrála Lorenová s Mastroiannim, ale vůbec jsem netušil, že to byla ruská koprodukce."

Pánové si své zážitky z dnešního dne vyměňovali ještě drahnou chvíli a mně došlo, že právě nejspíš absolvovali se svou školou podobnou akci, která nás čeká až zítra ráno. Sice by byla velká náhoda, kdyby se nás zítra ptali na totéž jako jiných dnes, ale pro jistotu jsem si hned učinil na přiložený toaletní papír pár psaných poznámek pro podporu paměti, kdyby se náhodou ten zázrak opravdu stal. Ostatně, copak už dnes odpoledne zázrak dlouho nevzývám? Kdoví, možná se nad mou nezáviděníhodnou situací ustrnuly síly, které mají zázraky "v agendě" a jeden mi seslali jako nepřímý důkaz své existence. Pravda, slečna, která vedla náš biologický kroužek, byla trochu překvapena, že ač jsem se doposud vůbec nevěnoval ornitologii ale spíš savcům a hraní piškvorků, najednou mě zčistajasna začalo zajímat, jak a kudy táhnou jeřábi.

Když jsem se ocitl druhý den spolu s dalšími asi deseti podobnými oběťmi z konkurenčních škol v záři reflektorů na pódiu před halasícím hledištěm školáky narvaného kina Hvězda, bylo mi jasné, že zažiju buď velký průšvih, nebo velkolepý úspěch, rozhodně nic mezi tím. Ještě večer jsem si po různých encyklopediích dohledal podrobnosti k útržkům zachyceným díky své toaletní indiskreci, takže na těch několik konkrétních zmíněných filmů jsem byl připravený perfektně. Pokud se však v otázkách objeví cokoli jiného, budu se na své skvrňanské sídliště vracet výhradně spletí plzeňských kanálů a budu jen doufat, že se na mé exposé přes nastávající letní prázdniny zapomene.

Když se ozvala první otázka "Který sovětský film dostal v roce 1958 Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes", kámen, který mi spadl ze srdce, musel být slyšet až do poslední řady a možná až k promítači do kabiny. Jedna otázka za druhou odpovídala přesně tomu, co jsem odposlechl den předem ze svého dočasného sedavého stanoviště. Ta úplně poslední, finálová pak definitivně rozhodla o mém vítězství, protože můj poslední soupeř znal pouze příjmení režiséra Eizenštejna, kdežto já věděl i to, že to byl Sergej Michailovič. Soutěž jsem tedy nakonec vyhrál, protože za daných okolností ji prostě nebylo možné nevyhrát, a jako odměnu jsem dostal zdarma vstupenku na film s Vlastou Burianem do dnes už rovněž neexistujícího konkurenčního kina Moskva. Ale tahle výhra nebyla nic proti renomé, kterého jsem toho dne nabyl: Náš ředitel mě objal jako vlastního a poděkoval mi obřadně za skvělou reprezentaci školy. Část mých spolužáků se chvilku snažila vlísat se mi do přízně jako náhle narozené celebritě, druhá část se naopak začala v mé přítomnosti chovat obezřetněji, pokud šlo o témata hovoru, protože když někdo zná tak dobře zrovna sovětský film, bude dobré mít se před ním pro jistotu na pozoru. Naštěstí brzy přišly prázdniny, během kterých se na můj výstup opravdu zapomnělo, a v září život pokračoval celkem normálně.

Jak to tenkrát s mými "hlubokými znalostmi" sovětského filmu bylo doopravdy, jsem si nechal pro sebe a nebýt mé náhodné nedávné cesty kolem zbytků bývalého plzeňského kina Hvězda, které bylo příznačně svědkem mého školního hvězdného okamžiku, asi by tam to malé nepodstatné tajemství i zůstalo. V těch ruinách kinosálu se ale možná až dodnes skrývají zbytky pachuti nezasloužené výhry, která mi z toho podivného červnového dopoledne zůstala v ústech ještě velmi dlouho a pár molekul z ní by se tam možná našlo i dnes. Právě tehdy jsem pochopil, že jakékoli (třebas jako tenkrát zcela bezvýznamné) nepoctivé vítězství mi dělá ve výsledku ještě méně radosti než by zvládnul férový debakl, protože ze zasloužené prohry se člověk oklepe rychle, zatímco z nezaslouženého vítězství i po létech zbývá v některém zapadlém koutku duše citelný zápach studu.

Když vidím dnešní truchlivé pozůstatky druhdy slavného plzeňského biografu, říkám si, že kdyby se před lety skutečně naplnila drsnější varianta vzývaného zázraku a kino smetl dopad meteoritu nebo výbuch plynu, nemohl by být asi výsledek o moc horší, než je ten dnešní. Jen já bych si svou důležitou životní zkušenost musel odbýt o něco později, někde jinde a možná by to neproběhlo tak hladce, jako když Plzní táhli na své dlouhé cestě od Azurového pobřeží sovětští filmoví jeřábi :-).