O uhelných prázdninách

Když jsem ještě chodil do školy, každé prázdniny pro mě byly něčím tak báječným, až jsem si přál, aby vůbec neměly konec. Zvlášť vánoční prázdniny pro mě měly naprosto neodolatelné kouzlo, které by určitě stálo za vychutnávání o moc delší dobu, než byly ty necelé dva týdny, které většinou vánoční prázdniny trvaly. Vždyť těch pár dní, to musel každý uznat, vůbec nepostačovalo k tomu, abych si pořádně pohrál se všemi těmi skvělými dárky, které ježíšek přinesl, abych si stihl aspoň prolistovat všechny nové knížky a taky náležitě projet nové sáňky. Člověk párkrát mrknul, párkrát si rozsvítil nenapodobitelně zářící vánoční stromeček a najednou už tu byl silvestr, kdy - zdálo se - všichni už už spěchali do nového roku, místo aby si náležitě užívali ten starý, který se doposud zrcadlil v stříbřitém povrchu vánočních ozdob, dobře nastraženým uším lehce praskal v koledách pouštěným na starodávném gramofonu a tak sladce voněl i chutnal v podobě výborného vánočního cukroví. A po silvestru, to už šlo s prázdninami teprve z kopce! Proč kruci všichni tolik pospíchají dopředu za šalbou nového, aniž by si stihli pořádně užít to staré, důvěrně známé?

 

Snažil jsem se brzdit tok času, jak to jen šlo, všechno jsem dělal náležitě pomalu, všechno jsem zdržoval, jen aby už zase nebyl na dohled konec dalšího dne, protože jak rychle uplynul včerejšek, o to rychleji čas dokázal zatočit s dneškem a ještě rychleji se zítřkem, jako kdyby byl den ode dne stále trénovanější, zkušenější a v lepší formě, takže v každém novém dnešku dokázal překonat svůj vlastní včerejší rychlostní rekord. Kolikrát jen jsem v období vánočních prázdnin přemlouval čas, aby se aspoň na chvíli zastavil, odfrknul si, dal si čaj, k němu trochu cukroví (ano, dokonce jsem byl ochoten se s ním o svou porci rozdělit!) a potom třeba uklidňujícího šlofíčka, ale - znáte to - čas je o Vánocích jak z divokých vajec, neposedí, nesoustředí se, sice se tváří, že vás poslouchá, ale ve skutečnosti neslyší, protože pořád po očku kouká nepokojně dopředu, jako kdyby tam byla otevřená brána do bohatého království s nezadanou krásnou princeznou; tak šup šup, ať jsme tam první a nevyfoukne nám ji nějaký pohádkový drak. Kdepak, vánočně spěchající čas se nebaví ani s vousatými moudrými filosofy, natož s takovým nevyvinutým holobrádkem, jakým jsem tenkrát byl. Člověk by si myslel, že ve svém věku už čas bude mít dostatek rozumu, ale kdepak!

 

Tenkrát o silvestru 1978 se zdálo být přes den skoro jarní počasí. Sněhu nebylo ani na symbolického sněhuláčka, natožpak na moje vysněné velkoprostorové iglú, které jaksi ježíšek ve své dobrosrdečné roztržitosti pod vánoční smrček opomněl dodat a bylo to vzhledem k panujícím jarním podmínkám jen dobře. Rodiče zůstali na silvestrovskou oslavu s přáteli v Plzni, babička s dědou spokojeně pochrupávali u druhého "menšíkovského" televizního silvestra, který mi připadal víceméně stupidní (to jsem ovšem netušil, že i s odstupem desítek let bude vydáván za legendu plnokrevné televizní zábavy) a já se bavil aspoň tím, že jsem si na kusu papíru pro sebe hodnotil jednotlivé silvestrovské skeče (jedničku tenkrát nedostal nikdo, byl jsem už tehdy v hodnocení přísný! :-)) a občas jsem tu náročnou kritickou dřinu zajedl stále okoralejšími chlebíčky ze silvestrovské mísy. Na nový rok jsem se nijak zvlášť netěšil, protože byl v mých očích spojený s návratem do nepříliš záživné sedmé třídy plzeňské devítiletky, a od starého roku, který - jak se až mnohem později ukázalo - obohatil můj život nejen o stavebnici Merkur pod stromečkem, ale i o jednoho okouzlujícího a důležitého člověka, jsem se s vědomím brzkého konce prázdnin odtrhával jen velmi neochotně.

Odtrhával bych se od něj nejspíš ještě mnohem obtížněji, kdybych tušil, že venku za oknem vyhřátého obýváku je stále chladněji a chladněji, že ze silvestrovského mírného atlantického podvečera se stala do rána nefalšovaná ruská zima, protože teplota klesla během pár hodin asi o třicet stupňů. To bych totiž ke starému roku nejspíš přimrzl a odtrhnutí by bylo ještě mnohem náročnější. Ráno jsem se probudil nejen do nového roku, ale i do úplně nové zimní reality a do nefalšované energetické krize. Tedy - přesněji řečeno - u nás doma jsem žádnou velkou krizi nepozoroval: Topení topilo pořád stejně dobře, sklep byl plný nedávno dovezeného uhlí, žádná zima tedy nehrozila, ale z rádia a z televize se valily neuvěřitelné zprávy: Chod přísně centralizované socialistické země byl doslova ochromen: Elektrárnám zamrzlo uhlí, tak nebylo dost elektřiny, vlaky zamrzly na svých cestách v různých železničních stanicích a jen s velkými problémy a s velkým zpožděním ty šťastnější z nich dojížděly do svých cílových stanic.

Pár dní po novém roce vyhlásily posmutnělé ale budovatelsky odhodlané hlasy tehdejších představitelů uhelné prázdniny. Vůbec jsem netušil, co to ve skutečnosti znamená, ale ať byly souvislosti jakékoli, pro mne bylo rozhodující, že jsem dostal k vánočním prázdninám návdavkem další týden volna, což byla tak báječná představa, až se mi z ní zatočila hlava. Ještě jeden týden jsem mohl vychutnávat různé podoby krásné poctivé zimy na malém městě a to si pište, že jsem ten týden náležitě využil, tím spíš, že televize vysílala z úsporných důvodů jen od půl deváté večer. I proto jsem navrch ze stavebnice Merkur jen tak z návalu činorodosti zkonstruoval ty vůbec největší a nejkomplikovanější modely, které krabice od ježíška umožňovala dát dohromady, a vrcholem byl obrovitý jeřáb, který pak ještě dlouho zdobil staňkovský pokoj. A protože mrazy, zaplaťpánbůh, nepolevovaly, což mně - společensky nezodpovědnému počínajícímu teenagerovi - připadlo prostě báječné, však jsem taky každý večer z vytopeného pokojíku povzbuzoval rtuť venkovního teploměru, aby vůbec ze svého úkrytu hluboko dole nepospíchala nahoru do normálních hodnot, přihodily po pár dnech odpovědné úřady k prvnímu mimořádnému prázdninovému týdnu ještě další dva.

Zatímco první týden uhelných prázdnin jsme dostali úplně "zadarmo", protivník v podobě učitelského sboru po nějaké době trochu zkonsolidoval své náhlým mrazem zmatené řady, takže na dodatečné dva týdny jsme si museli zajít do vymražených školních budov pro úkoly. Nevím, jak jste to ve škole praktikovali vy, ale já jsem vždycky dělal všechny úkoly až v ten nejzazší možný okamžik a někdy, přiznávám, ani to ne. Každé správné pravidlo má ovšem svou výjimku a tou pro mne byly právě úkoly, které jsme dostali na uhelné prázdniny v sedmé třídě. Bylo jich docela dost, učitelé se snažili nám nečekaně a v jejích očích i nezaslouženě získaný volný čas zaplnit, jak to jen šlo. Hned v pondělí, když jsem úkoly nafasoval v plzeňské školní velkokapacitní devítileté lednici a převezl jsem si je prvním ledoboreckým vlakem zpět do svého staňkovského exilu, do vytopené oázy ve vychladlé pustině mrazem nahlodané ekonomiky, jsem k úkolům zasedl, aktivoval jsem všechny své poirotovské "šedé buňky" a během jediného večera jsem spočítal všechny matematické příklady, napsal všechna cvičení z češtiny i z ruštiny a kdybychom dostali za úkol udělat každý den 50 kliků, udělal bych jich ten večer na jeden zátah všech 500, i když za normálních podmínek jsem jich v tělocviku dokázal odšvindlovat maximálně upachtěných deset. Ale přece si nebudu další nečekané prázdninové dny nesmyslně kazit přemýšlením o škole, když jsem mohl řádit na zasněžené zahradě, jezdit na sáních z kopce za hřbitovem, číst nové verneovky od ježíška, hrát na chodbě staňkovského domu "chodbový hokej" s novými hokejovými rukavicemi a po nocích vytrvale držet palce lednovým mrazům, aby ve svém odboji proti socialistickému hospodářství vytrvaly, protože soudruzi vypadali nalomeně, a kdyby se tento partyzánský odpor vzal za správný konec, věřil jsem, že by tyhle pozoruhodné vánoční prázdniny mohly vydržet až do Velikonoc, no a vracet se pak do školních škamen by už do normálních letních prázdnin stejně ani nestálo za to!

Nakonec zůstalo jen u těch tří týdnů v lednu, které ale, myslím, byly stejně pro všechna tehdejší školou povinná dítka nezapomenutelné. Každou další školní zimu ve svém životě jsme pak povzbuzovali, aby se také vzchopila k účinnému odporu proti národnímu hospodářství, jako to s úspěchem předvedl revoluční mrazivý leden roku 1979, který po bleskovém nečekaném útoku obsadil náš stát přesně o silvestrovské noci, ale tomuto legendárnímu odbojáři se od té doby už žádný další měsíc ani odvahou ani momentem překvapení nevyrovnal. A jak tak sleduji postup globálního oteplování, řekl bych, že podobní zimní rebelové to budou mít v našich zeměpisných šířkách čím dál těžší.

Snad až jednou zase přijde doba ledová… Jen se bojím, že to už budou moct učitelé otravovat s výukou a úkoly po internetu, takže uhelné prázdniny nebudou mít takový šmrnc jako kdysi. Ale pro jistotu mám ve svém pokoji dodnes dvě staré bedničky se stavebnicí Merkur, kterou jsem dostal od ježíška právě před uhelnými prázdninami.

Kdyby zase něco přišlo, než se zamrzlá kola národního hospodářství opět stihnou roztočit, i po 40 letech znovu postavím - jen tak z činorodosti - ten největší jeřáb, jaký budu umět :-).